Nová hypotéza o obsahu termínu slovene

 

Ivan Tanev Ivanov

 

Převzato se souhlasem autora z   http://protobulgarians.com

Stránka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějina a náboženství ve statích, knihách a hudbě.

 

Prvopočáteční smysl ranně středověkého termínu slovene není dnes jasný. Existuje množství hypotéz o vysvětlující pojetí (O smyslu a původu termínu slovene, sklavoi a sakalibi). V pozdním středověku se objevuje a získává masový charakter jiný, foneticky podobný termín Slované který má charakter etnonymu. V určité etapě se v dalších letech jsou tyto dva termíny bez důkazu považovány za identické, při čemž je výraz slovene považován za prvotní formu pro Slovany. Toto vnáší nejasnosti a vytváří podmínky pro manipulaci ranných dějin mnoha národů, včetně bulharského. Níže je vysvětlována nová hypotéza chápání obsahu slovene na základě historické analýzy díla O písmenech Černoryzce Chrabrého.

 

Dílo O písmenech je polemika psaná hlaholicí a je zatím jediným dosud došlým dílem tohoto autora (text díla je spolu s komentářem se jmény na konci v překladu Klimentu Ivanova [1]). To je uvedeno v díle K. Kalajdoviče, který jej publikoval roku 1824. Dnes je známo kolem 80 jeho přepisů. To svědčí o mimořádné popularitě díla zejména v Rusku do 18. století. Ze všech přepisů je nejmladší bulharský, který je známý z roku 1348 v tzv. Sborníku Lavrentieva (Ivana Alexandroviče) (sign. F. I. 376 Petrohrad). Předpokládá se, že originál byl napsán kolem roku 893 v době, kdy shromáždění v Preslavi je slovanský (starobulharský) jazyk prohlášen za oficiální v bulharské církvi místo řečtiny.

 

Černoryzec Chrabrý je považován za jednoho z nejvýraznějších spisovatelů starobulharské literatury z tzv. Význačného (9. a 10. století). Jestliže označení chrabrý znamená také smělý, a dále bojovný znamená, že Chrabrý může být i osobní jméno určitého mnicha. Bylo učiněno několik pokusů jeho identifikace se známými historickými osobnostmi, mezi kterými jsou Konstantin-Cyril Filosof, Kliment Ochridský, Jan Exarch, Naum, Černoryzec Doksov, car Simeon.

 

Potřeba takové analýzy vychází z faktu, že tomto díle napsáném mimořádně erudovaným autorem v době prvního tisíciletí po oficiální přijetí křesťanství v Bulharsku, se hovoří pouze a jenom o Slovanech (v podstatě se v originálu píše slovene ale v současnosti se výraz slovene tradičně zaměňuje s etnonymem Slované). Chybí zde i sebemenší upomínka na druhý základní přito vládnoucí komponentu bulharského státu Bulhary. V podstatě není tento styl vyjímkou ve jmenované tvorbě, je charakteristický i pro jiná ranné středověká bulharská literální díla.

 

Tato okolnost je značně podivná. Jakmile vezmeme na vědomí, že v té době proces slévaní Slovanů a Bulharů ještě nebyl dovršen (zejména když pro urychlení téhož procesu před pouhými 10-20 lety bylo zavedeno nové náboženství). Možná tento proces ani nezapočal a obě základní společenství Bulhaři a Slované jsou teritoriálně a kulturně rozděleny jedni od druhých. Z jiného hlediska je Bulharsko v té době třetí nejmocnější evropskou říší co do velikosti a moci. To bylo dosaženo jednak díky Bulharům-Onogchodorům, které přivedl Asparuch, také díky jiným bulharským rodům, kteří zde již byli před tím na rozlehlých územích (Karpaty, Sjarsko, Jižní Albánie, oblast Ochridu, jako Skytové v Malé Skytii). Úloha Slovanů v tomto státě je druhořadá, jak ve vztahu ke státnímu zřízení, tak i v jeho pozici ve vojsku. Na třetím místě mnoho z žáků svatých bratří Cyrila a Metoděje došla do Bulharska jako zmožení a nemocní poutníci nebo otroci, vykoupení na trzích. Tito vyhnání na smrt z Velkomoravské říše jsou slavnostně vítáni na panovnickém dvoře Borisově v Plisce a jsou umístěni v bohatých domech, pro ně uvolněné vedením oblasti, jejich bulharská jména jsou dobře známá Timidir, Eschač a další. Nyní si představte, že za těchto okolností jeden z následovníků svatých bratří nebo některý z jejich učedníků v Bulharsku píše stať, ve které se hovoří pouze o Slovanech a ani jednou se nezmíní, že v tomto státě mimo Slovanů jsou také Bulhaři! Je zcela jedno, že v tomto Bulharsku jsou křesťany pouze Slované, kteří používají hlaholici, pouze oni čtou knihy, napsané svatými bratry a jejich učedníky a jsou to pouze oni, kteří vyznávají slovo boží. Jakoby Bulhaři buďto neexistovali nebo o nové náboženství nemají zájem, které s tak velkou prací a omezeními zavedli ve vlastním státě!

 

Takto to vyznívá ještě více podivně! Jak je možné, že autor díla O písmenech zná jména a díla mnoha řeckých a židovských vzdělaných autorů (Palamid, Kadm Milisij, Simonides, Epicharij, Dionisij Gramatik), žijící tisíc let před ním a neví, že ve státě ve kterém žije jsou mimo Slovany také Bulhaři, mnoho Bulharů, jak obyčejných tak i těch vládnoucích státu? Není to projev lidského nevděku nebo bujného slovanského šovinismu? Nebo zda nemají skutečně pravdu ti, kteří donedávna říkali, že okamžitě po přijetí křesťanství mizivá bulharská menšina byla přelita tzv. slovanským mořem a následující pokolení je již nepamatuje? Sotva mají pravdu, protože současná historická věda hovoří o tom, že Prabulhaři jsou alespoň z 30% celém území státu (podle archeologa prof. St. Stanilova dosahují 50% obyvatelstva [2]) a etnická homogenizace země neskončila dříve než na konci 10. století [3]!

                                                                                        

Jak je vidět z předloženého překladu [1], Černoryzec (černokošiláč pozn. překladatele) Chabrý žije v Bulharsku (toto se tvrdí na základě jazykové anylýzy), nevidí však žádné Bulhary pouze Slovany Pouze na jednom místě se zmiňuje, že sv. Cyril Filosof vytvořil abecedu v dobách, kdy vládli někteří vládcové v Jihovýchodní Evropě a jedním z nich je bulharské kníže Boris. Zaplať pánbůh, že alespoň stát Bulharsko uspěl zaznamenat.

 

Objektivní analýza díla odhaluje další nejasnosti a protiklady. Nejvíce citované a používané jsou jeho počáteční prohlášení. Uvedeme například první z nich: Před mnoha a mnoha lety, slovené neměli Knihy (podle překladatele to znamenalo ne že by neměli žádné knihy, ale biblické Knihy), ale že byli jazyčníky pomáhali si čarami a zářezy a z těchto hádali. Podobné sdělení činí i arabský spisovatel Ibn al-Nadim [Ibn Fadlans, Reisebericht von A. Zaki Yalidi Togan, Leipzig, 1939, c. 194] ne však o (proto) Slovanech, ale o Bulharech. Arabský spisovatel je více konkrétní a přesný, protože píše, že jak dunajští Bulhaři, tak i ti na Volze byli jedním z těch národů, kteří využívali písmo ze zářezů. Skutečně, archeologická zkoumání Prabulharů potvrzují, že je využíváno množství runových znaků a i přes pokusy o znevážení je dnes přesvědčivě jasné, že jsou počáteční formou předkřesťanské  písemnosti. Bohužel u Slovanů včetně Čechů, Poláků, Rusů, bulharských Slovanů, byzantských Slovanů a tak dále nejsou odhaleny žádné formy předkřesťanské písemnosti, symbolů nebo znaků. Očividně takové formy neexistovali. A i přesto je znovu Černoryzec Chrabrý přesvědčen, když říká, že slovené mají čáry a zářezy, které mohly být čteny a odhadovány. Kde je tedy chyba?  Buďto autor zcela zbloudil (což je málo pravděpodobné), že připisuje Slovanům něco co nikdy neměli, nebo hovoří o zcela jiném národě (například o Prabulharech), ale z nevysvětlitelného důvodu jej nazývá slovenski nebo když hovoří o slovenech má na mysli množství spřízněných národů, mezi kterými i Prabulhary. Je možné ještě jedno vysvětlení v originále autor psal o Bulharech nebo etnonymu, podobném jim, ale v pozdějších až k nám došlých přepisech někdo zaměnil toto slovo s výrazem slovene.

 

Ve druhém citátu: A potom kdy se slovene nechali pokřtít, byli nuceni psát římskými a řeckými písmeny bez pořádku. Jak je psát dobře s řeckými písmeny: Bůh nebo život, nebo , nebo , nebo, nebo širota, nebo (otrava, jed), nebo , nebo junost, nebo  (jazyk) a jiné tomu podobné? A tak tomu bylo mnoho let. Výše uvedena příčina pro zavedení slovanského církevního jazyka je velice naivní. Tisíce let v pořadí stovky národů využívají své náboženství v cizím jazyce a s pomocí cizího písma bez velikých překážek. Příčiny zde jsou jiné a jsou především politické. Tvrzení- potom co byli pokřtěni, byli tito Slované donuceni psát římskými a řeckými písmeny, již poskytuje určitou informaci o tom, které Slovany má autor díla na mysli. Zde jsou možné dvě variantní odpovědi. Podle první obecnější varianty má autor na mysli všechny jak bulharské Slovany, kteří jsou donuceni psát řeckými písmeny a také Slovany z Velké Moravy, Panonie a Chorvatska, kteří jsou nuceni psát latinsky. Podle druhé varianty, více omezené, má autor na mysli pouze Slovany bulharské, kteří kromě řeckého  písma v prvních letech dvou letech po křtu píší i latinsky (v Plisce byli nalezeny, určité kamenné nápisy v latině), z doby krátkodobé přítomnosti papežské delegace u nás. I v obou dvou variantách však tehdejší mnohočetní předkové dnešních východních a severních Slovanů, že byli zastánci přírodního náboženství, byli jazyčniky, o čemž se nikdo nezmiňuje. Není možné, že zde autor má na mysli obyvatelstvo Bulharska, Velké Moravy a Blatenského knížectví, které je pokřtěné, nezávisle na tom zda jsou to proto Slované, Prabulhaři atd.?  Skutečně, toto obyvatelstvo slaví boha, odtud pravoslaví a proč ne i Slované?!

 

Nutnost zavedení vlastního proto slovanského jazyka vhodného pro písemnost a náboženské potřeby státu vzniká poprvé na Velké Moravě. Tato potřeba je čistě politická a je uskutečněna misí Sv. Cyrila a Metoděje v roce 863 pouze však na krátkou dobu. Hlaholice na Velké Moravě se používá v období let 863-885 a Blatenském knížectví a v Chorvatsku do roku 925. Ve smyslu ne plného úspěšnosti však mise svatých bratří dociluje něčeho mnohem důležitějšího. Přestože za slovanským jazykem a hlaholicí nestojí žádné veliká a silná země, Řím i Konstantinopol je uznává za čtvrtý posvátný jazyk a abecedu, kterými je možné vysvětlovat boží myšlenky. Důvody proto jsou hlavně politické!

 

V té době se Bulharsko orientuje na spolupráci s německým státem, protože jeho dávný nepřítel Byzanc je spojencem slovanských státečků na jeho západních hranicích Velkomoravská říše (dnešní Česko a Slovensko) a Blatenské knížectví (římská Panonie dnešní jihozápadní Maďarsko a severní Chorvatsko). Mimo to je vnitřně tlačena potřebou zaměnit své předkřesťanské náboženství novým mnohem vhodnějším jako zdroj náhrady je vnucen a je velmi nebezpečný Byzanc. Po oficiálním pokřtění panovnického rodu Dulo a jeho národa (Prabulharů) v letech 864-865 je v roce 870 vyhlášena nezávislá bulharská církev. Započala postupná záměna z vnějšku vnuceného kléru nově vyškolenými místními lidmi, většinou slovanského původu. Proces odtržení nově vzniklé bulharské církve od byzantské je znesnadněn faktem, že pro účely bohoslužebné se používá řečtina, řecká písemnost a knihy. V Plisce se opodstatněně považuje církevní používání jazyka a písemnosti agresivního jižního souseda za bombu se zápalníkem a proto je roku 892 odstraňují.

 

Jakým jazykem však tehdejší bulharští státníci zaměňují řečtinu a písemnost? Neměli v té době mnoho možností. Jejich vlastní prabulharský jazyk je nevhodný, protože není uznán za posvátný v Římě i Byzanci. Mimo to jeho zavedení by zesílilo pozice přívrženců starého náboženství, jejichž druhý pokus o převrat byl nedávno potlačen. Byla to pravděpodobně slovanská etnická strana, která podpořila knížete Borise při potlačování vzpoury jeho syna, knížete (kana) Rasate a tím získala důležité pozice ve státě. Takto došlo k příklonu ve prospěch slovanského jazyka. Od tohoto okamžiku s mocnou podporou tehdejšího bulharského státu (který není slovanský) začíná vzestup slovanské písemnosti.

 

Je možné uvést další důvody pro přijetí slovanského jako církevního jazyka v bulharské církvi. Značnou komponentou státu je obyvatelstvo protoslovanské a slovanský jazyk by usnadnil jeho integrování k vládnoucímu národu. Na dalším místě je to, že Bulharsko na západě, severu a východě hraničilo se zeměmi osídlenými proto Slovany a přijetí jejich jazyka za církevní by umožnilo získat nové spojence, by usnadnilo vazby mezi těmito národy a zesílilo bulharský vliv zde. V praxi tomu tak je zvláště ve vztahu ke Slovanům východním a sousedním Srbům. Bulharsko tak získává vliv nad severními proto Slovany byť na krátkou dobu Krakovské knížectví se stalo pravoslavným a používá cyrilici po dobu 50 let. Po vpádu vojsk fanatického biskupa z Čech je tento vliv ukončen. Na třetím místě jazyky Prabulhahů a Praslovanů představují, větve mnohem staršího indoevropského prajazyka musí si být blízké až na jisté překážky vzájemně pochopitelné. Navíc je to, že prabulharština je variantou skyto-sarmatského (avestijského) jazyka a protoslovanský je jazykem sarmatizovaných Baltů. Na čtvrtém místě se slovanský jazyk stává základem bohoslužebního jazyka bulharské církve, ale jeho dlouhodobé používání v Bulharsku jej dotvořilo a formovalo pod silným vlivem mnohých řídících Prabulharů. Proto jeho dovršená forma, známá jako starobulharština nebo církevně-slovanský jazyk zcela jistě obsahuje i pra bulharské výrazy (b_ka je sogdijského původu tj. pra bulharské slovo).

 

Jako protiváha slovanské etnické straně, etnická strana Prabulharů se podařilo na shromáždění zavést nový jazykový prvek, který je cizí slovanské straně. Je to písemná soustava nazvaná až za dlouhou dobu cyrilicí, vytvořená podle mnoha soudobých autorů v Preslavské literární škole na základě před tím v Plisce používaného řeckého písma a prabulharských runových znaků. A skutečně nejstarší nápisy v cyrilici jsou odkryty v dnešním severovýchodním Bulharsku, kde cyrilice naplno vytlačila hlaholici již na konci 10. století. V jihozápadním Bulharsku, kde působí Ochridská literaturní škola a pracuje Kliment Ochridský pokračuje používání hlaholice až do 12. století. Kliment Ochridský prožil své mládí jako učedník a následovatel a spolupracovník sv. bratří na Velké Moravě a Panonii a jako každý člověk, který vstoupil do nejkonzervativnějšího období svého života by si asi ztíží oblíbil cyrilici, jemně řečeno.  

 

Na základě již výše řečeného můžeme uzavřít, že dílo O písmenech bylo sepsáno po Preslavském shromáždění v době, kdy hlaholice a slovanský jazyk jsou vyzdviženy na úroveň služebního jazyka ve velikém a silném státě bulharském. Před tím prostě nebyly důvody obhajoby díla, vždyť tento jazyk a písemnost byly vyháněni a pronásledovány. Pokud by tato písemnost a knihy nebyly přijaty na Preslavském shromáždění v Onogchontorském Bulharsku jejich osud by se rýsoval ve tmavých barvách. Jiným vážným důvodem v díle je soustředění pozornosti pouze na jedinou slovanskou písemnost - na hlaholici. Při své erudovanosti není možné aby autor neslyšel o cyrilici, je pravděpodobnější, že ji znal, ale podceňoval jí ve srovnání s hlaholicí. Nehovoří to o určité politické pozici autora a ukazuje to na existenci seriozního konfliktu mezi přívrženci hlaholice a cyrilice? V tomto smyslu může být autorem díla O písmenech samotný Kliment Ochridský, o kterém je dokumentováno, že je Mízíjec (Bulhar, pravděpodobně bulharský Slovan, ne Bulhar-Onogchontor) podle původu. 

 

Obr. 1  Mapa rozšíření dnešní cyrilice.

 

Zvláště zajímavý i poněkud naivní je způsob, se kterým autor vysvětluje označení prvního písmene hlaholice Az. Toto označení očividně přichází z prabulharštiny, írano-bulharsko a obecně íránského označení 1. osoby jednotného čísla az. Místo aby nám to sdělil, autor nám vysvětluje, že toto označení bylo vybráno, protože obsahuje široce otevřené a se kterým se vyjadřuje otevírání úst učících se slovanského rodu (a kde jsou učící se bulharského rodu?) ke gramotnosti a rozumu. A co je můžeme říci o slově fr_t sekera, čr_v srp, cher slunce, chors názvy písmen, převzaté z jazyka prabulharů? Je velmi možné i pro jiné názvy (jus, er, cher, uk) jsou také prabulharské, už protože nemají myslitelnou slovanskou etymologii. Znamená to, že i prabulhaři měli zájem  pro zavedení této abecedy i ti se učili na zpaměť a pro rozum, i pro ně jsou písmena znějící blízce a srozumitelně. Ale proč chybí v zorném poli Černoryzce? Zdali tento Černoryzec není starý, zlý a uražený stařec, nenávidící Bulhary? Nebo byl autor objektivní, ale nějaká pozdější osoba vyloučila z přepisu vše co se mu nelíbí!

 

Je to mnoho otázek na které je těžké dát možnou, konečnou a obecnou odpověď.

 

Jedna možná odpověď na většinu (ikdyž ne na všechny) otázkek může být následující. Je možné připustit, že využití termínu slovene autorem není etnonym, rozšířený později Slované, jak se dnes bezpřipomínek chápe, ale jako kulturně-náboženský termín. Může to označovat lidi, kteří mohou zapisovat, číst a poslouchat boží slovo, vzdělaní lidé, slavící křesťanského boha, bez ohledu na to zda jde o Bulhary nebo Protoslovany nebo někoho jiného. Můžeme vzít na vědomí, že již v Bibli je psáno Na počátku bylo slovo. Síla slova je veliká, ale je mnohem větší, když se slovo dá zapsat a uchránit. Právě proto jsou podle autora pouze obyvatelé Bulharska (a eventuálně Velké Moravy) jsou slovene - vzdělaní bez ohledu zda jsou to Bulhaři nebo Protoslované. Právě proto předci ještě mnoha početných východních a severních slovanů (tj. východní a severní Proto slované) nejsou vůbec vzpomínáni, protože v té době oni jsou ne vážení jazyčníci, tj. oni nejsou slovené. Jinými slovy, termín slovene může být protipólem nežádoucí jazyčník.

 

Myšlenka, že slovene=slavící křesťanského boha je podpořena i příklady u jiných starobulharských spisovatelů. Například v Verše Dobri Konstantinovi od biskupa Konstantina Preslavkého (mezi lety 884-892) se říká:

 

() ,  Kánony - tato světýlka našeho pokání,

                  Je dobré je pět a Boha tím slavit

! , !                      Po celé zemi! Uchopte se, Slované!

                  Krista chvalte a dnes to slavte

...                                                    dřevo pokřtěné    

 

Podle autora Vasila Gjuzeleva [4], je oslovování Slovanů (a ignorování Prabulharů pozn. autora) je tradiční pro starobulharské spisovatele, kteří píší ve slovanském jazyce a mají na mysli své soukmenovce. V dobách 884-892, kdy jsou psány tyto verše, jsou Prabulhaři a protoslované v Bulharsku pořád ještě oddělená etnika a jejich smísení teprve nadchází. Není proto jasné proč Konstantin Preslavski oslovuje pouze jedno etnikum a vynechává druhé, které je zejména v oblasti měst Pliska Preslav většinové. Ve skutečnosti autor oslovuje sloveny, aby se shromáždili k oslavě Boha a ke slávě kříže. Je pravděpodobné, že autor má na mysli ne konkrétní lidi jednoho konkrétního kmene (Proto slovany), ale všechny křesťany bez ohledu na jejich etnický původ. To co sjednocuje svolávané Slovany je, že budou spolu oslavovat Boha, slavit kříž z toho plyne, že jsou slovene, což se v kontextu vyloženého rovná křesťané.

 

Tato hypotéza vysvětluje bez problému podivnou nepřítomnost Prabulharů ve starobulharské literatuře a převahu používání termínu slovene, což je nový a charakteristický výraz nejenom této epochy a této literatury. Několik století před tím se v řecké a latinské literatuře objevuje morfologicky podobný termín skláváni, který je však jasným etnonymem, vztahujícím se konkrétně k protoslovanům. V prvních dobách Dunajského Bulharska byzantští autoři rozlišovali toto území zemí Bulharů (Bulharsko) a zemí Sklavínů tzv. Sklavinii. Proto nemůže být konkrétní etnonym skláváni směšován s pozdějším cyrilo-metodějským (církevně-slovanským, starobulharským) termínem slovene. Rozlišování termínů slovene a sklavini vysvětluje i chybu Černoryzce Chrabrého, který zcela zprávně připisuje výraz slovenite předkřesťanské tradici psaní čar a řezbám, která podle všech údajů a svědectví je vlatní Prabulharům a chyběla u Sklavínů (pra slovanů).

 

Tato hypotéza je podpořena nejvíce z dosud nevysvětleného tvrzení kyjevsko-slovanského letopisu z roku 1112 Pověst vremennych let [5]. Vysvětlující původ slovenů, kde autor píše: "... , . ..." v překladu Jsou podél Dunaje slovene, kde nyní je země Uherská a Bulharska. A tito slovené se rozešli po zemi a vytvořili svá jména. Roku 1112 obě země, Uherská a Bulharská shodně pokrývají území bývalého Borisova Bulharska, ve kterém je přijato křesťanství a hlaholice a vzniká carství slovénů tj. vzdělaných lidí, znajících a čtoucích slovo boží. Později se tito slovené trhají (rozcházejí) se po světě, tj. i mnoho jiných národů (zde jsou myšleni kyjevští Slované) přijímají křesťanství a bulharskou písemnost a také se stávají slovené - prosvěcení

 

Obyčejně se pod výrazem rozcházení slovenů po světě rozumí fyzické přesídlení slovanského obyvatelstva, což činí tento výraz bezobsažný a nedokazatelný. Již víme, že předkové Slovanů (Sklavíni) se nerozsídlují z jihu Dunaje na sever ale obráceně od severu na jih k Dunaji. Důvodem tohoto nedorozumění je, že počáteční (9. století) termín slovené vzdělaní lidé se ve středověku (17. století) srovnává s etnonymem Slované [6], což jak vidíme je hrubá chyba. Zde se nejedná o fyzické přesídlení a migraci ale o přenosu kultury, písemnosti, vzdělání a knih z Bulharska na sever a východ. V tomto smyslu uvedená fráze z Pověsti vremenných let zní historicky věrohodně a mimořádně pozitivně pro Bulharsko.

  

Na závěr je nutné upozornit, že je třeba dělat rozdíl mezi ranně-středověkým kulturní pojetím slovené a pozdějším středověkým etnonymem Slované. Dnes je povinnou interpolace Slovanů a zpět v době slovenů i přes jejich fonetickou blízkost obou pojetí, jinak rodí hrubé historické nesoulady. Mimo to že činí rannou bulharskou literaturu v nesouladu s odpovídající historickou realitou, tato interpolace vytváří podmínky pro hrubou falzifikaci dějin. Je tak jeden počet národ jakým jsou Prabulhaři vyloučen z vlastní země jimi vytvořené, státu, kultury a dějin. Proto je mnohem správnější ono poloíranizované pobaltské obyvatelstvo (Skláváni, Anty, Venety), z nichž se ve středověku formují dnešní slovanské národy (Rusové, Ukrajinci, Poláci, Srbové, Češi a další), má být správně nazýváno protoslovanské. Na hranici mezi Antikou a ranným Středověkem (4. 7. století) již mají zformovaný protoslovanský jazyk, nemají však své státy a písemnost. Stávají se Slovany ve Středověku, kdy vytvářejí samostatné státy, formují se jako národy a národnosti. Bulharsko je prvním slovenským, ne však slovanských státem, protože Protoslované v něm nesehráli hlavní roli v jeho počátečních dějinách.

 

Literatura:

 

1.      Klimentina Ivanova, Svetlina Nikolova sestavení, redakce a vědecký komentář. Slavnost slova. Zlatý věk bulharských knih, Překlad ze starobulharštiny. Str. 97-99 a komentář na str. 143-146

 

2.      Stanislavov Stanislav. Slované v Prvním carství. Druhé doplněné a přepracované vydání. Klasika a Styl OOD. Sofija, 2002, str. 67. Citát: Nekropole jazyčníků nedávno odhalené patří Slovanům a Prabulharům jsou co do počtu srovnatelné. Počet pohřbů v nich je také přibližně stejný. Je zde předpoklad, že v prvích dobách jsou Slované a Prabulhaři rovnocenní co do počtu ve státě, má to svou jistou budoucnost a to je nutno doložit dalšími důkazy.

 

3.   Dimitar Angelov. Vytváření bulharské národnosti. Vydavatelství Věda a umění, Vekove, Sofija, 1971

 

4.   Gjuzelev V. Pokřtění a christianizace Bulharů. Centrum pro výzkum Bulharů, Sofija, 2006, str. 65

 

5.   Pověst vremenných let, M. - L., r. 1950, odd. 1, str.9-11

 

6.   P. J. Šafařík upozorňuje, že soudobá forma Slované se objevuje poprvé v gramatice Miletije Smotriského roku 1619 (P. J. Šafařík Slovanské dávnosti, M., 1948, díl II, kniha 1., str. 64-65)

 

21-02-2008