Etymologie a sémantika prabulharských rodových názvů

Onogchontor-blgar, Utigurové a Kutrigurové

Spojení názvů Onogchontor-blgar, Utigurové a Kutrigurové s jejich určením „vnitřní a vnější Bulhaři“
 

Ivan Tanev Ivanov - Stránky o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a víra ve statích, knihách a hudbě.

http://protobulgarians.com

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

převzato s laskavým souhlasem autora

 Ivan Tanev Ivanov

 Materiál konference organizované RIM Veliko Trnovo, 20. 05. 2006

 Nejranější evropské rozmístění Bulharů se nacházelo na širokých rovinách severně od Kavkazu, kde podle Ptolemaiovi geografie (2.stol n. l.) se nalézala tzv. Asijská (Stará-dávná)Sarmatie viz obr. 1. V dobách 5. až 9. století zmiňují nejbližší písemné zdroje sousedních národů z této oblasti-Peršané, Syřané a Arabové – Bulhary pod označením „Buldžar“. Nejmladším označením je uvedeno u perského historika píšícího arabsky At-Tabariho (839*-923), který využívá starší perské prameny, nazývá Bulhary označením „Burgran, Bundžar“ a v některých variantách „Buldžar“. Podle B. N. Zachodera toto označení je perského původu (Kaspický sborník svědectví o Východní Evropě, č. 1, Položší a Chorosan, str. 1). Pokud vezmeme v úvahu, že koncovka –an u Peršanů je sufixem množného čísla, můžeme uzavřít, že sémantickým základem označení „Burdžan“ je BURDŽ, které je pravděpodobně perskou podobou základu bulharského etnonymu – Balg, někdy zapisovaného také v podobě Burg.

Mnohem dříve, v dobách 6. až 7. stol. bylo na severu Kavkazu a severním Přičernomoří mnohokrát doloženy dva prabulharské rodové (skupinové) názvy – Onogchontor-blgar (Bulhaři Onogunduři) a Utigur (obr. 1). K nim jsou již tradičně připojováni i Kutrigurové, národ asociovaný nebo příbuzensky podřízený Prabulharům. Kutrigurové žili severozápadně od řeky Donu a ještě na počátku 6. stol. Častokrát napadali byzantská území Ilýrie, Mízie a Trákie. Utigurové žili východně od nich a v polovině 6. stol. se zapojili do bojů proti Kutrigurům ve prospěch Byzance. Na své straně zaujímali ústřední území Onogchontor Bulhaři území, dříve známá jako Ptolemeova Stará (asijská) Sarmatie. V mnoha pramenech je možné také nalézt ještě jeden rodový název raných kavkazských Bulharů – Onogurů, který je většinou odborníků považován za ekvivalent pro Onogundury.

Obr. 1. Evropská a Asijská Sarmatie podle Ptolemaiovi geografie ze 2. století.

Podle byzantských a čínských pramenů zpočátku žili Onogunduři ve 2. stol. p. n. l. na územích Sogdijské oblasti Ustrušanu v centru s městem Bakat – oblasti Unage, podle čínských kronik. Později se objevují na severu Kavkazu. Pod tlakem Chazarů (v polovině 7. stol.) se část Onogurů přesídlila ze Severního Přikavkazí do oblasti Karpat, kde zanechala mnoho toponymu (Ungvar- město Onogurů, dnešní Užgorod, Ungvarie nebo onogurie – přenesené do názvu dnešní Hungarie). Označením Onogor, ranní Maďaři nazývali Bulhary „Nandor“, z toho odvozený je i územní celek Nandor fehervar (Onogurský, tj. bulharský Bělehrad).

Bulhaři se skupiny Onogunduři byli nejdůležitější částí z prabulharského společenství severně od Kavkazu. Podle byzantských kronikářů Teofana a Nikifora tento ústřední bulharský národ sídlil v oblasti dnešního Stavropolského kraje na vrchovině (také nazývané Koňská nebo také Bulharská vrchovině) severně od Kavkazu. Ještě v polovině 7. stol. je tento národ zde lokalizován na tomto místě pod názvem Bruchové podle Prokopia Kesarijského. V kosmografii, psané Ravenským geografem na konci 7. stol. je stát Kubratův u Černého moře nazýván Patria Onogoria. Podle arménských pramenů tento národ nosil název Onogchontor Bulhaři – v pramenech byzantských a latinských jako Bulhaři-Onogunduři, u Arabů a Chazarů V-n-nt-r (Venendeři). Pro mnoho tehdejších národů (Chazary, Maďary, Araby) bylo označení Onogchotor (Nandor, Venender) shodné pro Bulhary.

V dobách 3. stol p. n. l. – 4. stol. byla území Onogchontor-Bulharů obývána sarmatským národem Siraků (Sirakoi) obr. 2. Tito žili od východní hranice tzv. Bosporského řeckého království (r. 480 p. n. l. – až r. 370 n. l.) a za dlouhou dobu společné koexistence (více jak 5 století!) se stali nejvíce pořečtěnou částí při černomořských Sarmatů. V dalších letech národ Siraků již není zmiňován, což může být způsobeno sléváním s novými příchozími Onogury (Onogchontor Bulharů). Severovýchodně od Siraků a na mnoha místech i ve směsi s nimi žil jiný sarmatský národ Aorsů (Aorsoi), kteří se ze své strany slili s příchozími Alany, známými také pod názvem Alanorci nebo Roksalani (obr. 2).

Poměrně mírové a společné územní soužití Siraků a Aorsitů je následně přeneseno i na jejich následníky – Bulhary a Alany. Jméno Aorsů je také známo v podobě „Asové, Jasové“ se přenáší i na smíšené bulharsko-alanské obyvatelstvo, které v dobách 7. – 10. stol. zde ustavilo Saltovo-Majackou kulturu, nejrozvinutější kulturu ve východní Evropě, v té době. Ne náhodně arménští a arabští kronikáři poznamenávají, že z celého místního obyvatelstva, mají pouze Bulhaři a Alani svá kamenná města. Tato fakta ukazují, že Onogchontor Bulhaři a jeho příbuzné salto-majacké obyvatelstvo zdědilo významnou část kultury sousedního Bosporského království.

Stejně tak jako Sirakové a Aorsové jsou přesídlenci ze Střední Asie, kde byli známi pod názvy Serové a Aorsové. Etnonym Serové (Sirakové), Aorsové (Arsové) a Sarové (ze základu Sarmaté) kde „mat, mad, medi“ znamená „národ“) je v sémantickém významu „bílí, blýskavý, svítící“. To odráží náboženství zmiňovaných národů, uctívajících Slunce a ostatní nebeská tělesa společně s ohněm a jelenem, jako jejich zástupce na zemi. Ne náhodně se shodná sémantika předává i etnonymu pozdějších národů Bulharů a Alanů (Osetinců).

Mezi Bulhary a Kutrigury existují rozdíly kulturní, hospodářské i politicko-dějepisné. Kutrigurové nikdy neutvářeli svůj stát, ale účastnili se četných pochodů na území evropské části Byzance ať už samostatně nebo ve svazu s Avary a Praslovany. Sami se stali podřízené součástí Avarského státu a spolu s ním sdíleli historický osud jejich státu. Na rozdíl od nich nejsou známé údaje o tom, že by se Onogchotor-Bulhaři účastnili pochodů na území Byzance.

Obr. 2. A Evropa v letech 37-54 p. n. l.

Onogchontor-Bulhaři jsou národem státotvorným dávno před Kubratem o čemž svědčí Jmenný seznam prvních bulharských panovníků (Imennik …). Onogchontor-Bulhaři utvořili dva nezávislé („bílé, stříbrné“) státy – Podunajské Bulharsko a Volžsko-kamské Bulharsko e jeden závislý stát společně s Chazary (federální) stát tzv. Černé Bulharsko v čele s panovníkem Bat Bajanem.

Bulhaři v Přikavkazí žili v sousedství s příbuznými národy Bersilů a Esegelů. Iránský kronikář píšící arabsky, Ibn Ruste (903-913) napsal, že existují tři skupiny Bulharů: „Jedna skupina se nazývá b.r.sula, druhá skupina as-k.l., třetí b.l.k.r.“. Gardízí (1050-1059) a Chudad a-alam“ (kolem roku 982) opakují stejnou správu Ibna Ruste. Podle těchto svědectví na sever od Kavkazu se Bulhaři dělili na tři základy části (rody, skupina, plemena): Bolgy, Bersily (Bersula, Barsil) a Esegeli.

Toto jsou nejranější a historicky podložené názvy dělení Prabulharů na reálně existujících a dobře doložených etnikách a národech. Bolgové jsou pravděpodobně Onogchontor-Bulhaři, zatímco Bersilové a Esegelové osidlovali oblasti východně od nich až ke Kaspickému moři. Je známa informace Claudia Ptolemeia (2. stol. n. l.) označující toto území jako První Sarmatii, později Bersilii, zaujímající dnešní Dagestan, až po deltu řeky Volhy (obr. 1, 3). Později část při kavkazských Bulharů, společně s částí Bersilů a Esegelů přesídlila do oblastí soutoku řek Volhy a Kámy a další část na Balkánský poloostrov a na těchto územích utvářejí své samostatné státy.

Na územích Bersílie jsou rozmístěna veliká města Belendžer, Semender, Babandar, Balasarun (Bílé město) a další (obr. 4.) Belendžer je také znám jako Bulchar (Bulker), jako Bulkar Balk (bulharská bílá města) v rukopise At Tabariho také jako Balasagun, což pochází z íránského označení „Bílé město“ (P. Georgiev, Načaloto na Aboba-Pliska). Materiály jubilejní vědecké konference k 100. výročí člena koresp. Prof. V. Beševlieva, Veliké Turnovo, 12. - 15. 5. roku 2000, str. 175-182; Georgiev, P. IS THS PLSKAS TON KANPON – Město Pliskov (původ a význam jména). Práce Katedry historie a bohoslovectví Universita Šumen, T.Z., 1999, str. 12-31).

Četná označení „Bílé město“ v podstatě sémanticky vyjadřují příslušnost k bulharskému etnonymu (b_lg=bílý) ve významu „bulharské město“ viz stati. …Historické údaje spojují výstavbu zakavkazského Balasagunu právě s Bulhary-Onogury (Mamedov, N. CH.,Istoriceskie korni Azerbajdžano-iranskich jazykovych vzaimnootnošenij, Sovetskaja tjurkologija, 1990, 1, str. 56). Na základě mnoha dokumentárních svědectví velký ruský badatel raných Bulharů a Chazarů, Artamonov uzavírá, že v raném středověku byl Severní Dagestán osídlen prabulharskými národy a je správné pojmenovat toto území Království Bulharů s hlavním městem Belendžer – Varačan (M. I. Artamonov, Istoria Chazar, Leningrad, 1962, str. 184).

Obr. 2. B Evropa roku 125 n. l. Na místech pozdějších Onogurů žijí Sindové (řecky  Σινδοί) -  skytský národ, který v 5. stol. p. n. l. se spojil s řeckým Bosporským královstvím. V prvních stoletích naší éry je asimilován Sarmaty.

Byzantských svědectví o Utigurech a zejména Onogchontor Bulharech je z té doby velice málo. V polovině 6. století n. l. (pravděpodobně kolem roku 558), Zachary Ritor zanechal svědectví, ve kterém popisuje nejdůležitější národy, sídlící na Severním Kavkaze (Sukrí A. Ašchracujc – Benátky, 1881, str. 26, také Ludwig D. Struktur und Gesellschaft des Chazaren-Reiches im Licht der Schriftlichen Quellien. Munster, 1982. str. 86).

Vyjmenované národy jsou „Avgarové, Sabirové, Burgaři, Alani, Kurtargaři, Avaři, Chazaři, Dirmaři, Sirurguři, Bagrasikové, Kulasové, Abdelové, Heftalité“. V tomto soupisu jsou jistě národy označené za Kurtargary – Kutrigurové, Burgar a Bagrasikové jsou Bulhaři a jim příbuzní Bersilové a Sirurgurové jsou výše uvedení pod sarmatský národ Sirakové.

Chybí zde názvy Onogunduři a Utigurové, které nejsou považování za odlišná etnika ale za součást Bulharů. Zachari Ritor zvláště poznamenává, že pouze Bulhaři a Alani (Burgar a Alan) mají svá města, která jsou rozmístěna v blízkosti Kaspických vrat (průchod Derbent) a že nomádi žijí v severních stepích. Tímto tento autor umísťuje Bulhary do sídlišť Onogundurů a vyčleňuje nomády na sever jako národy lišící se od Bulharů. Podobná svědectví zanechal také Mevzes (Mojžíš) Chorenaci.(*viz na konci).

U mnoha byzantských, perských, arabských a slovanských pramenů je možné nalézt rozlišování se při kavkazských Bulharů „vnitřní Bulhaři“ a „vnější Bulhaři“. Podle arabských pramenů (Ibn Chaukal, vyd. M. de Gue, 1968), je v perštině užíván výraz pro odlišení „vnitřních Bulharů“ BULGAR-ANDARUN, a tomu odpovídající arabské označení – BULGAR AD-DACHIL. S těmito výrazy je možné se setkat i v anonymní práci „Chudul al-Alem“. Někteří ruští historikové považují „vnitřní Bulhary“ za ty, kteří žili v rámci Chazarského státu a za „vnější jsou považováni ti, kteří žili v povolžském Bulharsku. Ve stejné době však velké množství Bulharů žilo zároveň v podunajském Bulharsku. Tím se historický smysl rozlišování „vnitřní“ a „vnější“ pro Bulhary stává nevyjasněným.

Při vysvětlování smyslu názvu Onogur, Utigur a Kutrigur, badatelé již dávno akceptovali, že zakončení „-gur“, které je doprovází každou sémantickou jednotku pro společenství nebo část množství. Zakončení „- gur“ je přítomné i v názvu Sirurgur, názvu sarmatského národa Siraků podle antického autora Zachary Ritora.

Existuje ještě jeden rodový název etnika příbuzného v Prabulhary – těmi jsou Avaři. Podle novějších údajů (A. I. Ajbabin, Stremena pereščepinskogo tipa,. SGE, 1974, díl 34, str. 32-34, citováno V. I. Zaleckaja a další „Zlatoto na chan Kubrat. Pereščepinskoe sokrovište, rok 2006, vyd. Grifon, Sofia, str. 353) je skutečným názvem Avarů - > Ugrgurové.

Avaři při svém útěku před Turkity v polovině 6. stol, se z části přemístili do východní Evropy, kde se stali známými pod označením Avaři nebo Obři. Ugrgurové jsou pravděpodobně částí východo-íránského národa Heftalitů (bílých Hunů, Hionitů), známých také pod označením Valhonité, Varhonité (tj. Honové, Hionité odvozené „var“, „Avar“). Hionité jsou zaznamenáni již v knize Avesta, jako Hiaona, severovýchodní íránské obyvatelstvo, známé pod svým perským názvem Sakové.

Není možné zaměňovat Saky – Hionity (Hony, Hiony, Hiaony) s mongolským národem Hunnu z oblasti řeky Amur (oblast Hin jižně od Amuru a Aldanského plata severně od Amuru). Název národa Hunnu vychází z čínského označení Xiōngnú; Hsiung-nu, Hsiong-nu (šjunnu, sjunnu, sjun-nu, šaun-nu), sogdijská varianta - xūnxun. V čínštině se jedná o „severní barbary“, protože místo jejich sídlišť se nacházelo severně od Číny.

Hionité jsou indoevropané žijící západně od Číny. Vzdálenost mezi zeměmi Hionitů a Hunnů je přibližně 4000 km jako vzdálenost ze Sofie do Madridu. V letech 380 malá část Hunnu vpadla do východní Evropy (v letech 380-460) a stali se známými jako Hunové, Huns. Jejich nejznámější vůdce Attila, sjednotil mnoho místních národů (Alany, Sarmaty, Praslovany, Pragermány) proti Římu. V poslední době se vazba Attilových Hunů se středoasijskými Hunny zpochybňuje.

Podle silně zastaralé hypotézy, formulované před 250 lety, o hunském původu Bulharů se název ONOGUR vykládal jako „Hunogur“ a podmíněně se překládal jako „hunský rod“. Zde se však zaměňuje mongoloidní národ Attilův, Hunnu nikoliv východo íránský národ Saků – Hionitů, Hiaonitů. Z uvedeného důvodu se před dvaceti lety rozšířené označení Huno-Bulhaři jeví jako anachronismus.

Závažným důvodem pro toto tvrzení je, že Prabulhaři se objevili v Evropě několik století před mongoloidními Hunny, a pro silné rozdíly v archeologických údajích o rasových zvláštnostech obou národů, dnes již většina odborníků zamítá hunskou hypotézu a zároveň i tím tuto etymologii. Následující, turkitská hypotéza však také používá zakončení „gur“ jako částici společenství v množném čísle s odvoláním na turkitské rodové názvy Ujgurové, Guzové, Oguzové.

Je známo, že ve skupině turkitských jazyků, které po 12. – 13. století se odpojily od společného Altajského těla, nastoupil přechod užívání R(L) – Z(S), tj. záměna výslovnosti písmen. Z tohoto faktu se předpokládá, že na počátku Guzové a Oguzové se nazývali „Gurové“ a „Ogurové“. Je to zcela možné díky tomu, že ve střední Asii je široce rozšířené íránské slovo „gur“ jak ve střední tak i v centrální Asii, zároveň tento íránský prvek prakticky ukazuje silný íránský substrát nositel tohoto názvu.

Ohlasem těchto počátečních, velmi nejistých představ o původu Prabulharů je i teorie Dimitra Saslova. Na základě francouzských odborníků z 19. století vyjadřuje hypotézu, že Prabulhaři pochází z Tarimského údolí (západně od Číny) a nazývá je Hunory, zde ve smyslu čínského názvu „západní barbaři“.

Obr. 3.   Základní území a města osídlená ranými Bulhary před příchodem Avarů (rok 558) a Chazarů (v letech 679-680).

Cílem této stati je předložit sémantiku názvů Utigury, Kutriguty a Onogchodtor-blgar na základě místní, íránské teorie o etnickém původu dávných Bulharů, kdy se zohledňují historické podmínky a úloha těchto názvů.

Ke splnění vytyčeného cíle je nutno poznamenat, že zmiňovaná přípona –gur, v názvech Onogur, Utigur, Kutrigur a jim spřízněným názvům Ugrgur (Avar) a Sirurgur (Sirak) je původní íránská přípona vyjadřující „rod, národ“. Nachází se ve všech íránských jazycích ve stejném významu jako základ slova GUR, ve významu rod, národ, plemeno! Například v perštině gür, oosetínské gur znamená “plemeno, národ a výraz guыrыn – “rodím”. Chápání slova gur – lidé, plemeno, národ je rozšířeno mezi množstvím pamírských etnosů (P. Dobrev, 1994).

Ve staré krétštině hāra, gujjara, v jazyce hindů arārā, gharrā, paštunsky hāzir, tádžicky halk, osetinsky čыr, dzыr, guыr, palijsky kira, bnegálky arū, harū, kašmirsky āru, uru, ōru, hedur – lidé, člověk. V paštunském jazyce khor – znamená blízký přítel. Podle Herodota označovalo skytské slovo o.ro, o.tro, o.tar „muže, člověka“.

Stará velština gwr, stará bretonština gour, cornvelština gur – znamenají člověk. /P-IEW/. Můžeme zde přiřadit i starobulharské char – člověk, chora – množné číslo pro slovo lidé. Toto praindoevropské slovo přechází od raných Indoíránců do jazyků mnoha národů ve střední Asii ze skupiny tzv. Altajských jazyků.

Na závěr z hlediska indoevropských jazyků je přípona – „gur“ ve významu „národ, rod“. V jazyce čuvašském ărаt, ăru – lidé, národ /ИА-УЧРС/. Stejné obecně indoevropské slovo a indoíránské slovo „gur, gor, gar“ nacházíme i v originálním bulharském slově „sugaren“ – „pozdě zrozené dítě“ (včetně významu jehně, kůzle, tele atd.), nebo dítě narozené jako poslední“. Toto slovo se skládá ze SUGARE(EN) = SU + GAR, kde „su=druhotný, pozdní“, slova „gar=rodný“. Na závěr z hlediska indoevropských jazyků znamená přípona „gar“, gur“ „zrození, rod, národ“.

Již uvedené rodové zakončení „-gur“ má etymologickou vazbu na obnovené slovo „kula“ – rod, potomstvo, lidé (v sanskritu kula – rod, v dalších indických jazycích – gula –rod, v proto-altajských *kala – člověk, lidé a další  (S-AE www.starling.rinet.ru). Přítomnost této obecně staré formy slova u územně sousedících prajazyků může odrážet vzájemné ovlivňování a přebírání. Nezávisle na tom, že v případě významu to znamená rodové zakončení „-gur“ je foneticky nejblíže k výše uvedeným íránským a sanskritským podobám, což hovoří o jejich přímém etnickém spříznění.

Iránský výraz „gur“ je zachován i ve starobulharském i soudobém bulharském jazyce v podobě „koleno“=rod, plémě, národ. Sémantický základ „kol“ podle „kolena“ je fonetickou variantou významu slova „gur“ a je utvářeno typickou sarmatskou fonetickou transformací písmen „r – l“.

1. Za obecně přijaté se má, že existovalo rozsáhlé prabulharské rodové jádro, které bylo pod vládou Kubrata a Asparucha. Tato jádro je nazýváno UNOGUDUR, podle řeckých pramenů ONOGUNDUR a UNUGUNDUR v latině také ONOGCHONTOR-BLGAR (Běženci) podle arménského geografa „Ašchracuiceho“ z 6. století n. l.

V některých pozdějších pramenech jsou tito nazýváni VNANDUR, V-N-N-TRI (v dopise Chagana IOSIFA), VNUNDUR (7. stol.). Na jedné mapě vydané Giomem Delilem roku 1712 vztahující se k byzantským provinciím za vlády císaře Konstatina Porfirogenika (9. stol.), je oblast Mízie označena, že je osídlena národem Bulgari onogunduri. Na základě dvou názvů se dá vyjádřit, že výraz Onogchontor-onogundur je určením vlastnosti základního etnonymu pro Bulhary. Dá se také vyjádřit jako samostatný výraz ONOGURové jako varianta ze základu Onogundurové.

Protože středověcí Arméni byli blízkými sousedy prabulharského kmenového jádra, někteří bulharští historikové považují arménské označení ONOGCHONTOR jako nejpřesnější a blízké originálnímu bulharskému sebe označení (V. At. Vasilev, Drevnite Balgari, vyd. Iztok-Zapad, Sofia, 2009, str. 126). Toto tvrzení je třeba přijmout za dostatečně opodstatněné. Dále bude samotný název ONOGCHONTOR představen jako složení ze tří základů ONOG+CHON+TOR a je analyzována možnost vysvětlení každé jedné části.

Historicky je nejvíce doložená prostřední část, nejdůležitější z názvu, CHON odvolávající se na dávné označení „Hionité, Hioni“ pro nesčetné východo-íránské národy, obývající tato území. Smyslem koncovky „-TOR, dur“ z označení Onogchontor, Onogundur je možné hledat v nesčetných historických názvech pro Skyty a v názvech některých pozdějších místních národů. Podle Achamenidských panovnických nápisů, je perské pojmenování Skytů ES_K_A (Saka). Současně s tímto označením používali Peršané i označení s názvem S_ku_u_d_r_a, což je očividná varianta názvu Saka, ke které je připojena koncovka d_r_a. Oba tyto perské názvy jsou používány i Elamci (sa_ak_ka, is_ku_ud_ra) i Akadci (is_ku_du_ru).

Zda je koncovka d_r_a (-udra, duru, dur) je utvářena na perském základě nebo zda jej Peršané převzali od samotných Skytů, není zřejmé. Ve druhém případě však by to znamenalo, že je íránského původu, protože jak Skytové i Peršané jsou íránské původu. To samé se projevuje i u některých důležitých místních názvů severokavkazských toponymu i u názvů v rámci spřízněných národů: Semenderů a S_M_N_D_R (Semender-Semendur-Semendra), Beledžerů a B_L_N_DŽ_R (Belendžer-Belendur-Belendra), Chajlandurů (pravděpodobně Alan-dur, Alanů), Oichondorů, Olchontorů, Vogkch_ondorů, Vug_unturů a dalších.

Obr. 4.  Přesné rozmístění měst Belendžer a Semender podle soudobých archeologů.

Tyto příklady podporují hypotézu, že zakončení „-tor, dur“ dává smysl určité části lidí íránského původu. Mohou mít fonetickou variantou koncovkou –gur=rod (záměna výslovnosti g-d) nebo jako částice množného čísla. Například bulharské národní písně a pohádky si uchovávají prastaré výrazy obsahující slovo „dor“, které se staví před číslovku. Z tohoto vychází i celá druhá polovina CHONTOR ze slova Onogchotor odvozující se na původ rodů „Hionů, Honů, Hiaonů tj. na Saky a Sarmaty.

První část ONOG ze slova Onogchontor je samostatně používána například v raně bulharském místním názvu Ungvar (Onogvar) – město Onogurů, Onogurské město -> současný Užgorod. Přechod označení z Ungvar -> Užgorod je zcela přirozený, pokud máme na mysli, že počátek slova „ung“ je nosovka a pro východoslovanský jazyk zbavený nosovek slovo přechází z „ug ->už“. Další část označení „gorod-grad“ je slovanské označení pro prabulharské (východoíránské, indoevropské) „var“ ve smyslu město.

Označení var-bor je odvozeno z indoevropského slova pro „město, pevnost“: avestinsky var, sanskrit pari (soudobá varianta hindu-urdu pur), u Tráků – bria, para, bara (pravděpodobně iberoe), polis u Řeků, borough – středověká angličtina, urbs latina, burg v německých jazycích ve všech případech ve významu „sídliště/osídlení, město, pevnost“. Přechod mezi písmeny p(b) – v(f) na počátku u mnoha indoevropských slov je charakteristický pro středo íránské jazyky, například parsua-persia-farsi; b_lgar-falgar (tádžicky); pendž (pět, hindu)-fondz(pět, osetinsky) a další.

Smysl první části slova ONOG z označení ONOGCHONTOR můžeme nalézt v předpokladu, že indoevropského a určitě také v íránském původu a je prototypem historického označení „vnitřní Bulhaři“. Je pravděpodobně označením vlastním, jež vychází z dávného proto-indoevropského slova *en (předpona, nářečí) – uvnitř, vnitřní [An Etymological Database Project - http://starling.rinet.ru/main.html]. Další slova, která vycházejí ze základu *en jsou:

Hititsky :andan- uvnitř, mezisebou(Tischler 33-34)

Tocharsky: ane,enem-uvnitř (Adams 83); u(n)-uvnitř, mezi (516)

Staroindicky: ánīka, odvozené od *eni-(o)k^w – osoba (pravděpodobně druhotné označení pro „podstatné, vlastní“)

Avestyjsky : ainika, odvozené od *eni-(o)k^w- osoba, obraz, vzhled (pravděpodobně druhotný význam pro „podstatné, vlastní, vnitřní“)

Staroíránsky: *anīka – osoba, přední část

Středníperština: anīg, anīk přední část

Chotanosaksky:ina, inaka – vpřed, dopředu

Soudobá perština:nak – tvář, osoba

Paštunsky: ananga, anagaj – tvář, osoba

Tališsky: ang – tvář, osoba

Sogdijsky: ngs (angas) – tvář, osoba

Arménsky:i (y) nebo n – uvnitř, ve

Starořecky: en, éní - uvnitř

Staroslovansky (v podstatě starobulharsky): *ǭtokъ (ontok), *ǭdolь, *onūtjā,- *vъn-, *vъ (uvnitř, v)

Balticky: *iñ, *eñ – uvnitř, ve

Germánsky: Gotsky – in ( *eni) - ve

Latinsky: in -ve

Keltsky: Staroirsky in- ve, uvnitř, starokimrijsky a starobretonsky en, in, „in“ – ve, uvnitř

Albánsky: iń – do, někam

Literární zdroj: WP I 125 f

Komentář: z indoevropského slova *en – ve, uvnitř“ se odvozuje *(e)nero – vnitřní, *enter, *nter – mezi, *entero – vnitřní, *entos- ze vnitřku, *ent-er – vnitřnosti (včetně břicho, střeva apod.)

Аñtara (avestijsky) - uvnitř

añtarât (avestijsky) - vnitřnost[Peterson, 1995]. Slova podobná výrazu аñtara (uvnitř) je možné nalézt skoro ve všech íránských a pamírských jazycích I v soudobých jazycích na severu Indie

Indo-evropská sémantika základu slova ONOG “uvnitř“ může být doložena i dalšími příklady. Pod chazarským tlakem se Bulhaři skupiny Onogchontor pod vedením Asparucha přesídlili z území Hipijského pohoří (známého také jako Bulharské, Koňské, Dziakanské), které se nacházelo v Sarmatii (Ananij Širakaci, Geografie, P. Petrov a V. Gjulezev, Christamatia po instoria na Balgaria, díl 1., Nauka i uzkustvo, Sofia, 1978, str. 77) směrem k dnešnímu východnímu Rumunsku a Moldávii. Nové území osídlení je jimi nazváno ONGAL – OGAL (s nosovkou na počátku!). Tento fakt přivedl Arménce přidat k jejich určení „běženci“ ve výrazu Onogchotor-blgar.

Starobulharský termín ONGAL-OGOL může být připojen k výše uvedenému základu ONOG připojením typického prabulharského sufixu al (ul, el, al, ol, il). Smysl a význam výrazu ONGAL je „střed, středisko, centrum“. Ongal je v podstatě místo ústřední vlády, hlavní místo státu, kde žije panovník svého panovnického rodu Onogchontor-Bulharů. Slovo ONGAL- OGAL (centrální místo vlády) můžeme také ještě nalézt v prabulharském titulu OGLU-TARKAN (správce OGALu – centrální oblasti). Titul OGLU –TARKAN doplňuje další podobné prabulharské tituly:ZERA-TARKAN (správce hraniční oblasti) a BORI-TARKAN (správce BORu, VARu, VAROŠe, VARNy – města, pevnosti viz výše.

Ze všech výše uvedených pramenů vyplývá protoindoevropské slovo *en uvnitř, v (ve variantách) (andan, аñtara, ane, eneṃ, enter, en, éní, in, ánīka, *eni-(o)k^w, *ǭtokъ), je nejblíže prabulharskému výrazu ONOG jsou staroindická a avestijské ánīka, ve starší podobě *eni-(o)k^w. Není se co divit, že stejné slovo *ǭtokъ, ontok se nachází i v knižním starobulharském jazyce. Přítomnost tohoto v podstatě avestijsko-sankritského slova ve starobulharštině ukazuje, že k nám došlo s jazykem Prabulharů není tedy z jazyka Praslovanů (Sklavů/Sklavenů). Není náhodné, že starobulharské *ǭtokъ (ontok) je s počáteční nosovkou, stejně jako prabulharské ONGAL_OGAL, které je s prvotní nosovkou!

Úplná shoda prabulharského základu ONOG s avestijsko-sanstritském *eni-(o)k^w a starobulharském *ǭtokъ (онток) nám dovoluje nalézt přesnější význam tohoto základu. Vedle základního významu ve smyslu „uvnitř, ve, vnitřní“, by měl stát i další význam: „podstata, tvář, obraz, vzhled, osobní, hlavní, podstatný“. V takovém smyslu ONOGUR, ONOGCHONTOR-BLGAR a stejně tak Bulgari onogunduri bude znamenat 1. Vnitřní Bulhaři a 2. Hlavní, vlastní/podstatní Bulhaři. Obě tato určení se vzájemně doplňují a navzájem se pokrývají ve smyslu, který odpovídá historické faktografii, že tato část Bulharů podporovala Bat Kubrata i Asparucha a utvářeli podstatnou část státotvorného jádra Starého Velkého Bulharska i Dunajského Bulharska. Tento překlad názvosloví je podepřen perskou podobou „bulgar-andarun“ ve výrazu „vnitřní Bulhaři“, který je ekvivalentem výrazu „blgar-onogchontor“. Jako základní slovo indo-evropského jazyka Prabulharů, ONOGCHONTOR se shoduje s latinskou podobou intra, inter – uvnitř, francouzského entrer, španělského entrar – vstupuje i do jiných, spolu s bulharskými slovy NEDRA, VNTRE (UNTRE), NANTRE – uvnitř.

Je již uznáváno, že obecné slovanské slovo “jadro” – “vnitřnost, vyjadřuje ústřední část něčeho” (starobulharské "äðî, "äðà – utroba“) je odrazem praindoevropského  ēdro, oidro, které má mnoho zástupců v mnoha jiných indoevropských jazycích. Ve starobulharském jazyce se však vyskytuje i slovo âúíhäðà jako odvozenina řeckého kopos – „vnitřnost“, která je vysvětlována jako odvozenina ze slova "äðà s přidáním přípony â v nosovce âúí (Boris Paraškevov, Etymologični dublety v bulgarskia ezik, IK Emas, Sofia, 2008, str. 482). Slovo âúíhäðà se však vyskytujei jako základ etnického názvu Prabulharů v podobách VNANDUR, V.N.N.T.R, VNUNDUDR, V´HNUDUR a může být ve smyslu významu – „vnitřnost, jádro, srdcevina něčeho“. Ostatní názvy UNOGUNDUR? ONOGCHONTOR? ONOGUNDUR a UNOGUNDUR, ONOGUR jsou fonetickými variantami téhož smyslu, protože počáteční zvuk U-V se pronáší jako polohlasné W, v závislosti na výslovnosti může být zapsáno jako V stejně jako U.

U dávných Indoevropanů existovala představa základu významu „vnitřní - vnější“, podle kterého ten “vnitřní“ znamenal „svůj vlastní, přátelský“ a „vnější“ ve smyslu „neznámý, nepřátelský“. V soudobé bulharštině i centrálně balkánském dialektu se také užívá chápání „vnitřní vlastní lid“ a „vnější, cizí lidé“. Například při pořádání svatebního obřadu, přítomní se podmíněně dělí na „vlastní lidi“, stojící nejblíže a „vnější lidé“, kteří stojí oddálení.

Obecně řečeno „vnitřní lidé“ jsou zde považování za „blízké příbuzné, spřízněné, lidé z jedné krve, jednoho rodu, zatímco „vnější lidé“ jsou ve významu přesně jiní – „lidé bez příbuzenské vazby, vzdálení, cizí“. Tento mysl chápání pojmu „vnitřní“ a „vnější“ může být spojován s vazbou u Prabulharů na „vnitřní“ a „vnější“ ve vztahu k vládnoucímu rodu Dulo.

K. Bagrjanorodni také dělí bulharskou šlechtu, bojary na „vnitřní“ a „vnější“, což nemusí být z administrativního, územního nebo jiného technického příznaku, jak bývá obyčejně považováno ale z příbuzenského vztahu. Znamená to, že vnitřní bojaři mohou pocházet ze samého knížecího rodu (tzv. bagatuři), a dále vnější bojaři mohou být představiteli jiných rodů. Je skutečně známo, že například Velká rada šesti velkých rodů (boiladů) sdružuje představitele vyjmenovaných rodů, z nichž každý do poradního sboru vysílá svého zástupce v předem určené hodnosti – (kavkan, učirgu boil, imnik, čigot boil atd.)

2. Označení UTIGURI pravděpodobně znamená VNĚJŠÍ ROD (PLÉMĚ). Určení UTI před základem GURI (gurové) –rod může pramenit z dobře doloženého slova ze starobulharštiny уду – vnější. Souběžně se slovem УДУ/UDU je užíváno i slovanské VNĚ – cizí. Ze slova UDU – „ze vnějšku“ pochází i význam ÚD – „končetina“, v množném čísle ÚDY (končetiny ve smyslu ruce a nohy člověka), které posléze vchází do mnoha slovanských jazyků. Stejné slovo UD ve stejném významu „končetina“ je zaznamenána v bulharském dialektu od Stefana Ilčeva [1974]. V tomto případě označení Utigurové (vnější okrajové plémě) se shoduje s tzv. „vnější Bulhaři“.

Podporu pro etymologii „Utigurové – vnější plémě“ můžeme nalézt srovnáním u ugro-finských národů Udmurů, Mordvi a Mariů, kteří zde byli sousedy samotných Utigurů (obr. 2). Je obecně přijímáno, že etnonym Mordva (Mordva=mord+va) pochází z íránského (skytského) slova mard – člověk (přesněji „smrtelník“). Mordvinské slovo mirde znamená – „muž, manžel“ je ze stejného etymologického základu. Podobné slovo je i v jazyce národa Komi – mort. Připouští se, že skyto-íránské slovo mard je obsaženo ve druhém označení etnonymu Udmutr a dokonce i u etnika Mari. Označení Mordva a Mari přestě označují význam „lidé“ z jazyka východních Íránců, znamenáto Udmurt „vnější lidé, okrajový, sousedi“ ze slova Ud – „vnější, okrajový“. Skutečně Udmurti jsou národem, žijící v sousedství s při černomořskými Skyty a Sarmaty.

Obr. 5.  Kontaktní zóna mezi Utigury – Prabulhary ze severního Přičernomoří (7. – 10. století) a ugrofinských národů z oblasti řeky Volhy v raném středověku.

Soudobý bulharský badatel Kiril Milčev opodstatněně spojuje Utigury se staršími národy této oblasti tzv. Budiny (Vidiny). Foneticky je toto spojení nesporné: Budini-Vidini-Udini-Uti-Utiguři. Jako Attilovi spojenci jsou známi i jako Bitugurové! Existuje i přesné geografické spojení. Herodot popisoval velmi přesně místa, kde se nacházeli Budinité (Herodot, část II. Sofia, 1990, str. 15): „Když překročíš řeku Tanais, jsi již ve Skytii. První oblast, do které se dostaneš, náleží Savromatům, kteří, jsou zde od vnitřního okraje nejbližší části Meotijského jezera, obývají severní území. … Nad nimi (Savromaty) druhou část ovládají Budinové – je to území porostlé hustými lesy a různými druhy stromů“.

Podle Herodota: „Budinité jsou velkým a početným národem, mají modré oči a jsou plavovlasí. Mají jedno město, postavené zcela ze dřeva, to se nazývá Gelanos“. (Dějiny, část. II, Sofia, 1990, str. 39). Pozdější autor Polponius Mel (I, 19. 116) také píše: “Budinové obývají dřevěné město Gelanius“. Podle jejich velkého města Gelania (Helon), jsou Bunité také nazýváni Helany. Pozůstatky města Helon byli nedávno nalezeny 30 km východně od obce Malaja Pereščepina, místa uložení ostatků panovníka Kubrata. Má se za potvrzené, že město Helon je prvním a největším hlavním městem evropských Sarmatů. Ještě zajímavějším je, že ve staré akademické literatuře jsou tzv. Budinové (Helanové) považováni za dávný a známý slovanský národ.

Amian Marcelin (kniha XXXI.2 a kniha XVII, 5,1) zanechává sdělení kolem roku 358 Helanové a Hionitové (národ spřízněný s Helany) uzavřel smlouvu s perským šáhem Šapurem II, roku 359. Hionitský panovník Grumbat (porovnej označení s pozdějším panovníkem bat Krumem) společně s Šapurem II obklíčili maloasijské město Amida (dnešní Diarbakar).

Spojení Utigurů (Udinů, Budinů) se staršími místními skyto-sarmatskými národy je v souladu se sdělením Prokopia Kasarijského z 6. století, podle kterého byli Utigurové a Kutrigurové v dávných dobách národem Kimerijským, který se později rozdělil na dvě skupiny. Prokopius sděluje o dvou synech kimerijského panovníka se jmény Utigur a Kutrigur, kteří si rozdělili otcovo dědictví, utvořili tak dva národy Utigury a Kutrigury. V souladu s tímto je i nález bulharského obrozeneckého knižního prodejce Chadži Najdena (pravděpodobně z města Pazardžik), který v první polovině 19. století nalézá v jednom z klášterů na Atonu rukopis, který posléze předal G. S. Rakovskému. V rukopise vydaném G. S. Rakovským roku 1865 se v knize „Balgarska starina“ je zapsáno cenné svědectví: Bulhaři došli v dávnosti na Balkánský poloostrov od Černého moře a Volhy, kde je dříve nazývali Gimery a Kiméry.

Území Utigurů je dnes poznamenáno velkým počtem místních názvů, která, jak víme, mají velmi stabilní názvy. Řeka Uda, pravý přítok řeky Severního Donce (povodí řeky Donu), protéká městem Charkov (M. P. Janko, Toponičeskij slovar Ukrajiny, Vydavatelství Znanija, 1998). Řeka Uda (Udaj, Udanje) je pravým přítokem řeky Sula ve vodoteči řeky Dněpr (je prvně zmíněna v dokumentech z roku 1390), řeka Udava je pravý přítok řeky Psel (povodí Dněpru), řeka Udicja- pravý přítok řeky Sejm ve vodoteči řeky Desna a řeka Udič- jsou dvě řeky z vodoteče Jižního Bugu.

Obyčejně jsou tyto názvy odvozovány z praindoevropského základu *ud, *ued „voda“. [Стрижак О. С. Назви річок Полтавщини. – К.: Видавництво АН УРСР, 1963, с. 66-67], Mnohem hůře se vysvětluje zachování tolika podobných názvů na jednom místě v rozsahu více jak 7 tisíc let. Mnohem lepším je vysvětlení spojovat tyto názvy s prabulharským národem Uti (Utigurové), který v dobách od Kimerijského panství do v 8. až 9. století našeho věku obýval tato území. (obr. 4)

3. Název Kutrigurové určitě znamená Malý, drobný rod (plémě). Prvně se slovo Kutri nalézá v písemných pramenech Cyrilo-metodějského starobulharského jazyka ve významu Malý, Drobný. Jako řídká dialektická podoba je v bulharštině zaznamenána J. Zaimovem [2004] ve smyslu „malý, drobný“.

Z tohoto sémantického základu jsou další starobulharská odvozená slova „скъден, оскъден, скъдно” „malý, nedostatečný, bídný“, která byla později přebírána jinými slovanskými jazyky. Máme-li na paměti východoíránský původ dávných Bulharů, dá se akceptovat etymologie starobulharského i soudobého bulharského slova „kutri“ – ve významu „malý“.

V příbuzných íránských jazycích: avestijsky kutaka – malý; pehlevi kutak, kotak – nevýznamný, dítě; persky Kuta – krátký, kutah – malý, koda, dodek – ídě, kutulu – drobného vzrůstu (porovnej s bulharským osobním jménem Kutul, dále srovnej rodinné jméno Kutulev(i). Vahansky kэt, jaknobsky kuta, kurdsky kuta, chuvsky, romašsky, bartangsky kut, giljanksy  kūto, sanskrytsky katus vše ve smyslu krátký, indoarijsky *khuttа – malý, drobný. (VS-ETD),(DA-DT-b),(ИС,К-ЭСВЯ, str. 220). Osetinsky – kъutы – zavinutý, ze staroíránského *ku(n)ta – krátký . (ВА-С-1, str. 643).

Jeden z arménských panovníků nosil jméno Hosrov II Kotak (v letech 330-338), což znamenalo Hosrov II Nízký, Krátký. Čuvaši užívají jméno Kutti, Osetinci – Kutat(čaja). Perské slovo kutak – „malý, drobný“ bylo převzato v turečtině jako kuçuk – malý, drobný. V sanskritu ksudrаā znamená „malý, drobný, sypký“. V jazyce protoindoíránců, stejné slovo znělo jako kšudra. Z tohoto slova se odvozuje i označení čtvrté kasty v dávné Indii – Šudrové, kteří byli původním místním obyvatelstvem – Dravité. Toto slovo je charakteristické pro praindoíránce, od kterých slovo přechází do staré a dnešní íránštiny a indoarijských jazyků. Toto slovo však není praindoevropské, protože k němu chybí slova zástupná z jiných indoevropských jazyků. Jak je vidět z následujícího příkladu, toto dávné slovo, je charakteristické pouze pro dávné indoíránce může vycházet z drávidského původů, což ještě více podtrhuje jeho etnické určení jeho bulharského významu:

Podle byzantských autorů (Komes Marcelin, Kronika, B. P. Petrov a V. Gjuzelev, Christomatia po istoria na Balgaria, díl I., Nauka i izkustvo, Sofia, 1978, str. 57-62) byli Kutrigurové a Utigurové etnicky spřízněni, mají společného prarodiče a stejné obyčeje. V dávných dobách je nazývali Kimmery a Skyty. Po určité době jejich předci zjistili, že Kerčský průliv se dá překonat a překročili Meotijské jezero. Tak se stali sousedy Antů.

Existuje několik hypotéz o etymologii názvu Antů, nejvíce opodstatněná je široce přijímaná íránská (sarmatská) etymologie, podle které jsou „Antové“ označováni jako „okrajový, pohraniční“, ze základu αντας – okraj, zakončení. Podobný indoevropský základ je v mnoha jazycích, porovnej anglické end – konec.

Zpočátku byli Antové íránskými národy, žijícími západně od Utigurů podél řeky Dněpru (obr. 1). Má se za přijaté, že jakmile ze severozápadu přišli Protoslované začalo u Antů docházet k jejich sbližování. Antové jsou dnes považováni za prarodiče dnešních východních Slovanů – Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Je zajímavé, že mnoho ruských autorů vysvětluje válku mezi Utigury a Kutrigury jako zápas mezi Anty a Sklavíny.

V mnoha historických dokumentech a kronikách jsou názvy panovníků Antů a Utigurů často promíchána a některé události jsou připisovány Utigurům jiné Antům a obráceně. Typickým příkladem je jméno antského (utigurského) panovníka Hulbudia, jehož jméno je v podstatě fonetickou variantou (záměnou písmen R-L) bulharského jména Kubrat. Toto ztotožňování obou národů možné není náhodné, navíc jde o sousedící národy, které od svého počátku mají íránský původ a jak vidíme, měli stejný smysl svého jména. Protože Antové jsou označováni za „okrajové, vnější“, a stejně tak Utigurové jsou považováni za „vnější, okrajový“ národ. Utigurové mohou být částí neposlovanštěnou částí původních Antů. Společný smysl etnonimu Antové a Utigurové – okrajový národ je zachován i v označení soudobých Ukrajinců, jejichž název shodně označuje „národ umístěný na okraji“.

Je očividné, že Utigurové společně s jejich spřízněnými Anty byli početným národem, jestliže se stali základem dnešního velkého počtu východních Slovanů. Vypadá to, že Kutrigurové, kteří svou početností byli méně početní, byli později pohlceni a zmizeli. To vysvětluje i smysl názvu jejich etnonymu Kutrigurové – malý národ.

Samostatně nebo společně jsou Protoslované (Sklavini a Antové) a Avaři, Kutrigurové zmiňováni, že pustošili balkánské provincie Byzance v období od 6. - 7. století. Starší původní obyvatelstvo zde bylo již pořečtěné a polatinštěné bylo v té době nuceno přesídlit na jiná lépe chráněná území. Uvolněný prostor byl postupně osidlován Praslovany a Kutrigury. Ilýrie se stala hlavním místem osidlování pro Kutrigury, z jejich rodového označení se později utvořilo pozdější bulharské označení této oblasti, Kotokija nebo Kutmičevica. Jiným důkazem pro to je v jazyce dnešních Albánců je mnoho výrazů ze staré bulharštiny a íránštiny (viz. stať Albánci – příchozí ze skytských oblastí (Kutrigurové)?).

Předložená sémantika rodových názvů ONOGCHONTOR-BLGAR – (vnitřní Bulhaři), UTIGUROVÉ (vnější, okrajový národ) a KUTRIGUROVÉ (malý, málopočetný rod) dovoluje identifikovat historické formování známá pro jako „vnitřní Bulhaři“ a „vnější Bulhaři“. Získané výsledky ukazují, že dosud neujasnění „vnitřní Bulhary“ je možné ztotožnit s Onogundury vedenými Kubratem a Asparuchem. Je to přímý důkaz, že vnitřní vládnoucí centrum se nacházelo severně od Kavkazu, které bylo obýváno touto skupinou (obr. 1). Z hlediska historické úlohy Onogundurů je tento závěr zcela zákonitý. Z jiného hlediska formování „vnitřních Bulharů“ se může shodovat s dobou kdy skupina Utigurů byla skutečně oddálena na periferních územích s ohledem na určené - vládnoucí centrum Onogundurů.

Je nutno potrhnout, že ze tří názvů pouze u Onogundurů jsou tito jednoznačně označováni za Bulhary již v označení ONOGCHONTOR-BLGAR. Asparuchovo Bulhaři nepoužívají jiné rodové členění a jsou známí od Maďarů s označením NANDOR, tj. Onogunduři nebo vnitřní ústřední Bulhaři. V oblasti Karpat a Transylvánie se termín ONOGUR a tomu odvozený NANDOR přeměňuje v synonymum pro „Bulhar“. Podle Achmetjanova  [1981], potomci turkizovných Bulharů ve Volžském Bulharsku, tzv. „Kazaňští Tataři“ bývají nazývání NOKOR (NOGOR) ze strany místních mnohem starších Mišarů v této oblasti. Podle stejného autora, název NOGOR je pozůstatkem ze starého pojmenování ONOGUROVÉ.

Soudobé učebnice bulharských dějin neříkají vůbec nic o raných dobách Asparuchových Onogchontor-Bulharů, přestože se zdůrazňuje jejich základní úloha při formování Dunajského Bulharska [История на България/Dějiny Bulharska, 1981]. Je kuriózní, jak málo místa je vymezeno dávným Bulharům a mnohem více jsou zmiňováni Kutrigurové, kteří svými nepřetržitými útoky tísnily Byzantskou říši. Jak již bylo zmiňováno Kutrigurové jsou řazeni jako kulturní nomádi a útočníci, díky tomu se čtenářům dnes vnucuje nehezký obrázek o dávných Bulharech – zakladatelích Bulharska. V zájmu objektivnosti měli by autoři učebnic věnovat více místa skutečnosti, že základem státu byli vnitřní Onogchontor Bulhaři. Zejména toto se dnes dostane do vědomí současného pokolení a tím bude obrozen skutečný obraz dávných Bulharů, jaký znali všechny dávné národy.

Literatura:

Ахметьянов Р. Г. Общая лексика духовной культуры народов Среднего Поволжья, М. 1981, стр. 131

Георгиев В. "Балканско езикознание", I, София, 1959, стр. 75

Димитров Д., Прабългарите по Северното и Западното Черноморие, В., 1987 г., стр. 98

Добрев П. Светът на прабългарите. С. 1994 г. стр.69

Заимов Йордан. Български именник. Изд. къща Анимар. 2004

Ибн Хаукал. "Китаб сурат ал-ард" изд. М. де Гуе. Лейден. 1968, с. 392, 396-398; Hudud al-Alam, pp. 160, 438-440.

Иванов И. Т. По пътя на българския етноним. Алфамаркет. 2005

Илчев Стефан и др. Речник на редки, остарели и диалектни думи в литературата ни от XIX и XX век. Под ред. на Ст. Илчев. Изд. на БАН. София. 1974

История на България, том 2, 1981, Издание на БАН.

Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М. 1986

Dictionary of most common AVESTA words, 1995, Joseph H. Peterson.

* Známý arménský kronikář Movzes (Mojžíš) Chorenaci napsal ve svém díle „Geografie“: Sarmatie (její asijská část) je oddělena od své poloviny (evropské části) východním okrajem Riperského pohoří, řekou Tanavis, Meotijským mořem a prostírá se podél Kavkazského pohoří ke Gruzii a Albánii až po Kaspické moře. V Sarmatii je nachází pohoří Hippejské, Keraunské a další, je zde mnoho řek včetně řeky Etil (Volhy) v ústí s jejími 70 rukávy. Na březích těchto řek se opevnil národ Basilů. V Sarmatii žijí následující národy (dále vyjmenovává 53 názvů národů), kteří žijí až u samého Kaspického moře, kam sahají krajní hřbety Kavkazu a kde se zvedá Derbentská stěna nad mořem. Severněji žijí Honité (pravděpodobně Hionité), kteří vládnou městu Varačan (Belendžer), jakož i jiná města. Panovník na Severu se nazývá Chagan. Je panovníkem Chazarů. Panovnice, chaganova žena, pochází z rodu Basilů (Barsilů, Bersilů).

Arabsky píšící perský historik At-Tabari (839-923), který využíval starší perské prameny, nazývá Bulhary „Burdžan, Bundžar“, v některých variantách „Buldžar“. Jiný íránský arabsky hovořící kronikář, Ibn Ruste (903-913) píše, že existují tři skupiny Bulharů: „Jedna se nazývá B.r.sula, druhá as-k.l., a třetí b.l.k.r.“. Gardízí (1050-1059) a „Hudad a –alam“ (kolem 982) opakují stejné sdělení autora Inb-Ruste.

Přípona „-gur“ se nachází také i názvu Ujgurové (Uj-gurové), jedná se soudobý národ turko jazyčný, který se formoval v období 5. až 7. století na územích osídlených po tisíciletí indoevropskými zemědělskými národy jako byli Tocharové a Usuni. Díky tomu mají Ujguři typické znaky bílé rasy, užívají ve svém jazyce mnohá íránská slova a provozují íránskou lidovou hudbu. Je zcela možné, že označení Ujguři je zcela íránského původu a označuje „zemědělský národ“, z íránského slova „ujman, hujman, gujman“ (-„-man“ je íránským sufixem), ve významu „zemědělec.

U Sarmatů se také vyskytoval podobný vlastní název Saji (Σαιοι), což je podle B. N. Grakov znamená vlastní název tzv. Královských Skytů a vychází z avestijského slova xsaya – „sijaja, panuji“ (ze sarmatského slova tak vychází soudobé polské označení księźic = „světlo, luna, měsíček“ a księźycowy = „měsíční vláda“, zatímco miesiąc=kalendářní období =měsíc.

ON THE ETHYMOLOGY AND SEMANTICS OF PROTOBULGARIAN GROUP APPELATIONS UTIGURS, KUTRIGURS AND ONOGHONTOR (UNOGUNDUR)-BULGARS

Ivan Tanev Ivanov

SUMMARY. The Old Bulgarian (Church Slavonic) and Iranian languages were used to propose new semantics for the ancient protobulgarian group appellations utigurs, kutrigurs and onoghontor-bulgars. The appellation onoghontor (unogundur) could be presented as a variant of the avestinian word аñtara – inside, hence“onoghontor-bulgar” is translated as “internal bulgarians”. Taking use of the Iranian word gur – tribe, clan and the Old Bulgarian words UD, UDU – extremity, limb, and KUTRY – small and tiny, the appellation “utigurs” and “kutrigurs” were translated as “peripheral, external tribe” and “a tiny, small tribe”, respectively. Based on these translations and the geographic dislocation of utigurs, kutrigurs and onoghontor-bulgars, it is supposed that onoghontor-bulgars and utigurs coincide with the “internal” and “external” Bulgarians known from historic documents.

 Přeložil: N. Nikolov

         17. 05. 2015

DODATKY:
Arabsky píšící perský historik At Tarabi (839-923), který používá starší perské prameny, nazývá Bulhary „Burdžan, Bundžar“, v některých variantách „buldžar“. Jiný íránský arabsky píšící kronikář, Ibn Ruste (903-913) píše, že existují tři skupiny Bulharů: „dělí se na tři skupiny. Jedni se označují b.r.sula, druzí as-k.l., třetí b.l.k.r.“ Gardizi (1050-1059) a „Hudad a-alam“ kolem roku 982 opakují stejné oznámení Ibna Rusteho.
Vysvětlivky:
Sv. Surp arménský 
Vund- Vanand-vunduri, venentri
Onog=onika je shodné jako ovaga=ovce=avika!!!! Ze sankritského sufixu – ka, který odpovídá prabulharskému sufixu – og, aga..

77777777777777777777777777777777777777777777777

Prabulharské označení místa OGAL-ONGAL se odvozuje z indoevropského-antara, enter, inter nám mohou pomoci nalézt etymologii prabulharského titulu (šlechtického) Ičirgu-boil. Podle zápisků Konstantina Bagrajanorodného je ve významu smyslu „vnitřní boil“. Použití významu Ičirgu (Ičirgo) je blízké turkickému „ič“ – uvnitř, které nahnalo mnoho vody na mlýnici hypotézy o huno turkitském původu Prabulharů.
Ve skutečnosti je možné předložit mnohem přesvědčivější indoevropskou etymologii výrazu Ičirgo-vnitřní. Základ slova ičir samotného titulu Ičirgo (koncovka má formu prabulharského sufixu „ag“) je foneticky totožná s indo-evropským výrazem Inter, antara, protože u Prabulharů je počáteční část s nestabilní nosovkou, porovnej ONGAL-ONGL. Nenazální forma ITER, ITAR je foneticky shodná s IČIR. Doplnění s prabulharským sufixem „-ag“ k základu UČIR dostáváme již známé slovo IČIRGO – vnitřní.
Prabulharské slovo Ičirgo je slovem blízkým výrazem ČIKA, který byla dříve nazývána oblast kolem Plisky. Podle byzantských kronik je ČIKA oblastí východní Staré planiny, kde se nacházelo jádro bulharského státu. Z tohoto názvu byl utvořen místní toponym Ičera, obec v severní části Slivenské oblasti. Slova Ičirgu, Ičera, Čika jsou příbuzné indoevropským výrazům аñtara, "äðî, inter, ánīka, *eni-(o)kʷ, *ǭtokъ, onog – uvnitř.
V jednom raném bulharském apokrifu z 11. století [ Венедиков И. Медното гумно на българите. Наука и изкуство. София. 1983, стр. 47-50] se píše: „A tehdy se po něm (car Slav) našel jiný car na bulharské zemi – dítě, nosené v koši celé tři roky, kterému dali jméno Ispor car, který přijal bulharské carství. A tento car utvořil velká města: na Dunaji – Drastar město, nechal vybudovat elkou zeď od Dunaje až k moři; ten zřídil Plisku – město. A tento car zahubil mnoho Izmailitů. A tento car osídlil celou Karvunskou zemi, ve které předtím byli Etiopi (ЕΘIОПI)”. [ Венедиков И. Медното гумно на българите. Наука и изкуство. София. 1983, стр. 47-50]
Mnozí autoři vysvětlují tuto pasáž jako pokus autora apokrifu o charakteristiku národa Espora cara (Asparucha) tj. Bulharů – Onogundurů jako ЕΘIОПI (Etiopů). Přesný smysl určení „Etiopi“ není dosud odhalen, všichni však souhlasí, že nemá dnes nic společného s dnešním názvem státu Etiopie, která v oněch dobách byla známa jako Abisinie a Askum.
Starořecké označení AIΘIОПIA obsahuje slova AIΘIΩ – světlý a ОПОS – oko a znamená “světlý vzhled, světlooký“ [Георгиев П. “Етиопите от българския апокрифен летопис. Сборник в чест на проф. дфн Иван Добрев, Университетско издателство “Св. Климент Охридски”, София, 2005, стр.186-197]
Jedním z epitetů řeckého boha Dia bylo označení Zeus Aethiops „světlooký, ohnivého vzhledu“. V samostatné stati [Етнонимът БЪЛГАРИ - етимология и семантика] bylo uvedeno, že z náboženských důvodů může být etnonym „Bulhar“ spojován se solárním smyslem ve významu „býlí, svítivý, sluneční, vysoký“. Pokud vezmeme v potaz základ slova ONOG při určování „Onogundur“, který se shoduje se sanskritsko-avestijkým ánīka – ainika (obličej, obraz, vzhled – viz. výše), tak označení pro „Bulhary- onogundury“ může být vysvětlováno jako „světlého vzhledu“, což je totožné se smyslem označení ЕΘIОПI.
Z uvedeného plyne, že autor apokrifu hovoří o Asparuchově národu prostou konstatací, že se jedná o národ “světlého, ohnivého vzhledu“ tj. „jsou to Bulhaři-onogunduři“, použil k tomu řecký přenesený význam – „etiopi“. Proč však využil přenesený význam slova?
Jde pravděpodobně o to, že v té době (11. stol.) se jedná o nejčtenější knihu jak Kyjevské Rusi a Bulharska (které jsou pod správou Byzance) a jedná se o široceznámou raněstředověkou byzancou knihu přeloženou do starobulharského jazyka, který byl oficiální církevním jazykem obou zemí. [“Повест за Варлаам и Йосиф - Душеполезное повествование, принесенное из внутренней Эфиопской страны, называемой Индия, в святой град Иоанном монахом”. Лебедева И. Н. Повесть о Варлааме и Иоасафе. Памятник древнерусской переводной литературы XI-XII вв. Л., 1984. Текстът на Повестта в превод на руски език е издаден също в кн.: Памятники литературы Древней Руси. XII век. М., 1980. С.197-226],
V této knize je Indie pojmenována Vnitřní Etiopií a země na západ od Indie- Vnější Etiopií. Toto geografické vysvětlení pojmu Etiopie bylo velmi dobře známo tehdejší bulharské inteligenci a tímto výrazem „že byli před tím Etiopi“ autor apokrifu vysvětluje nejen sémantiku výrazu „Bulhaři – onogunduři“ ale i zeměpisný původ Asparuchova národa.
 
7777777777777777777777777777777777777777777777
V částici „-gur“ se skrývá i název národa Ujgurové (Uj-rurové), jde v současnosti o turkojazyčný národ, zformovaný v 5. – 7. stol. Na území obydleném indoevropskými národy Tochary a Usuny. Díky tomu mají typické znaky bílé rasy, dále májí ve svém jazyce mnoho íránských slov a užívájí íránskou hudbu. Je zcela možné, že název Ujgurové může být zcela íránský ve významu „zemědělští lidé“, odvozeno od íránského slova “Ujman, hujman, gujman“ (kde „-man“ přípona je íránským sufixem, znamenajícím „zemědělec“.
U Sarmatů je možné se setkat s podobným vlastním označením Sajii (Σαιοι), což podle B. N. Grakova představuje vlastní označení tzv. carských Skytů a odvozuje se od avestijckého xsaya – „sijaja – panuji/vládnu“ (od tohoto sarmatského slovesa je odvozeno soudobé polské księźic=“světlo, luna, měsíc“ a „księźycowy=měsíční=kalendářní období měsíc.
7777777777777777777777777777777777777777777777
Relativně nejvíce údajů o Prabulharech a místech jejich osídlení v polovině 6. stol. Poskytuje Prokopius Kesarijský. Hovoří o plemenech a národech žijících východně od Černého moře, když napsal: Utigurové žili tam, kde řeka Tanais (Don) se vlévá do Černého moře, tj. nad Kerčským průlivem; bezprostředně u samého průlivu se nachází bezpočet Gotů – Tetraskytů, kteří jsou křesťany; severně od Utigurů žijí nesčetná plemena Antů; Hunové Kutrigurové zase vládnou velké části roviny mezi Azovským mořem a řekou Tanais.
Prokopius se zde pozastavuje nad minulostí prabulharských národů, když je pojmenovává jednou jménem Hunů a jindy s ještě starším označením Kimmerijci. V čele těchto národů stát jeden panovník, který měl dva syny – Utirura a Kutrigura. Po smrti svého otce se bratři podělili o své podřízené a možná se tak stalo ještě za jeho života, tj. v polovině 6. století. Podle jejich jmen se jejich národy nazývají Utigurové a ti druzí Kutrigurové. Zpočátku jedni i druzí žili vně Kerského průlivu a „měli ve všem shodné obyčeje“.
Poprvé došlo k přemísťování prabulharských národů na Krymský poloostrov v době kdy Vandalové přesídlili do Afriky, a západní Gotové vpadli do Itálie. Prabulhaři napadli zde nacházející se Góty, kdy jich část zabili a jiné vyhnali. Poslední se zachránili spolu s ženami a dětmi přesunem za Dunaj a osídlili diecézi Trákie jako federáti. Kutrigurové po zahnání Gotů sem dovedli své ženy a děti a usídlili se na jejich místech. Byzanc ve skutečnosti udržela ve svých rukách Bospor (na Kerčském poloostrově) a Cherson avšak celé území mezi těmito dvěma městy se nacházelo v ruchách Kutrigurů. Těm se podařilo převzít i města Kipi a Fanagoris, nacházející se blízko Chersonu.
V polovině 6. stol. žili Utigurové východně od řeky Tanais (Donu) zatímto Kutrigurové – západně od něho. Postupně Prabulhaři rozšířili svá panství a dosáhli až, k deltě řeky Dunaje což byla tehdy vzdálenost 10 dnů cesty a tím „Barbaři“ (Kujtrigurové) ovládli celou místní zemi“. (Procopius, Libri de bellis, p. 501—508- ГИБИ, II, c. 137—141. Срв. В. Златарски, История, I, 1, str. 60—65).
Velmi zajímavá jsou svědectví, která sdělil Agatius o Prabulharských národech ve svých „Dějinách“ (druhá polovina 6. století). Přestože je nazývá pod obecným jménem Skytové a Hunové, výslovně zde potrhává, že „jeden z těchto národů je nazýván Kotrigury, druhý Utigury, třetí Ultizury a další Vurugundy a další podle jejich prastarých obyčejů. Později za mnoho pokolení přešli do Evropy… Toulali se po cizích zemích a přinášeli nesmírné utrpení místním obyvatelům, když je nečekaně napadali.
„Tak vyháněli místní obyvatele a zabírali jejich území.“ Dále Agatius vypráví, že Ultizurové a Vurugundové byli známí již v dobách císaře Lva I (457-474), jedna jejich část zahynula a druzí se odstěhovali do daleka. Byzantincům byli známí zejména Kotrigurové (=Kutrigurové) a Utigurové, se kterými měla Impérie ve druhé polovině 6. stol. velmi živé vztahy[12].
Toto svědectví Agátia nám umožňuje tvrdit, že některé Prabulharské národy, jako Ultizurové, Vurugundové a další přesídlili do Střední Evropy již ve druhé polovině 5. století v dobách Hunského panství. [13]
O příbuzenských vztazích mezi Utigury a Kutrigury, jakož i o příslušnosti k jedné shodné etnické skupině je zvláště osobité svědectví Menanera. Podle něho Sandilch, vůdce Utigurů, řekl při rozhovorech s Bynantinci, že Kotragirové (=Kutrigurové): „Není to spravedlivé, ani služné ponižovat naše příbuzené, kteří nejenom hovoří jazykem shodným s naším, jsou spolubydlícími, mají shodný oděv i způsob života, jsou našimi příbuznými, přestože podléhají jiným vůdcům“. [14]
Byzantinští kronikáři Teofan a Nikifor také poskytují svědectví o části prabulharských národů a zejména o těch, které společně utvořili Kubratovo „Velké Bulharsko“. Pro Nikifora jsou tito „Huny a Bulhary“ a podél řeky Kufis (Kubáně) se nacházelo „Veliké Bulharsko a tak zvaní Kotragové, kteří jsou také jejich příbuznými“ [15]. Podle Teofana základními národy zde byli Onogundurové Bulhaři a Kotragové; Kubrat byl nazván panovníkem „Bulharska a Kotragů“[16]. Později když hovořil o Asparuchových Bulharech, Konstantin Bagrenorodni je nazývá „Onogundury“ [17]. V tomto případě se jedná o jednom a témže národě – Unogundurů a Onogundurů, kteří jsou identičtí Unogury a Onogury.
Arménský geograf a encyklopedista Ananij Širakaci (v 7.stol. ), při popisu národů sídlících severně od Kavkazu, sděluje, že tam „se nachází Turkité a Bulhaři, kteří nosí jména podle řek u kterých sídlí: Kupi Bulgar, Kuči Bulgar, Onogchontor Bulgar, Čdar Bulgap“ [18]. Toto svědectví bylo objektem nesčetných bádání. Dnes je již přijímáno, že pod označením Kupi se skrývá Kufis (Kubáň); že Kuči nebo Kočo je Dněprovský liman, známý také jako Kuzu (Kuvu u Konstantina Bagrenorodného); že Onogchontor Bulgar odpovídá Unogundurům Bulharům; že Čdar Bulgar je také třeba hledat severně od Kavkazu, možná v severním Dagestanu. [19]
Hypotézy o autochtonním původu Prabulharů jako balkánského obyvatelstva jak slovanského, tatarského a finočudského jsou již zcela odmítány jako neopodstatněné. Velmi jsou rozkolísány vědecké argumenty dalších dvou hypotéz, které mají své přívržence – těmi jsou hypotézy o hunském a ogurském původu. V tuto chvíli má nejvíce argumentů hypotéza turkitská, tj. že Prabulhaři náleží k turko-altajské jazykové skupině a jsou příbuzní s Huny, Avary, Oguzy, Chazary, Pečeněhy, Kumány a dalšími [21]
12. Agathias, Historiae, p. 367—368 = ГИБИ, II, с. 185—186. Pravděpodobně prabulharským národem podle Agatia je i národ Onogurů, který bojoval s Kolchy v oblasti Lazika a jejich jménem byla pevnost nazvána Onogurij (Ibidem, р. 217, 243 = ГИБИ, II, str. 182). srovnej В. Златарски, История, I, 1, str. 65—66.
13. Вж. В. Златарски, История, I, 1, с. 125—126.
14. Menander, Excerpta, p. 170—171 = ГИБИ, II, с. 220. Řada autorů jako Cojs, Markvart a další se přiklání k tomu vidět v Kutrigurech Prokopia – Alciagirity a Kutciagirity Jordanese a v Utigurech – jeho Hunugury. Viz. V. Zlatarsky… Al Burmov, o původu, str. 38-39, bez seriózní vědecké argumentace a rozporu s prameny se pokouší zamítnout příslušnost Utigurů a Kutrigurů k Prabulharům. D. Angelov, Blgarska narodnost, str. 130 a 135, pod vlivem M. I. Artamonova přijal, že plemena Alciagirové, Onogurové, Kutrigurové, Utigurové jsou Huno-uherského původu.
15. Nicephorus, Opuscula historica, p. 33 = ГИБИ, III, str. 295.
16. Theophanes, Chronographia, p. 356—357 = ГИБИ, III, с. 261. Al. Burmov, Za proizchoda, str. 38-39, považuje Kotragy a Kutrigury za rozdílné národy, D. Angelov, Balgarska narodnost, str. 194, považuje tyto národy za totožné. Ve stejném okamžiku však soudí, že v 6. stol. Byli Kutrigurové (Kotragové) a Utigurové různí od Prabulharů časem však „existující rozdíly mizeli a v polovině 7. stol. V důsledku dlouhodobého společného života ve společném politickém svazku se tyto národy přestali odlišovat. Došlo k jejich přeměně v „stejnorodé“ (ὁμοϕύλοι). Podobným procesem přeměny Hunů v Prabulhary v historických pramenech není zmiňován – existuje spíše míšení terminologie, tím že každý z autorů jedny názvy pro jedny totožné národy a jiní autoři užívají názvy odlišné.
17. Constantinus Porphyrogenitus, De thematibus, p. 76 = ГИБИ, V, str. 193.
18. П. Петров a В. Гюзелев, Христоматия, I, str. 77—78.
19. Вж. В. Златарски, История, I, 1, str. 153—159, Kde jsou zkoumány kritické pokusy starších autorů jako Markvart, Vestberg a další o určení míst osídlení jednotlivých národů. Podle něj je jistá pouze lokalizace prvních dvou národů.
М. И. Артамонов, История хазар, с. 167—169, Identifikuje označení Onogchontor Bulhar o Unogurity Bulhary avšak pro Čdar Bulgar předpokládá, že žili severně od Kavkazu. В. Гюзелев, Произход и ранна история, с. 65 Tvrdí, že s velkou pravděpodobnost národ Čdar Bulgar žilo ve východní části Krymského poloostrova. Vyjasnění této otázky je spojeno s upřesněním doby, ke které se vztahuje toto svědectví, nesmíme zapomínat na to, že na dané době spadal Krym pod Byzantskou správu.
20. П. К. Коковцов, Еврейско-хазарская переписка в X веке, Л., 1932, с. 91—92; П. Петров и В. Гюзелев, Христоматия, I, str. 88—89 Přepis dopisů mezi rabínem Hazdajem a Kaganem Josefem mezi lety 954- 961 a dopisem z roku 961 В. Гюзелев, Произход и ранна история, с. 97, Nepřesně se zde píše, že dopis je z počátku 10. století.
21. Přívrženci Hunské teorie jsou В. Златарски, История, I, 1, с. 55 сл. a Ogurské— Gy. Moravcsik, Zur Geschichte der Onoguren, UJb, 1930, № 1—2, p. 53—90, 108. Přehled jednotlivých teorii a kritický pohled na ně viz. Ив. Шишманов, Критичен преглед, с. 1—251; Ал. Бурмов, За произхода, с. 19—49; В. Т. Сиротенко, Основные теории происхождения древних булгар и письменные источники VI—VII вв., УЗПГУ, т. 20, 4, 1961, с. 3—14; Д. Ангелов, Българската народност, с. 116—118. Mezi jednotlivými autory není jednotný názor na zkoumané problémy. Tak například jak již bylo zmíněno Al. Burmov je proti spojování Prabulharů a řady dalších národů s Huny a D. Angelov považuje Kutriguty, Utigury a další za Huno-uherské.