Pravlast evropských Hunů na základě několika hunských slov v bulharštině

 

 

Ivan Tanev Ivanov - Stránky o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a víra ve statích, knihách a hudbě.

http://protobulgarians.com

 

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

převzato s laskavým souhlasem autora

 

  

Název Hun-nu (hsiong-nu, sjun-nu, Hunové) pochází z čínštiny a označuje severní barbary. Tímto výrazem označovali Číňané některé velmi zaostalé (divoké podle čínské terminologie) severní národy, které se živili především lovem a rybolovem. Ještě v 50. letech působila v bulharské historické vědě představa, která je i nadále přítomna v části evropské a ruské nauky v podobě hypotézy, že Prabulhaři jsou částí národa Hun-nu (Hunové) a že oba národy společně došli až do Evropy. Dokonce někteří badatelé, především bulharští uznávali, že Prabulhaři byli jádrem Attilových Hunů.

Soudobá bulharská historická věda dnes uznává názor, že Prabulhary není možné ztotožnit s Huny, protože tito pocházejí od Turkitů. Hovoří se o jejich příchodu do Evropy takovým způsobem, že není možné určit kdo z nich byl jako příchozí první, zda Hunové před Turkity, nebo Turkité před Huny, nebo zda Hunové a Turkité nešli zároveň. Nezávisle na tom mnoho bulharských historiků zůstává u tvrzení (jsme papežtější, než sám papež), že známá historická postava Avitochol prapředek Asparuchových Bulharů z Jmenovitého seznamu bulharských panovníků je historická osobnost nám známá jako Attila. Z tohoto názoru plyne, že Attila je vůdcem Hunů, není však Hunem, ale je Turkitem, přesněji Prabulharem, ještě přesněji je nejslavnější a je prvním panovníkem Prabulharů! Divné však je, že seriozní západní historická literatura vypisuje jméno Attila v mnoha variantách Attila, Attala, Ethel, Etzel, Eczel, Athalus, Thotila, Aquila jenom ne Avitochol.

Tento zjevný protiklad není v teorii jediným a hlavním. Nedávno se objevil protiklad další. Podle nejnovějších vědeckých názorů nejsou Turkité tak dávným národem, jako jsou Hunové už tím, že vznikají ve Střední Asii mnohem později, až několik století po tom, kdy Hunové vstoupily do Evropy. Z toho plyne, že Hunové a Prabulhaři nemohli dojít do Evropy souběžně a Attila nemůže být dávným Avitocholem. Tyto moderní vědecké názory stále ještě nejsou brány za platné velkým počtem bulharských historiků, kteří i nadále uvažují, že Hunové i Turkité mají jednu shodnou pravlast (dnešní Severní Mongolsko, údolí řeky Orchon). Dokonce nejsou od svého počátku ani v dobách pozdějších, oba národy vzájemně odlišitelné. Má se za platné, že Hunové vedli Turkity, avšak v dalších letech Turkité převládli jazykově (V. At. Vasilev, Dávní Bulhaři. Fakta, hypotézy a výmysly, Sofia, 2009, str. 47-71; Kritika teorie o původu východních prvků a kultury Prabulharů stať autora). V podstatě udržování jisté nejasnosti, kdo jsou Hunové a kdo jsou Turkité, kdo došel do Evropy a co zde dělal je činěno záměrně. Důvodem tohoto stavu je, že samotní autoři nemohou nalézt odpovědi na tyto otázky, že pokud je naleznou, musejí zcela revidovat své teorie.

Ve vědě je známa i hypotéza, že asijští Hunové nemají nic společného s tzv. evropskými Huny, které je třeba považovat za Skyto-Sarmaty. Tato hypotéza je velmi populární zejména u velkém okruhu historiků-nadšenců, méně však na akademické půdě. Západní historická věda uznává, že původ Hunů není dobře vyjasněn, za pravděpodobný se považuje jejich původ ze střední Asie.

 

Je doloženo, že ve 2. století př. n. l. Hunové rozvrátili stát Arsů a východních Iránců (Kušanů) v okolí pohoří Pamíru a donutili je přesídlit se na jih. V prvním století naší éry utrpěli Hunové těžké porážky od Číňanů a od svých východních sousedů s nimi spřízněných národů Sjanbi (Xiānbēi), žijícími podél toku řeky Amur, dnešní ruský Dálný východ. Pod tlakem z východu se část Hunů vydává západním směrem a v průběhu dvou tří staletí se přiblížili k řece Volze. Ve 4. a 5. stol. jsou vedeni Balamberem a Ruo vpadají do severní části při Černém moři pokračují dále a zastavují se až v dnešním Maďarsku. Roku 551 píše Jordanes ve svém díle Getica, že po Attilově smrti (r. 453), se spojenci Hunů vzbouřili a pod vedením bývalého Attilova poradce gepidského krále Ardaricha porazili Huny u řeky Nedao roku 454. V letech 457-458 (za vlády císaře Lva) se Hunové usídlili v oblasti města Lom východně od řeky Vit. Jsou to dva národy vedené dvěma Attilovými syny, pátým synem Emnetdzurem a šestým Ultindzurem.

 

Největším problémem teorie hunského původu Prabulharů je, že vědě se stále ještě nepodařilo určit, co skutečně pochází z hunského jazyka. Seriózní vědě se dosud podařilo určit pouze několik hunských slov, dvě z nich jsou šanjuj (titul hunského panovníka) a šenli (název nejvyššího hunského boha), jsou pravděpodobně čínského původu. V tomto smyslu je velmi těžké pro každého seriózního vědce tvrdit, že jazyk Prabulharů (o kterém se ví velmi málo) se shoduje s jazykem Hunů (který je prakticky neznámý).

Nedávno na 14. Mezinárodní kongres slavistů v Ochridu, 10. - 16. září 2008 představila Antoaneta Granberg, dříve Delevová (Antoaneta Delevová) Granberg (Klasifikacia na huno-bogarski dumu zaeti v slavjaski http://www.bulgari-istoria-2010.com/bookBG/A Granberg Huno PrBg zaemki v Slavjanski.pdf) jakýsi soupis 48 slov užívaných v raných slovanských jazycích, čímž vyvolala velké uspokojení místních Makedonců. Autorka se přidržuje archaické, nedokázané a nedokazatelné představy o etnické jednotě mezi Huny a Prabulhary, označuje tato slova za huno-bulharská, část z uvedeného huno-bulharského jazyka.  Altajský jazyk je podle ní odlišný od jazyka raných Turkitů. Mnoho z těchto slov pochází bezesporu ze staré bulharštiny, jiná mají pozdější původ, spojený s migrací pozdějších národů z východu. Je těžké přijmout, že uvedená slova jsou hunského nebo huno-bulharského původu už proto, že takový výraz ve vědě zatím není. Autorka k veliké lítosti nepředkládá žádné důkazy svých tvrzení, že to jsou skutečná hunská slova, jinak pokud by to doložila, jistě by za to dostala třeba i Nobelovu cenu za vyjasnění zvláštností hunského jazyka. Je pravděpodobné, že se zaštiťuje názorem mnoha soudobých ruských vědců, kteří se vznáší na křídlech svého slovanského šovinismu až tam, že zcela ztotožňují Prabulhary s Huny.

Cíle této vědecké falzifikace jsou zřejmé vnutit názor, že Praslované nepřevzali zřejmá prabulharská slova a výrazy nejvyšší úrovně (kniha, bagra, kumir, san, kapič, vrač a další) ze staré bulharštiny úředního jazyka jedné ze tří tehdy existujících evropských říší, že ho převzali o pět století dříve (!!!) z jazyka Attilových Hunů. V tomto smyslu dosáhli malého úspěchu takřka utvrdili mylnou představu, že Praslované převzali slova kníže (nejvyšší panovník) a vítěz ne ze staré bulharštiny (resp. od Prabulharů) ale o šest století předtím od Gótů. Důvodem těchto pokusů je, že soudobí slovanští učenci při nahlížení na minulost svých národů nevidí nic jiného než je světlo jedné mocné a kulturně rozvinuté říše bulharské a malé státečky jakými byla Panonie, Srbsko, Morava, Blatensko, Chorvatsko a další. Tito učenci mají pouze jediné přání, že by těchto Prabulharů vůbec nebylo a První bulharské carství bylo zcela slovanské, aby si mohli přisvojit jeho úspěchy a zásluhy.

Použijeme výsledku výzkumu soudobé topologie, která již pracuje s termíny z geografie a dějepisu celé Euroasie (E. M. Murzaev, Slovar národnych geografičeskych terminov, Moskva, Mysl, 1984, str. 653) níže uvádíme tři bulharská slova bara, šavar a šubrak, která mohou nést daleké historické poselství. Podle našeho skromného názoru tato slova skutečně mohou být jazykovými pozůstatky z doby Attilových Hunů. Tyto výrazy nejsou mezi uvedenými hunskými slovy uváděnými právě Antoanetou Granberg. Analýza těchto slov nás vede k závěru, že možný geografický prvotní pramen těchto slov je obsahově vyjádřen v jednom mimořádně důležitém etnonymu Ultindzur a osobních jménech Ultin, Aldan, Atila.

 

1.               BARA

1. V bulharštině je bara (žen. rodu) - řeka, malá řeka, říčka, potok, potůček, louže, tok, stojatá voda. V množném čísle bari - vody.

2. Tepavica horská říčka, odkloněný tok horské říčky vhodná na praní dek, koberců, oděvů (ve smyslu tepat do prádla - prát).

 

Tyto výrazy jsou užívány pro velký počet hydronymů a toponymů, se kterými je možné se setkat v severozápadním Bulharsku a oblasti Sofie: obec Kriva bara, přehrada Srenčenska bara, řeka Bara, řeka Sofijská bara, řeka Černa bara, řeka Volueška bara, řeka Bodenska bara, Tiševiška bara, Petrniška bara, Vrbiška bara, Drvodelska bara, Moraveška bara a další. Pravděpodobný starý název řeky Topolnica, levý přítok řeky Marica byl Ibar, ze kterého vychází toponym Poibrene, obec v ústí řeky v Sofijské oblasti.

Kromě severozápadního Bulharska a oblasti Sofie se tohoto termínu užívá i v přiléhajících oblastech Srbska a Rumunska. V Srbsku je řeka Ibar, přítok řeky srbské (západní) Moravy. V Rumunsku je řeka Ibru. V rumunštině je výraz bară blata, mokřiny, vřesoviště (Bogdan Petriceicu Hasdeu, Etymonogicum Magnum Romaniae. 1886; Etymologicum Magnum Romaniae. Dictionarul limbei istorice si poporane a romanilor (Pagini alese), Minerva, Bucharest, 1970). Je zajímavé, že dokonce nedaleko města Kyjeva je řeka nazývaná Ibr.

Tento výraz je v Trákii a na jih od pohoří Stará Planina skoro neznámý, podobně tak je tomu i v Severovýchodním Bulharsku a Dobrudži. To vylučuje se tak spojitost termínu s Prabulhary a Tráky.

Pro vysvětlení termínu jsou předkládány některé velmi hypotetické etymologie. Jedna z nich vysvětluje termín jako výraz z arabštiny بحر (baħr) moře, z osmansko-tureckého bahr velké jezero, moře. Jiní autoři podmíněně přijímají slovo za pozůstatek z jazyka původního balkánského obyvatelstva Dáků, Mízů, Tribalů. Například Iv. Duridanova spojuje hydronymy druhu Ibar s antickým tráckým názvem řeky Marica Hebros. Podle něho existovalo starobulharské slovo ibar, ibr označující potok, řeka, dědictví z jazyka Tráků, kdy existovala podoba slova ibr, ebros (I. Duridanov, Trácký jazyk, Nauka a umění, Sofia, 1976 http://www.kroraina.com/thrac_lang/index.html).

V protikladu s touto hypotézou vyjadřuje Vl. Georgiev možnost, že trácký hydronym Hebros pochází z hypotetického tráckého ebros široký, Hebros široká řeka (Vl. Georgiev Trákové a jejich jazyk, Sofia, 1977, str. 37, Vl. Georgiev, Bulharská etymologie a onomastika, Sofia, 1960, str. 26-27). Všechny tyto hypotézy nejsou podložené, když vezmeme v potaz, že se s tímto výrazem nesetkáváme v dnešní Trákii, termín je prakticky neznámý v Hornotrácké nížině, ve východní a západní Trákii. Mnohem více je však tento výraz užíván v severozápadním Bulharsku, oblasti Sofie, východním Srbsku, Rumunsku a dokonce v Kyjevě.

Pokud vezmeme v potaz výše uvedené dějiny hunských národů, dá se podmínečně předpokládat následující tungusko-mandžurská etymologie termínu: BARA/bira-řeka (ruský Dálný východ). Termín je přítomen ve všech tungusko-manždurských jazycích v několika blízkých výrazech: bira-řeka (evensky), negidalsky bira, bija říčka, potok, nanajsky bira-říčka, malá řeka; mandžursky bira- řeka; biraga, birha- říčka, potok (, 1975, 1); oročesky biaka- potok pramen; udejsky bijasa- řeka, říčka.

        V názvech podle topologie na ruském dalekém východě je možné se často setkat s názvy sdružující slovo birakan, kde je přípona kan zdrobnělinou, stejně tak birakčan, berakčan. Obráceně birandja, biraja veliká řeka. Na mapách je možné najít četné foneticky upravované výrazy: bireja, byraja, biremja, birandža, birijami, birjakan, birja (Komarov, 1967). Termín zanechal hluboké stopy v topologii východní Sibiře a Dálného východu: Birandja v Amurské oblasti; záliv Biraja na Bajkale; řeky Biraja, Bolšaja Bira a Malaja Bira levé přítoky řeky Amuru; řeka Saldy-Bira levý přítok řeky Bolšaja Bira; Birobidžan centrum Židovské AO v Chabarovském kraji, Bira a Birakan železniční zastávky a další.

        Turkitské jazyky patří ke shodné altajské skupině výše uvedených tungusko-mandžurských jazyků. Je však zajímavé, že právě v turkitských jazycích (historicky mladších národů) se termín bara (řeka) nepoužívá. Místo toho, ve stejném významu se používá slovo saj (řeka, úvoz) (E. M. Murzáev., Slovar národnych geografičeskych terminov, Moskva, Mysl, 1984, str. 653). Turkitské saj je asi převzaté z íránštiny (íránsky ve významu čaj).

 

2.               ŠAVAR a ŠUBRAK

V bulharštině vyjadřuje slovo šubrak hustý zelený pokryv s nízkým stéblem. Je utvářen ze slovansko-íránského sufixu ak sémantického základu slova nejasného původu šubr. V bulharštině je tento izolovaný sémantický základ slova shodný s termínem šuvar, kde oba termíny mají zcela odlišný význam. Šuvar je název pro druh trvanlivé rostliny v místech s blaty s dlouhými těsnými listy a ostrým vrcholem, v podobě rákosu, který roste v mnoha oblastech. Bulharska na zvodněných místech, mokřinách, pomalu tekoucích vod roste trvalka s dlouhými těsnými listy jako traviny. Dosahuje jednoho a půl metru výšky a je známou bylinou. Její název je Puškvorec (Acorus calamus), je známý s mnoha regionálními názvy popur, papur, šavar, šafar v Bulharsku i Makedonii.

 

Rostlina pochází z jižní i severní Asie do ostatních částí světa do Evropy a Ameriky se dostala již před několika staletími. Podle (Timothy J. Motley. The ethnobotany of Sweet flag, Acorus calamus (Araceae). Economic Botany 48(4):397-412. 1994) je rostlina popsána již ve Starém zákoně jako kalamus a olej z této rostliny byl užíván k získávání myra (Exodus 30:23, 24, 34). Rostlina byla známa v Šalamounových zahradách (Solomon 4:14). Byla prodávána na trzích dávného fénického města Tyru (Ezekiel 27:19) i v Indii. Pozůstatky této rostliny byly nalezeny i v hrobce Tutanchámona (Bown, 1988). Lékaři dávného Řecka, Říma a Indie užívali kořeny jako lék proti kolikám.

        Do západní Evropy a Ameriky pronikla tato rostlina před několika stoletími. Ve východní Evropě je tato rostlina známa mnohem dříve. Podle jedné z verzí, byl puškvorec dovezen do Evropy fénickými a arabskými kupci. Jiná hypotéza tvrdí, že do Východní Evropy se dostala s Tatary ve 12. 14. století, kteří věřili, rostlina čistí vodu v jezerech a proto vhazovali její kořeny do nádrží ( . . . 3- ., . . : .-. . -, 1985. str. 5455). Z tohoto důvodu se v rumunštině, ukrajinštině, ruštině a polštině pro tuto rostlinu užívá výrazu tatarská tráva nebo tatarská zelenina. V ruštině a běloruštině se užívá i nejasný výraz šuvar, v polštině szuwar, v bulharštině šavar. Do střední a západní Evropy se rostlina dostala v pozdním středověku pod různými názvy, utvářenými na základě její sladké chuti, ale chybí zde označení šuvar/šavar a tatarská tráva. V turečtině a azerštině se toto označení nepoužívá.

Z pohledu etymologie je užívání slova šuvar zcela nepřehledné. Podle Bruknera (558) je polský výraz převzatý z ruštiny. Podle Fasmera je toto obráceně ruské slovo je převzato z polštiny, zatímco polština jej přebrala z rané němčiny (sahar) a středověké horní němčiny (saher) tráva z blat (o které psal Torp (422)). Podle Dobrodomova (". ", 1971, No2, str. 85) pochází ruské slovo šuvar z bulharštiny šavar (šafar), které zase vychází z jiného turkitského sugar gamysh (sladký gamyš). Bulharsku není uváděná uspokojivá etymologie tohoto slova (Kovačev, 1961). V porovnání s Ruskem je tatarský vliv v Bulharsku minimální a nedá se tedy předpokládat přebírání tatarské etymologie do bulharského vyjadřování.

V rámci bulharštiny je smysl obou slov šavar a šubr(ak) zcela rozdílný. Z toho důvodu fonetický soulad šavar-šubr(ak) vypadá náhodně a není možné jej vysvětlit použitím obecné slovanské etymologie. Níže je uváděna před tatarská, východně-asijská etymologie bulharských slov šavar a šubrak, založená na jejím přesném fonetickém ve významovém smyslu s podobným slovem odvozeném z mongolo-burjatských a tungusko-mandžurských jazyků.

ŠABAR V tungusko-mandžurském jazyce: sivekte chvojí, blátivý les, křovinaté rostlinstvo údolních řek (v bulharštině šubraci), nezamrzající mokřiny /TMC, 1977, str. 2/. Podobné výrazy jsou burjatské šeber hustý les, lesní blata; mongólské šivér blátivý lesík, pobřežní křovinaté rostliny (v bulharštině šubraci); ruský dialekt na Sibiři: šibir, šivir křovinaté rostliny na březích řek a v nížinách (v bulharštině šubraci). V burjatštině šeber bláto, hlína, bahno, močál. Středomongolsky šavar  bláto, hlína; kalmicky šavr také též; evensky hivtag blato, mokřad, bahnité místo [, 1977, 2]; chalcha-mongolsky šivér horská blata, mrholení.  Na dalekém východě Sibiře je možné se setkat i s podobou výrazu šiver, šivera kamenitý práh řeky, mělký úsek kamenitého dna řeky, rychlý tok na úseku řeky (například Bubnovská šivera u řeky Ilim, Šivera na řece Angary v Irkutské oblasti; Šivera na řece Jenisej u Krasnojarska; historický ostroh pevnost Zašiverskij na řece Indigirka a další).

Zcela podloženě někteří autoři spojují s termínem ŠABAR s toponymem Sibiř (S. K. Patkanov, Sibirskij sbornik, 1891, str.2; K. V. Vjatkina, Sovětskaja Etnografija, 1953, str.1; V. I. Ogorodnikov, Očerk Istrii Sibiri do načala 19. veka, Irkutsk, 1920; S. Karaev, Osobenie nauki v Uzbekistáne, 1966, str. 7)

Toto východní sibiřské pojetí se druhotně rozšířilo na přilehlých územích západně a jižně od místa svého vzniku: šiber, šiver blata, bažina (tadž.); šivarzamin tůně, zablácená hlína. V šugnanském jazyce (pohoří Pamír) savar blata, bažiny, nízké blátivé místo, bažinatá louka (. . . . , -., 1960). V kirgyzském jazyce: šiber každá vysoká tráva, hustá tráva. Příbuzné toponymy jsou: Šabar a Šabartaj v Burjatské AP; město a řeka Šabart, tj. hlinitá, ve východním Kazachstánu; Šebir v Gurevské oblasti; řeka Šabartaj v Zabajkalí; řeka Šabarta na Altaji, jezero Bulang-Šavar-Nur ve východním Mongolsku, průchod Šibertu v Hindukůši, step Ševardi kolem Fergany, Šiberti na Altaji; Muchoršibir a Šebertuj v Burjatsku.

Je zajímavé, že podoba výrazu šavar původně tungusko-mandžurský termín se nachází pouze na Dálném východě Sibiře, ve dvou významech:

1.                rostlina v blatech s listy podobným mečům a se sladkou příchutí (puškvorec)

2.                pobřežní křovinaté rostliny křoviska/šubraci

Kromě Přiamurského kraje je jediným druhým místem na světě kde se tungusko-mandžurský výraz šavar používá bez fonetické proměny a přesně v obou významech se nachází v Bulharsku. Tento termín je přítomen v několika východoevropských zemích (Ukrajina, Bělorusko, Rusko a Polsko) avšak v pozměněné podobě šuvar, což hovoří o jeho druhotném pozdějším převzetí pravděpodobně z bulharštiny. Východosibiřský termín je přítomen ještě v Centrální a Střední Asii ale v proměněné podobě (šivar, šiver,šubar, sabar).

Vidíme, že originální východosibiřský termín ŠAVAR se nalézá na všech historických územích (Střední a Centrální Asie), kde se trvale usídlili a žili severní barbaři národa Hun-nu. V nejzachovalejší podobě i významově se usadil v Bulharsku. Dá se předpokládat výše podloženým, že nositeli tohoto termínu jsou Hunové z doby panovníků Mundžuka, Bledy a Attily, kteří zanechali tento východoasijský výraz bez fonetické a významové proměny a v plném jeho významu jedině v Bulharsku. Dále stojí za pozornost, že přestože je samotná rostlina puškvorec známa ve Starém světě od biblických dob, v bulharštině není tato rostlina známa v termínech klasických jazyků, ale zejména ve významu jeho tungusko-mandžurského původu.

Je zajímavé, že turkitské jazyky výraz šavar neužívají, místo toho ve stejném významu se užívá slovo saz, které je dobře známé jako převzaté

z jazyka osmansko-tureckého. Ve všech tureckých jazycích má termín saz stejný význam jako termín šavar osobitý druh rostliny z blat (rákos) a zároveň křovinaté rostlinstvo na okraji vodních ploch (E. M. Murzaev, Slovar narodnych geografičeskich terminov, Moskva, Mysl, 1984, str. 653,ilust.).

Velmi často jsou činěny pokusy označovat v jazycích ztracených národů (Hunů, Avarů, Chazarů) zachované panovnické tituly, zbrojní nebo náboženské výrazy. Jde o velmi těžkou úlohu, protože obyčejně označované termíny mají mezinárodní význam. Na rozdíl od nich výše vyznačené výrazy BARA, ŠAVAR a ŠUBRAK jsou obyčejná slova z hovorového jazyka tzv. evropských Hunů. Tyto výrazy vrhají světlo ne jenom na lidovou řeč jejich nositelů, tj. Hunů ale označují i výchozí území, ze kterých tito nositelé přišli.

Prvním překvapujícím závěrem tohoto zkoumání je, že mezi národy, které v té době přišli do Evropy nebyli žádní Turkité, kteří místo uvedených výrazů ŠAVAR a BARA užívali zcela jiných slov, kterými jsou SAZ a SAJ. Poslední závěr je v souladu se soudobými vědeckými představami, že Turkité jsou nově vzniklým národem ze 6. 7. stol. a objevují se v Evropě poprvé až v dobách Bat Organa, který je strýcem Kubrata patricie.

Druhým překvapujícím závěrem je, že výchozím geografickým územím, ze kterého přicházejí uvedené výrazy (bara, šabar, šubrak) a jejich nositelé nesouhlasí s předpokládanou pravlastí národa Hun-nu, údolím řeky Orchon v Mongolsku. Tím výchozím územím je prostor východněji od jezera Bajkal a severně po proudu řeky Amur. Na tomto území od dávnosti žijí spřízněné národy dnešních Evenků, Tungusů a Mandžujů (obr.1). Jejich základním způsobem obživy je odedávna lov a rybolov. Před 5 až 6 stoletími na tato území přicházejí nové národy, nazývané podle původního obyvatelstva Jakuti. Nově příchozí obyvatelé se živí pastevectvím a hovoří jazykem podobným turkitským.

Z hlediska historicko-geografických zvláštností je, že na uvedených územích zejména v jejich středu se často setkáváme s termínem ALDAN. Tento termín se užívá pro rozlehlé Aldánské planiny (2306 m), kterými teče velká řeka Aldan (2273 km). Řeka Aldan je šestou co do velikosti v Rusku s průměrným průtokem 5110 m3/s, s velkou vodo-sběrnou šíří 729 tisíc km2 a s velkým počtem jezer v této oblasti. Je známo, že většina historicko-geografických názvů hydronymů je užívána velmi konzervativně, zejména u těch, které se vztahují k velikým řekám a pohořím.

 

 

 

Obrázek č. 1 Vlevo soudobý Mandžůr, vpravo Tungus

 

Dá se tedy očekávat, že uvedený termín ALDAN musí být velmi dávný. O etymologii hydronymu Aldan je několik hypotéz, ze kterých je nejpopulárnější hypotéza, která vychází z názvu původního obyvatelstva těchto míst od Evenků: oldo = ryba, aldan = řeka plná ryb. Také je možné, že tento název je spojován s etnonymem nějakého dávného národa, který žil v těchto místech. Skutečně, tento termín je užíván jako název nejznámějšího národa u evropských Hunů a jako osobní jméno jejich nejdůležitějších vojevůdců.

Poprvé jméno hunského vojevůdce Uldin zmiňují historikové kolem roku 400, při pokusu východořímského vojevůdce Heina překročit Dunaj u Novae (dnešní Svištov), je napaden vojsky hunského vojevůdce Uldina, který Heina zabil a jeho hlavu poslal do Konstantinopole (Zosimus, V, 22, 1-3). Pravděpodobně je stejný hunský vojevůdce je zmiňován o 5 let později, kdy (roku 405) západní Římané u Stilichonu vítězí nad germánskými oddíly Radagaise, díky hunské pomoci Uldina: Proti Radageovi najali dva pohany gótského vojevůdce Sara a hunského Uldina (Pavel Diakon, Historia Romana, kn. XII.12).

Beze sporu se stejný Uldin účastní velkého výpadu směrem na jih od Dunaje v průběhu roku 408: Vůdce barbarů žijících nad Dunajem Uldis, vpadl s velkým vojskem přes řeku a rozmístil svůj tábor až u hranic Trákie, obsadil s použitím léčky mízijské město Kastra Martis (dnešní město Kula v Bulharsku) (Sozomen, kn. IX, 5.2).

O padesát let později se u Hunů objevuje jiný vojevůdce s tímto jménem Uldach. Agatius Mirinejský se zmiňuje, že před rokem 554 Uldach Hun se svými vojsky pomohl nedaleko města Pezaro byzantskému vojevůdci Narzesovi a zvítězil nad Levtarisem spojencem Gotů (Agatius Mirinejský, Dějiny, kn. II.; 2,3).

Jméno Uldin v podobě Audan se používá i v národním eposu dnešních obyvatel ruského Tatarstanu (Mikail Baštu Ibn Šams Tebir, Skazanie o dočeri chana/Pověst o chánově dceři, Kazaň, 1990; Petr Dobrev, Po stopách jedné vědecké senzace, IKK Slavika-RM, Sofia, 1997). V tomto eposu je v hlavní úloze Audan (tj. Attila), který se má oženit za kněžnu ze země Bardžil (tj. Burdžan, stát přikavkazkých Bulharů). Pravděpodobně z tohoto sňatku se narodil čtvrtý Attilův syn Ernach (Irnik) (I. T. Ivanov, Po cestách bulharského etnonymu, 2005). V další jiné knize opisující dávné události a přímo se zde píše, že Kán Attile, Ajbat podle předzívky Audan napadl Almánce a Franky ... (Džagfar tarichi, Sofia, 2005, str. 19).

Hunské jméno Uldin se vyskytuje nejenom jako osobní jméno ale také jako přezdívka, zároveň jako název hlavního hunského národa Ultindzurů. Agatius Mirinejský poznamenává, že Ultindzurové byli nejmocnějšími a znamenitými v dobách císaře Lva (457-474) a žijících v těch dobách Římanů. (Agatius Mirinejský, Dějiny, kn. V, 11). Jordanes v jeho historickém letopise (Jordanes, Getika, část II, rok 551) píše, že po smrti prvorozeného Attilova syna Elaka (zabit roku 454 nebo počátkem roku 455), nastoupil na jeho místo druhý syn Dengizich do čela národů Ultindzurů, Angiskirů, Butugurů a Bardorů. Ve stejném letopise Jordanes vyjmenovává šest Attilových synů: prvním je Illak (Ellak), druhým Dengizich, třetím Bel-Kermek, čtvrtým Ernach, pátým Emnetzur a šestým Ultindzur (Ultzindur). Je mimořádným faktem to, že jeden z Attilových synů nosil jméno svého národa Ultindzur, tj. rod (dzůr) Ultin.

Z výše uvedených údajů vidíme, že znamenité hunské jméno Uldin (Ultin, Audan, Aldan) je užíváno také jako jméno národa nebo rodu (Ultindzurů) a také jako osobní jméno a přezdívka. Kromě dvou vojevůdců z počátku a poloviny 5. století (Uldin a Uldach- Hun), jméno nebo přezdívku Uldin nosil samotný Attila a jeden z jeho synů. Hlavním nositelem termínu Uldin je hlavní hunský národ Ultindzurové, a historické osobnosti s tímto jménem byli představiteli tohoto národa. A co více samotné Attilovo jméno může být jen pogermánštěnou variantou tohoto osobního jména.

Attila se narodil kolem roku 395 a zemřel během roku 453, po kterém se rozsáhlá Hunská říše rozpadá. Samotné jméno Attila se překládá jako otec, ale jen v jazyce Gótů. Jiné podoby tohoto jména v některých středoevropských středověkých jazycích jsou Etli (skandinávsky), Atli (anglicky), Etcel (jiho německy), Ecel (německy), Attila (rusky). V mongolštině toto jméno zní jako Ižil. Někteří se snaží spojit Attilovo jméno s prvním bulharským panovníkem Avitocholem, což je nemístné jak z hlediska fonetického i hlediska chronologického. Skutečné (rodné, hunské) jméno tohoto nepřekonaného zbojníka není známo (Zarubežnaja tjurkologija, Moskva, 1986, Sofia, str. 97-98). Dá se předpokládat, že skutečné jméno hunského vůdce je modifikováno tak, aby znělo a bylo pochopitelné pro jeho tehdejší kronikáře. Tímto způsobem se předpokládané jméno Dengiz (známé v pozdějších dobách jako Čengiz) u druhého Attilova syna dostává poněmčenou podobu Dengizich. Nejpravděpodobněji skutečné jméno hunského vůdce mělo podobu Ultin, Aldan, ze kterého s malou modifikací se později stává jeho poněmčená/polatinštěná varianta Attila.

Na závěr národností a osobní jméno Ultindzurů, Ultin, Aldan je možné spojit s dávným a velmi rozšířeným hydronymem Aldan, charakteristickým pro oblast odkud pochází asijští a evropští Hunové. Zatím se nedá říci, zda je etnonym Ultindzurů je prvotní a hydronym a Aldan je druhotný nebo obráceně. Důležité je, že jejich shoda podporuje naše závěry o pravlasti Hunů.

         Výše uvedené závěry a stanoviska pomáhají vyjasnit geografický původ tzv. evropských Hunů. Tyto údaje jsou uvedeny ve velmi zúženém rozsahu. Podporují však názor, že jádro těchto národů pochází z východosibiřské oblasti Aldánského pohoří a podél toku řeky Aldan, kde v dávné minulosti žili místní tungusko-mandžurské národy. Z toho pramení dílčí závěr, že pokud byli Prabulhaři (evropští Hunové pozn. překladatele) skutečně jádrem Attilových Hunů a jejich vládce Avitochol je vlastně Attilou, jak mnozí stále ještě tvrdí, měli by být Prabulhaři tungusko-mandžurského původu a zároveň i s jejich podobou (viz. obr. 1). Jinými slovy pravlast Asparuchových Bulharů je nutno hledat ne ve východním Kazachstánu nebo Západním Mongolsku, jak to tvrdí mnozí bulharští badatelé (http://paper.standartnews.com/bg/article.php?d=2012-07-10&article=416077), ale více jak 3000 km směrem východním v Mandžurii a na hranici s Korejí.

 

Přeložil:

N. Nikolov

15. 05. 2013