Albánci příchozí ze skytských oblastí (Kutrigurové, Kotragové, Avaři)?

 

Ivan Tanev Ivanov

 

Stránky o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě http://protobulgarians.com

  

Při hledání etnických kořenů současných Albánců (sami sebe zvou Škipetary), je třeba se opřít pouze o vědecká fakta. Je nutno abstrahovat od politických nálad, averzí ve vztahu k nim nastřádaných v posledních několika stoletích.

Dnes Albánci (Škiptarové) čítají 7. mil. a zaujímají kompaktní území několika zemí Albánie, Kosova, Makedonie a Černé hory. Izolovaná a dosti smíšená albáncká enkláva je v Řecku, kolem města Atény (obr. 1). Hovoří dvěma dialekty, severní geg a jižní tosk, který je dnes oficiální formou. V dialektu geg je mnoho nosovek. Během 20 let dosáhnou Albánci 12. milionů a budou druhým národem co do počtu po Rumunech na Balkáně.

 

 Obr. 1 Geografické rozmístění Albánců.

 

Albánština (škiptarština) je izolovanou indo-evropskou jazykovou záhadou, nemající přímé vazby na žádný ze sousedních jazyků. Zároveň svým původem samotných Albánců jsou jednou mystérií. Zároveň je přijímána hypotéza o jejich autochtonním původu, ve které se tvrdí, že albánština pochází z některého dávného balkánského jazyka, ze kterého přesně však není jasno. Někteří považují albánštinu za pokračovatele ilyrštiny jiní za dardánštiny, třetí za trácko-mízijsko-dácký jazyk. K těmto názorům však chybí silné zdůvodnění ve prospěch těchto hypotéz. V podstatě nejbližší ze soudobé albánštině je soudová arménština, která podle klasického srovnávání patří do západoíránské skupiny jazyků!

         Oficiální albánské dějiny se zakládají na hypotéze autochtonního balkánského původu, přesněji ilyrského původu Škipetarů. Tato byla poprvé vyslovena německým historikem roku 1774 Johannes E. Thunmann "Untersuchungen uber die Geschichte der Oslichen Europaischen Volger" Teil, Leipzig, 1774. Chybí však seriozní vědecké důkazy ve prospěch této hypotézy. Nezávisle na tom je ve vědomí soudobých Albánců vystavěna představa, že jsou dávným a kulturním národem starším jak Řekové. Tato představa silně stimuluje albánské pocity národní pospolitosti a výjimečnosti. Albánci mají negativní vztah k okolním Slovanům.

         Ilyrská hypotéza nesouhlasí s tzv. existující jazykovou linií Konstantina Jirečka (Die Romanen in den Städten Dalmatiens während des Mittelalters, I, 42-44.). Tato historická myšlenková linie začíná uprostřed dnešní Albánie, přechází po severní hranici dnešní Makedonie a pohybuje se na východ po hřebenu Staré planiny. Dávné autochtonní obyvatelstvo na Balkánech žilo na jih od této linie a bylo prakticky zcela helenizováno již v prvních stoletích naší éry, zatímco obyvatelstvo na sever od této linie bylo latinizováno. Pro hrubý nesoulad hypotézy o ilyrském původu Albánců s těmito historickými fakty se tato hypotéza rozpadá na dvě protikladné historicky nepodložené varianty. První z nich je, že Albánci pocházejí od Ilyrů, žijících na sever od této jazykové linie (tj. od obyvatelstva silně ovlivněného dávnými Latiny) a podle druhé varianty Protoalbánci žili na jih od této linie a jsou silně ovlivnění jazykem dávných Helenů. Ve skutečnosti Protoalbánci nejsou ovlivněni ani Heleny ani Latiny.

         Některé současné albánské toponymy a hydronymy jsou variantami odpovídajících latinských nebo ilyrských názvů z antiky stejně tak i některé bulharské toponymy mají římský nebo trácký původ. Většina z nich foneticky neodpovídá vývoji albánského jazyka. Například albánské Shkodër/Škodra, které je spojeno s latinskou Scodra, Tomor s latinským Tomarus. Z tohoto plyne závěr, že Albánci převzali tyto názvy ne přímo od Latinů ale od jiného spojovacího národa (Eric P. Hamp, University of Chigaco The Position of Albanian (Ancient IE dialects, Proceedings of the Conference on IE linguistics held at the University of California, Los Angeles, April 25-27, 1963, ed. By Henrik Birnbaum

Neřešitelným problémem jsou pro ilyrskou teorii písemná svědectví, podle kterých existuje prodleva nejméně tři až čtyři století mezi momentem posledního připomenutí zcela helenizovaných Ilyrů a prvními pozorování Štipetarů (součastných Albánců), doslovně pojmenovaných Albanon nebo Arbanon podle dávného názvu oblasti, kde se nacházeli. Podle byzantské kroniky, jsou soudobí Albánci poprvé odhaleni roku 1043 i proti tomu, že Ilyrie byla částí Byzantské říše. Ilyrové jako plně helenizovaný národ jsou naposledy vzpomínaní v díle Miracula Sancti Demetri (7. století) [Malcolm, Noel. "Kosovo, a short history"], Macmilan, London, 1998, str. 22-40]. Chybí i ranné zmínky o Albáncích ve starobulharské literatuře, přestože několik věků bylo dnešní území Albánie součástí Prvního bulharského státu tzv. Kotokia.

Chybí i archeologické důkazy o přímé vazbě Albánců s předchozím místním obyvatelstvem. Nejdiskutovanější je nekropole ve středo albánské oblasti Komani-Kruja, která nejpravděpodobněji náleží latinizovanému ilyrskému obyvatelstvu.

To co v plné míře platí pro ilyrskou hypotézu platí také pro trácko-dácko-mízíjskou hypotézu. Podobnými nedostatky trpí i dardánská teorie mnohem více, protože Dardánové jsou v podstatě jedním z vnitřních ilyrských národů. Obecně řečeno původ Albánců je třeba hledat v oblastech mimo rámec řeckých a římských států a jejich panství, tj. mimo prostory Balkánského poloostrova.

 

 

 

Obr. č. 2. Umístění Albánie na Kavkaze vklíněna mezi Arménie, Ibérie a Alanii kolem roku 540

 

         Jako celkem nemůže autochtonní (balkánská) teorie vysvětlit následující zvláštnosti albánštiny [1,2]. 

         1. Plnou izolovanost albánštiny od jazyka svých dnešních i dávných geografických sousedů. Albánština se nepodobá ani řečtině, ani slovanským jazykům, ani rumunštině ani dávným autochtonním balkánských jazykům tak jak jsou známé, jako ilyrština nebo tráko-dákština.

2. Zcela chybějící (nebo nepřítomnost) ranných forem převzatých slov z řečtiny nebo latiny (Cabej, Eqrem "Die aelteren Wohnsitze der Albaner auf der Balkanhalbinsel im Lichte der Sprache und Ortsnamen", Florence, 1961; Eric P. Hamp, University of Chigaco The Position of Albanian (Ancient IE dialects, Proceedings of the Conference on IE linguistics held at the University of California, Los Angeles, April 25-27, 1963, ed. By Henrik Birnbaum and Jaan Puhvel). Pokud by Albánci byli dávným místním obyvatelstvem, bylo by v jejich jazyce množství ranných slov z řečtiny nebo latiny. Dokonce by se dalo čekat, že alespoň převzali něco ze ranné středověké řečtiny a nebo alespoň značnou část ranného řeckého pravopisu. Sousední národ Protoalbánců Makedonci byli plně helenizovaní již v prvních stoletích před naší érou. O něco později jsou helenizovaní i Trákové na jih od Balkánu. Oblast dnešní Albánie byla ovládnuta Římany v roce 168 před naší érou a přiřazena do provincie Ilyricum do roku 395 nebo až do roku 563. Po dobu mnohem kratší (kolem 350 let) jsou Trákové na sever od Balkánu (i Dunaje !) latinizováni a začínají hovořit latinsky. Jak si v takových to podmínkách mohli Protoalbánci zachovat plnou izolovanost ochránit se před helenizací a později před latinizací je úplnou záhadou. Tato záhada však existuje pouze v rámci hypotézy o balkánském autochtonním původu Albánců a je v podstatě jedním z argumentů proti této teorii.

Například byzantský císař Justin (518-527) byl Ilyrem podle původu. V dřívějších dobách platilo, že byl-li císař Ilyrem tak i papež byl ze stejného národa. Tak tomu bylo za Diokleciana a jeho ilyrského bratrance, papeže Gae (283-296), který se narodil poblíž dnešního města Scodra! Je pravdou, že jejich rodiny i vzdálení příbuzní byli pořečtěni nebo romanizováni mnohem dříve než byli jako příbuzní zařazeni mezi císaře nebo papeže. Pokud soudobí Albánci pocházejí od těchto Ilyrů, dá se předpokládat, že budou hovořit v nějaké horší podobě řečtiny nebo latiny. Místo toho hovoří jazykem, který nemá nic společného s těmito jazyky ani jejich jazyk neobsahuje žádné převzaté výrazy z té doby.

Je známo mnoho přímo řeckých slov a osobních jmen převzatých Ilyry, ale žádné z nich nejsou obsaženy v albánštině (Wilkes, et al).

Současné vědě je znám velký počet slov z ilyrštiny a jejích dialektů. Například v jižní Itálii bylo odhaleno více jak 600 nápisů Mesapitů, ilyrského národa, napsané řeckými písmeny v mesapském dialektu ilyrštiny. Toto velké množství ilyrských slov je zachováno v těchto i jiných nápisech ze starořečtiny a latinských pramenů, pouze několik z nich se objevuje v současné albánštině: bije-bilie- děvče, dardhë hruška (z tohoto názvu pramení ilyrský název národa Dardanové); dele (delme) ovce, od tohoto pochází název ilyrského národa Dalmatinců, dallendysche vlaštovka, z toho slovo Tavlantové jiný ilyrský národ, ale také mal pohoří, porovnej s bulharským (). I v současné bulharštině je mnoho slov latinizovaných Tráků (komín, krk, obutí, spojené torby/pytle-latinské pozůstatky).

Tyto údaje hovoří o velmi slabé, takřka nulové etnické vazbě Albánců s dávnými Ilyry. Mnoho západních vědců (C. Pauli, H. Hirt, G. Mayer, and F. Cordignano) a prakticky všichni srbští historici, etnologové a archeologové zamítají hypotézu, že albánština je spojena s jazykem Ilyrů, a že Albánci pocházejí z Ilyrů. Ve své knize "The Illyrians", píše její autor John Wilkes (1995), že s velkou pravděpodobností se Albánci liší svým původem od Ilyrů. Je předkládána i hypotéza nebalkánského, dalekého (asijského) původu Albánců.

3. V Itálii jsou Albánci nazývání Arberishtja nebo Arberichte, v Řecku Arvantis (Arvanite). Ve středověkém Bulharsku ve 13. století jsou území osídlená Albánci (Škipetary) zapisována jako země Arbanasi. Z obecného základu těchto slov je vytvořeno mezinárodně známé označování dnešních Albánců. Toto označení zcela určitě přichází z názvu údolí Arbanon, nacházející se podél řečiště dnešní řeky Shkumbi v oblasti města Drač. V dobách antiky ve stejné oblasti žil ilyrský národ s podobným názvem Albani, jejichž název zcela určitě přešel do názvu údolí. Nejstarší zmínky o tomto národě jsou ze 2. století před naší érou v díle Světové dějiny (History of the World, Polybius), kde se hovoří o městě nazvaném Arbon umístěném v dnešní střední Albánii. Jeho ilyrské obyvatelstvo je nazýváno Arbani nebo Arbanité (Arbanios and Arbanitai). V 1. století našeho letopočtu upomíná Plinius ilyrský národ Olbonensů. Ve 2. století naší éry zapisuje Phtolemai, geograf a astronom v Alexandrii mapu Ilyrie ve které je zapsáno město Albanopolis, umístěné severovýchodně od dnešního města Drač a zmiňuje se, že v okolí  tohoto města žije ilyrský národ Albanoi.

Je třeba ihned poznamenat, že tyto dokumenty a názvy se vztahují výlučně na Ilyry nebo ilyrský národ, který pravděpodobně nemá nic společného s dnešními Albánci. Ve skutečnosti je mezi posledními vzpomínkami na prvotní (nehelenizované a nelatinizované) Ilyry a prvními zmínkami o dnešních Albáncích je proluka v rozsahu 10-ti století. V tomto mezidobí byli antičtí Ilyrové zčásti pohlceni Řeky a z velké části zničeni barbarskými útoky (Gótů, Hunů, Vandalů, Slovanů, Avarů, Kutrigurů). Na konci se objevili dnešní Albánci Škipetarové. Poprvé se o nich zmiňuje byzantská princezna Anna Komnina při popisu válek svého otce Alexie Komnina (v letech 1081 - 1118) s Normany. Označuje je jménem Arbanitai nebo Arbanon, aby podtrhla, že toto škiptarské obyvatelstvo žije v údolí, které nese dávný název Arbanon. Rozumí se, že nové obyvatelstvo nemá nic společného s dávnými obyvateli, které pojmenovalo toto údolí (podle stejného způsobu jsou první Bulhaři příchozí zpoza Dunaje nazýváni Mízijci). V důsledku tohoto čistě lokálního názvu přerůstá s názvem i jeden nový národ (Bulhary by chtěli nazývat dnes Mízejci/Mízi, pokud bychom neměli svůj středověký stát s vlastním názvem).

Zmiňovaná oblast v údolí řeky Škumby (Arbanon) je částí Prvního bulharského státu v délce trvání 150 let a je nazývána od počátku Kotokia a následně Kutmičevica (obr. 2). Předpokládá se, že Kutmičevica označuje Malou zemi (kut=malý/á a mica=země) v kontrastu v Velkou (bulharskou) zemí. Ve městě Devol je sídlo administrativního centra oblasti a byla zde první bulharská universita Knižní škola sv. Klimenta Ochridského (v letech 886-893), kde bylo vychováno písemné starobulharštině kolem 3500 žáků, což je více než 10% mladých lidí v oblasti. O velkém knižním dědictví této školy není ani zmínky ani o Ilyrech, kteří jsou dávno zapomenuti ani o Albáncích (Škipetarech), kteří se dosud neobjevili!

 

 

Obr. 2 předpokládané hranice ranně bulharské historické oblasti Kutmičevica (Kotokie) Oblastním centrem je město Devol, zatímco Bílé město/ (Velika, dnešní Berat) je důležité náboženské centrum. Žlutě černými tečkami je ukázána historická oblast Arbanon, místo pobytu ilyrského národa Arvanitů. Město Durs je historickým městem Drač, plně osídleným Kutrigury podle historických údajů a kronik.

 

Albánci nazývají svůj jazyk Shqip nebo Shqipëri, a sami sebe Škip nebo Škiptari (Shqip, Shqipetar, Shqiptar). Toto vlastní označení je poprvé zapsáno ve 14. století. Někteří předpokládají, že zpočátku se jednalo pouze o osobní či rodové (klanové) jméno. Jiní spojují tento název s albánským slovem shq.iponje (orel) a argumentují tím, že dvouhlavý orel (byzantský znak) je v erbu soudobé Albánie. Nejpravděpodobnější je hypotéza Demiraje Shabana [Shaban Demiraj. Prejardhia e shqiptarëve nën dritën e dëshmive të giuhës shqipe (Původ Albánců z hlediska albánských jazykových důkazů) Shkenca, 1999, str. 194, který poznamenává, že albánsky sqip znamená jasný, srozumitelný a z toho shqiptar člověk, jehož jazyk je srozumitelný.

4. Bulharský badatel Ivan Duridanov ("The Language of the Thracians", Trácké jazyky, , Sofia, 1976) zaznamenává, že albánské názvy pro námořní a rybářské termíny jsou cizího původu, proto uzavírá, že Protoalbánci žili původně daleko od moře. Podle něho nepocházejí Protoalbánci od Ilyrů, protože Ilyrové po tisíciletí žijí na břehu Adriatického moře a jsou známí jako víteční mořeplavci, ale od Dardanů. Ve skutečnosti jsou Dardanové ilyrským národem a také by měli rozumět ilyrštině, včetně námořních termínů. Druhá hypotéza o původu Protoalbánců je předkládána bulharským specialistou na srovnávací jazyky V. Georgievem. Ten rozděluje Paleobalkánské jazyky na několik blízkých-rodových jazykových skupin: Ilyrsko-makedonskou, řeckou, frígijsko-arménskou, trácko-pelasgijskou a dácko-mizíjskou [ . . - . oskva, 1958. str. 143]. V. Georgiev zařazuje Protoalbánce do skupiny dácko-mízijské, tj. podle něho přicházejí Protoalbánci z oblasti Dolního Dunaje.

Zařazení albánštiny do skupiny dácko-mízijských jazyků je také problematické, protože v období 4. 5. století potomci balkánských Ilyrů, Dardanové, Dákové a Mízové již byli částečně nebo zcela polatinštění. Jak si mohli Protoalbánci podle V. Grigoreva zachovat jazykovou čistotu proti latinskému vlivu je velikou záhadou, snad kromě toho, že by soustavně žili v jeskyních. 

5. Autochtonní teorie je pod tlakem ještě jednoho nejazykového argumentu. Ilyrové z oblasti dnešní Albánie se postavili římským útokům ne jako stádo, ale jako občané samostatného státu s vlastními panovníky. Tento stát vedl více jak 100-letou válku než byl poražen. Zde můžeme uzavřít, že Ilyrové si byli vědomi své státnosti a její státní moci již před novou érou. Jak si tedy máme vysvětlit fakt, že Albánci, jejich údajní potomci se projevují jako národ s požadavkem na státnost či autonomii až od 12. století? Kde se ztratilo jejich národní povědomí a kultura státotvorného národa v průběhu 12 století? Soudobím Albáncům chybí historická vzpomínka o době před 12. 13. stoletím. Teorie autochtonního původu Albánců vyhlíží jako hypotéza, že malá část Tráků Odrísů se někde zachovala plně nedotknutá, například někde v horách v Rodopech do 12. století najednou se probouzí za svobodu a vlastní státnost! Jak to že nikdo za tu dobu nepožadoval placení daní, nikdo neverboval armádu, nikdo nevnucoval křesťanství, nikdo je neučil řemeslům, novým stravovacím návykům, oblékání či výzbroje? Jak zaostalí by asi zůstali tito nešťastníci po 12 stoletích izolace a najednou chceme stát, máme-li jazyk, hudbu, kulturu?

6. Albánština spolu s bulharštinou a rumunštinou mají několik společných zvláštností, což je sjednocuje do tzv. balkánského jazykového svazu (více ve stati Prabulhaři a balkánský jazykový svazek). Největší zvláštností je přítomnost zadního určitého členu, přítomnost hlasového zvuku (dávný indoevropský zvuk šva-shwa), chybí infinitiv, snaha o analytiku se úplnou ztrátou pádování a jiné. Například v albánštině buk = chléb; buka = chleba, chléb. To v některých okamžicích sbližuje albánštinu a rumunštinu a nalévá vodu na mlýn pro teze, které považují albánštinu za dědice místního trácko-ilyrského dialektu. Byla by to pravda pokud zapomeneme, že existuje bulharština (a její makedonský dialekt). A jak bylo ukázáno (stať Prabulhaři a balkánský jazykový svazek), bulharština (a její makedonský dialekt) jsou v podstatě vedoucím a nejtypičtějším jazykem z balkánského jazykového svazku, nositelem (a pravděpodobně i generátorem) všech jeho zvláštností bez výjimek. V souladu s poslední podloženou představou odborníků, začal balkánský jazykový svaz fungovat ne dříve než od 8. století (kdy sem přicházejí Prabulhaři!!). To vysvětluje mocné ovlivnění hovorového (mimo to i pozdější písemný) jazyk Prvního bulharského státu na 2/3 území tehdejšího Balkánského poloostrova. Není náhodné, že jazykové území dnešní albánštiny a rumunštiny vcházejí do hranic tehdejšího bulharského státu a co je důležitější, vcházejí zcela i částečně na územích, na kterých vytvářela bulharská národnost [Dimitar Algelov, Utváření bulharské národnosti/ .   , , Sofia, r. 1971].

7. V albánštině je obsaženo mnoho pozdních slov převzatých z řečtiny, bulharštiny a turečtiny z dob nadvlády, což se vysvětluje jako důsledek vzájemných historických kontaktů středověkých Albánců s nositelů příslušného jazyka. To co je podivné a nevysvětlitelné je, že Albánci přebírali velké množství slov z perštiny z dob osmanské turečtiny.

Jak je známo, prvopočátečním oficiálním jazykem Osmanské říše byla perština. V dalších letech byla perština nahrazována osmanskou-turečtinou. Z důvodu muslimského náboženství osmanských Turků do jejich jazyka nepřetržitě vstupovala slova arabská, jejich turečtina je nasycena množstvím arabismů a persismů. Jakmile Albánci přebírali velké množství slov z jejich jazyka mezi kterými jsou slova turecká, arabská i perská. Je však velice zajímavá neproporcionalita, že mezi velkým množstvím převzatých slov je neproporciálně mnoho perských slov.

Tato selektivnost při přebírání perských slov v albánštině není dodnes vysvětlena. Proč by perská slova v albánštině nemohla být slovy vlastními před slovy osmanských Turků? Není náhodné, že nejbližším jazykem albánštiny je arménština, o které se předpokládá, že je utvářena směšováním místního íránského jazyka (skyto-sarmatského) s jazykem tráckých přistěhovalců z Balkánu.

8. V albánštině chybí slova z ranné turečtiny, ale je přítomno množství bulharských slov, jejichž značná část je považována za prabulharská (íránská). Níže je uvedena část z těchto slov, zapsaných ruským etnologem A. Seliščev [3] na počátku 20. století v Albánii. Ve vybraných albánských slovech se ë čte jako "".

 

        kuts, kut, kute, k`ene pes. Odpovídající bulharskému neslovanskému slovu "", které je indo-íránského původu: asvestinsky kuti, hindu-urdu kuta, sogdijskému kwty, jagnobskié kud, chuvské, rušanské kid, kud, sariloski, skašiski  kud, šugnanski kut, jazgulemské k`od, sangliči kod, kchovarské keni, nuriskanské kua, osetinské kuædz, kuædzme, qæwdyn, paštunské kutraj, tališské kūtile pes

/VSETD/,/IED/ / ku, kuwa, kuñiye [. ].

         kerpe plátno/sukno  (-, .174). Tomu odpovídající bulharské neslovanské slovo "" doslova hadřík slovo indo-iránského původu. Pocházející z obecně íránského ker trhám, odřezávám je možné také vachanské, iskašimské, sarikolské krpa bavlněná přikrývka. /-,str.103/ V tádžickém kurpa bavlněná přikrývka /DRT/ vstoupilo do tadžického jazyka. V sanskritu karpaţa, palijsky kappaţam, prakrétski kappda, paštunski a hindštině-urdu kapra, nepálsky kapar, kašmírsky khāpara tkanina  [Ž. Vojnikov/. ].

         stopan /hospodář/župan  (prabulharské, východo-íránské slovo)

         buyar, bular (buyaresha)- /bojar  () (prabulharské slovo)

         Golem středověký feudál, blahorodí v jižní Albánii. V italských středověkých dokumentech je poznamenáno, že albánští vládcové se nazývali Γουλάμος, Golem, v překladu Grande/veliký   Selišev/ označující, golem/veliký/velikán j široce rozšířené slovo i jako toponym v jižní Albánii, dokonce na Peloponésu existuje obec Γχολέμιον. Slovo goljam je východo-íránského původu (-, str. 266-267) [. ].

         sop /chlum. Odpovídá starobulharskému (íránskému) slovu /chlum.  Porovnej s osetinským kupp, cupp , /vrch, chlum, vršek hlavy no v talištině sêpe, persky kūp -vrch, chlum [. ].  Podle A. Seliščeva  je možno ve střední a severovýchodní Albánii . se setkat s toponymem Žepa, v jižní Albánii je obec Žepova spojené s vysokými místy v horách. Tyto toponymy se nacházejí na územích bohatých na starobulharské místní názvosloví

         koftšek prostor ve stěně k ukládání chleba. Selišev považuje toto slovo za převzaté ze starobulharštiny odpovídající slovu /truhla 

         zid -, / stěna

         chetta , /rod, četa 

        chuke klepat, horský vrch. V sanskritu sikhara   znamená (sik) vrch v pohoří (hra). 

        chuk /kladivo

         Sara godina Nový rok v Elbasanu a okolí to je novoroční pozdrav místních Albánců a označuje totéž jako v bulharština - /Nový rok.

         zakon - návyk, obyčej, způsob provedení. Porovnej se starobulharským "/zákon", převzaté do všech slovanských jazyků i řečtině.

         metške /medvěd. Podle A. Selišteva je převzato ze starobulharštiny.  (-, .185). Bulharské neslovanské slovo /mečka bylo u Slovanů plně nahrazeno slovem medvěd. Obdobně je podle B. Coneva v maďarštině macko medvěd (--2, str.165).

         galige jezero, blato. Počítá se za slovo převzaté ze starobulharštiny (- str.188). Avšak arabský cestovatel Ibn-Fadlan zanechal nejúplnější popis Volžského Bulharska z roku 922, ve kterém sděluje, že u volžských Bulharů chaliče znamená jezero, což je velicé blízké albánskému výrazu galige.

         Štek, štegu jdu, přemísťuji se, cestuji [B. Conev - -2, str. 172] bulh. /štkám je východo-íránského původu: avestinsky sac, šāti, střední perština sc, sz, partština  s`x cestuji, kráčím, osetinsky sakex krok.  

        Biser biser/perla  (prabulharské slovo) [S. Mladenov  - , str. 41-58]

       Buburike /ledvina, zjevně převzaté bulharštiny  starobulharského původu [St. Mladenov - , str. 41-58]

         Vikas volám, říkám/, převzaté slovo z bulh. avestijského původu [-, str. 192]

Ke kterému je možné přidat ještě soudobá albánská slova (nalezeno autorem), které jsou úplnou analogii doložené z prabulharšiny nebo íránsko-sarmatskými slovy.

         katund obec. Zapadá s bulharským , pochází z íránského kat dům, osídlení, obec, město. C. Stepanov spojuje starobulharské pojetí "" se výrazem sogdijským kate, kata dům, budova, místnost. (-, str.123). V sogdijštině kat sídliště, město.

         pallë meč/palaš. Zapadá do starobulharského meč/palaš, což má svůj původ v etymologii sanskritu  pales řezat.

     kuvend konvent/shromáždění, sbor, rodová rada, parlament. Již ranné předkřesťanské Bulharsko mělo osobitý orgán lidové moci celonárodní shromáždění, nazvané /kuvent ve svém jazyce. Nikdo neví, odkud pochází toto prabulharské slovo! Avšak toto slovo je zachováno u Albánců. U nich použité není náhodně isolované slovo, ale je základem slovesa kuvendoy-rozprávím (unë kuvendoy-vysvětluji ti, ai, ajo kuvendon ty, on, ono hovoří atd.) uvend znamená rozhovor nebo sdělování nebo v italštině "parlament". Podivní jsou to tito Prabulhaři, když je považujeme za hunské divochy a přitom umí italsky! A k tomu navíc 1000 let před nástupem demokracie, již měli svůj parlament!

     xhepi (/džepi) /kapsa velice svébytné a originální bulharské slovo s původem v sanskritu /porovnej s anglickým job-výdělek, zaměstnání/

     zog pták. Podle P. Dobreva v pamírských jazycích s podobnými slovy se nazývají ptáci, ze kterého pochází význam starobulharského /písmena (doslova-bukvice).

     enite čtvrtek. V prabulharském jazyce je planeta Jupiter nazývána Anišer (Anšar u Asirijců a Babyloňanů). Z toho plyne, že čtvrtý den v týdnu je zasvěcen tomuto bohu. [ -/ve stati Názvy planet -> Prabulharští bohové ].

     Nënë - matka. Porovnej s bulharským dialektem nana matka, což má obecně íránský a osobitě pamírský původ a jeho prabulharské analogie. 

     madh veliký.  Porovnej s bulharským s veliké množství, což je sarmatského původu (Massagetové - velicí,  velcí Gétové).

     miždhóm výplata. Podle starobulharského mizda mzda odměna. Je árijko-avestijského původu, avestinsky mı̄̆ždəm, v sanskritu mīḍhám výplata.

     píbՙonti pijí vodu. Bulharské sloveso pít je íránského původu. V sanskritu píbanti pít.

     si (zez ) - černý. Dávné sarmatské slovo (Šaw černý), ze kterého pochází soudobé bulharské slovo "-sív/šedivý". V jazyce Alanů syāv, syuvāg, syāvak, syv, syuvg, syvak černý. Podle  Turčaninova šyo  je starší alanská podoba, ze které se zachovalo soudobé osetinské (ironské) slovo syo černý  . Vojnikov ].

     čupa dívčina (-, str. 56), çupk - dívka, dívčina. Odpovídá bulharskému slovu v dialektu  "čupe/" - dívka, jde o prabulharské slovo, spřízněné, v čuvaščině sp, jazgulemské zaif -  žena, dívka.

     Dos svině. Porovnej s prabulharským kalendářním termínem Doks Rok divočáka 

    Flas - hovořím. , !!!

     njerëzor, njeriut - člověk (z avestijského nar,nair - člověk, muž), porovnej s bulharským "/nerez"

     dru - hora, dřevo. Porovnej s avestijské dru dřevo

     kala pevnost. Porovnej s obecně íránským slovem pevnost  na rozdíl od turecko-arabského "/hisar")

     ngrëna potrava, typické  bulharské slovo s pamírskými kořeny (kde ë čte jako "").

     barishte - bylina. Zde je třeba vzít na vědomí transformaci písmen "R - L" při které je vidět, že albánské slovo má stejný základ jako to prabulharské .

     zapana hospodář, vlastník, župan. Porovnej s prabulharským titulem župan

     korδ-a meč. Podle St. Mladenova, jde o slovo převzaté ze staré bulharštiny, ve které se vyskytuje slovo kord-a/, meč íránského původu. Převzato do všech slovanských jazyků.

     kátš tkalec. Převzato ze staré bulharštiny. Slovo "t" = oděv u Prabulharů.

     kertšmar krčmář. Starobulharské slovo, íránského původu o slova "/krčag" - džbán, nádoba.

     kerš chlum  [Ž. Vojnikov]. Jedná se o slovo převzaté ze staré bulharštiny ve které se vyskytovalo slov /krš - vrcholek (kršat v makedonštině shazovat z výšky, rozbíjet) 

    r skála. /--2, str. 40/. Přejato v mnoha slovanských jazycích. Albánský toponym Kršova/ i makedonské Kruševo/ (dříve také Kršovo/) jsou zde odvozeninami. Jedna ze čtvrtí města Plovdiv je nazývána Kršak-a/. Pro Fasmera je původ slov

    , /krš, krt neznámý. Nacházíme jej v osetinském, kde krš označuje hřbet. Převzato v abcházštině kirišhřbet. Kabardinsky kiūrš, abcházky kiūrč skalisté pohoří. /--1, str. 236/ Stejně tak v hindi-urdu khajūrā hřbet. Toto bezesporu ukazuje, prabulharský původ slova .

     varg, veriga řetěz (-, str. 41-58). Bulharské slovo /řetěz je zjevně prabulharského slovo s jasnými tocharskými-osetinskými analogy: v osetinském uærdæg, uærdæx, kurdském weirs, paštunském vāx, tališském vās, pamirském vax, jazgulemském vêh, rušanském, chuvském vāx, sarikolském vûh řetěz/, šňůra/, řemen/.

     gugugce hrdlička/. Rumunsky gugugstiuca hrdlička. Jedná se o zjevné výrazy převzaté ze starobulharštiny. P. Dobrev důrazně spojuje toto bulharské slovo "" s pamírským gugugštuka, guguraka divoký holub, což dokazuje prabulharské původ tohoto neslovanského slova.

     matca, mačok kočka, kocour. /--2, str.30/,/-, str.41-58/. Odpovídá bulharskému neslovanskému slovu , kočka. Šafařík poukazuje na slovenské slovo mačka kočka, kterou považuje za převzatou ze staré bulharštiny. /--1, str. 52/. je převzata v srbštině, chorvatštině, slovinštině, v maďarštině jako macska, rumunštině maţa macek/kočka. Slovo je reliktem z dob Alcekových Bulharů,  , kočka vstupuje do italštiny jako micho kocour (-), což dokazuje prabulharský původ slova mace- kočka. Porovnej se starobylým bulharským výrazem ", , " kočka, koťě.

        berr ovce. Základ slova se v některých formách mění z e na a (například bari ovčák). Porovnej se starobulharským beran, obsaženo v ruštině a bulharském dialektu "-beránek" ovce. Stejně tak porovnej bulharské bača, sdružení ovčáků, vlastníků - [Gregor Rašov.   -Sociální organizace tradičního bulharského bačování v Západní Staré planině. , 1983, 3, str. 23-34].

     bërxollë smažená kotleta. Ze slovesa smažit a za pomoci prabulharského sufixu "-". Ve starobulharském jazyce má toto sloveso podobu - pražit / smažit toto slovo je nejpravděpodobněji přinesené Prabulhary, protože podobné sloveso existuje v sanskritu bhr-jjaāti smažit a v perštině barštan smažit

 patë kachna, kačena. Toto slovo je originální pro většinu íránských jazyků a je nejpravděpodobněji doneseno Prabulhary. K tomu to slovu je možné přidat i albánské odkazy na starší originální bulharská slova neslovanského původu:

         giërë (čte se džr-dižr ) - široký (porovnej zera oblast u Prabulharů)

     pluhur - prach (povšimněte si sarmatskou transformaci R - L, v bulharských dialektech "" prach )

     skarë rožeň/

        palë - dvojice předmětů/pár, starobulharsky ""(sarmatská R-L transformace), v turečtině  "/čift"

     pelenë - plena 

    porosis poroučím  

    kukull panenka (někteří považují toto slovo za převzaté z novo řečtiny, je stejně tak možné, že slovo bylo převzato do řečtiny z bulharštiny)

     gjobë (čte se džob)  - pokuta/globa

     magar osel/(magare). Předpokládá se, že toto albánské slovo bylo převzato od Gotů, u kterých je marh kůň. Je zjevné, že autoři tohoto tvrzení neznají shodu mezi výrazy magar v bulharských i albánských výrazech.

     kopsë knoflík / (kopče)

     zonjë - paní/hospodině. Podobné cizí slovo je i v maďarštině  asszony (asžony) princezna, doslova blahorodná žena. Vysvětlení této fráze přichází z východo íránských slov aors, ass (bílý, blahorodí) a zhen (žena). Ze stejného základu pochází také etnické označení bulharsko-alanských obyvatel oblasti Kubáně a na řece Donu Asové nebo také Jasové (blahorodní lidé). Maďarské slovo je považováno za převzaté od Alanů, což znamená také z jazyka Prabulharů.   

    lepjete šťovík/(, lapat). Toto shodné slovo v bulharštině i albánštině je považováno za pozůstatek z nejstaršího před indoevropského obyvatelstva na Balkánském poloostrově (zároveň s albánskými slovy mal-planina, hardhi-hrozno, shege-nart, vene/vere- víno). Kdo ví, zda je tomu tak?

     mal - planina. Prorovnej bulharské Maljovica (vrchol v pohoří Rila, 2729 m), Maleševská planina ve východní Makedonii. Podle Jordana Ivanova základ slova mal může být také tráko-ilyrský. Avšak slovo označují pohoří u Tráků není mal ale aton a per (porovnej poloostrov Aton, Perelik, Persenk, Perperek, Pelister- místní názvy).

     të pime pít sloveso  

        kaçurrela kudrlina,

         kerpudhe houba, (porovnej bulharské "/ píchavka- druh houby)

         pulë - kuře/

         midhë - mušle/

         rrepë - řepa/

         presh cibule sazečka/

         qepë- čep, zátka, suk () -  "hrozen/")

         qeras () hostím/

         goxha (vysoký/) -. U Bulharů v Rumunsku je možné se setkat s církevním titulem ""

světská osoba, která má silný vliv  na církev. Časté je i osobní jméno , . Tato nejasná bulharská slova  se dají vysvětlit jako společná bulharsko-albánskému významu "" - vysoký (přeneseno "vlivný, vysoce postavený"), jako bulharské slovo je zjevně ztraceno nebo zapomenuto.

        trupi trup člověka. Porovnej bulharské "/trup" = "tělo".

         buza ústa/. Porovnej bulharské "/ústa, tvář". 

        asht kosti/. Porovnej s prabulharským ASO, , - "popel z kremace kostí"

         shikimi- zrak  (shikoj -hledět) porovnej s bulharským žargonem  "/skivaj - hleď"

         oborr dvůr, obora /. Porovnej s bulharským "" hospodářské stavení na dvoře.

 

 Všichni autoři, kteří vyčíslují zjevné prabulharské výrazy v albánštině je vysvětlují jako časně převzaté ve smyslu mohutné minulosti bulharského státu ve vztahu k malému počtu přidružených místních obyvatel albánských pohoří. Podle oficiální (ještě dosud nezkorigované) historické verze byli Prabulhaři malým národem na Balkáně žijícím hlavně podél Dolního Dunaje. Jak však mohli zanechat tak velké množství slov v albánštině, jakmile Albánci žili na druhém konci poloostrova? Velké množství těchto prabulharismů v albánštině a jejich význam v klíčových slovech (berr-ovce, dos svině, katuje- ves, vesnice, njerëzor člověk, ngrëna-potrava, barishte-bylina, kurend-shromáždění, zog-pták, enite-čtvrtek, bůh Anišar-Jankul-Jupiter, xhepi-chléb, thikë nůž, dýka) ukazuje, že tyto albánské prabulharismy nemusejí být slova převzatá od ranných Prabulharů (a na víc při chybějícím přímém kontaktu), ale jsou přímo slova albánská. Mohou být albánsko-prabulharská původní, pokud dopustíme, že autochtonní teorie neplatí. S ohledem na masu těchto slov, zachovaných v albánském jazyce původně je počet ilyrských slov nevýznamný a zcela bledne. Proč tedy považovat Albánce za následníky Ilyrů?

Pokud připustíme, že výše vyjmenované morfologicky a sémanticky podobná slova v albánštině a bulharštině (a ta jsou jen malou částí ze skutečného počtu) jsou výsledkem jazykového vlivu bulharštiny na starou albánštinou, co tedy dodat k základnímu předpokladu autochtonní teorie, že stará ilyrština si zachovala díky krajní konzervativnosti a izolovanosti od staré řečtiny a latiny? Pokud se za 200 let albánština naplnila bulharismy a prabulharismy co můžeme říci o 500-leté nadvládě Římanů a 400-leté nadvládě Byzantinců nad Ilyry. Současná albánština by byla protkána starořečtinou a romanismy! Proč je stará albánština tak otevřená k bulharštině a přijala tolik bulharismů a je natolik konzervativní ke staré řečtině a latině? Pokud sleduje (v podstatě lživou) logiku vyjde z toho, že jazyk Bulharů a Prabulharů byl mnohem kulturnější než jazyk Helénů a Římanů! S jistou mírou nespokojenosti, je třeba přiznat, že tomu tak není. Vysvětlení toho proč je albánština tak ošizená o slova autochtonních jazyků je stejné jako chybějící trácká slova v soudobé bulharštině prostě chybí přímá etnická a jazyková následnost mezi novým a starým obyvatelstvem těchto míst. Je jasné, že autochtonní (balkánská) hypotéza o původu Škipetarů nepředkládá vědecké argumenty a omezuje vědecká fakta a námitky pouze tě nutí, abys jí věřil! Bohužel i přesto, že je mnoho lidí, kteří věří této nebývalé věci já nemohu.

Něco více! Je dobře známo, že slovní soustava jednoho jazyka je mnohem více připravena na změnu než jeho pravopisná pravidla, která mají zásadně konzervativnější formy. Pokud se albánština dramaticky měnila kontaktem s rannou bulharštinou, jak si vysvětlit přítomnost indoíránských gramatických pravidel v soudobé albánštině? Taková pravidla nemohou pocházet z řečtiny, latiny nebo slovanštiny, protože tam nejsou! Například:

Množné číslo v albánštině se tvoří přidáním přípony t, jako je tomu u východních-íránských jazyků, skytského, sarmatského, sakského a sogdijského jazyka!!

Například: udha cesta, udhat cesty.

V albánštině se používá starší sanskritsko-avestinský sufix vytváření podstatných jmen -tar, tor, tur, který je také charakteristický i jazyku Prabulharů (porovnej bagatur, mižiturka, barator jako pozdější "/pohlavár""/technik", "/medvědář", ale také trubadúr- trubač, muzikant)!!. Například Shqip (Albánec)- Shqiptar (Albánec); këpucë obuv; - këpucitar- obuvník; mish maso; - mishtor řežník; udha cesta; udhatar cestář; këndon zpěv; këngëtar zpěvák; shkruan psát; shkrimtar-písař; treg trh; tregtar trhovec; arke kasa, pokladna; arkëtar pokladník; gjhë lov; gjahtar lovec; logari účet;  logaritar účtař. K těmto příkladům je možné dodat i punëtar dělník, besimtar věřící, zdrukthëtar truhlář; peshkatar rybář a jiné.

Velmi důležitým argumentem ve prospěch íránského charakteru albánštiny je přítomnost ranné a dnešní gramatické konstrukce podobné íránskému izafetu!! Jsou poznamenány dvěma slovy spojenými s vazbou i (široké e). První je podstatné jméno a následující slovo určuje její charakteristický rys podstatného jména. Například v perštině Dest-i-Kipčak (Kipčatská step), ræng-e-roshæn (zářivá barva). Albánské výrazy libër e badhë - bílá kniha; Stani-i-mizes Stáňa Miziec; Formula e Pagëzimit (Babtistická formule- název nejstarší knihy v albánštině z roku 1462), Drini i si ( Černý Drin ), Republika e Skipërisë Albánská republika, gotë e madhë (velká číše), pompa e benzinës (benzinová pumpa) atd. jsou to typecké příklady syntaktické konstrukce identické s íránským izfetem. Tento íránský lafet existoval i v prabulharském jazyce o čemž svědčí i údaje z prabulharských náhrobních kamenů, památníků (Dva nápisy u obce Garvan, oblast Silistra a v Plisce).

V albánštině se používá starý indo-evropský sufix -asch k vytváření přídavných jmen, což je typické pro soudobé indo-arijské jazyky a také pro jazyky germánské. Stopy tohoto sufixu jsou jak v bulharštině ale zcela chybí v řečtině a ve slovanských jazycích. Údaje o přítomnosti tohoto sufixu v jazyce starých Makedonců a Ilyrů nejsou k dispozici. V albánštině je přítomen a to například:

burrë (muž) -  burrash (mužský)

fëmijë (dítě) - fëmijësh (dětský)

kukull (panenka) - kukullash (něco typické pro panenky)

kepucë (obuv) -  kepucësh (něco typického pro obuv )

begatsh bohatý člověk, boháč 

 V bulharštině je možné se setkat pouze s pozůstatky tohoto neslovanského sufixu například: - bohatý bohatec; trh trhovec; -temný/temnice; torba torbeš (název bogomilů kudugerů); místo zarostlé kořeny; (-černý/mouřenín); (Černý vrch); (černý pes); maličký; -- holý, holičký, holohlavý; z nových slov sloužící; - účast za družbu. Mnohem dříve byl tento sufix aš (-uš) mocným nástrojem při tvorbě osobních jmen v bulharské jmenné soustavě [ . . . . 2004 ]. : - , - , - , - , -, ..

Výše popsaná hypotéza o nebalkánském původu Škipetarů může být vysvětlena i následujícími dvěma jazykovými fakty, které jsou zcela mimo autochtonní balkánskou hypotézu.

 

1. Bylo ustanoveno, že ilyrský jazyk pochází ze skupiny Satem (do které vstupují jazyky Tráků, Protoslovanů, Baltů, Indo-íránců), zatímco soudobá albánština (jazyk Škypetarů) patří do skupiny Kentum (sem se řadí jazyky keltských, germánských, italických, řeckých a anatolských národů). Je určeno, že na konci bronzové epochy se skupina Satem oddělila a vytlačila skupinu Kentum z oblasti Východní a Jihovýchodní Evropy. Není tedy možné, aby se ilyrský jazyk satem přeměnil následně v jazyk Kentum, pokud by samotní Ilyrové nebyli zaměněni novým národem, hovořícím jazykem Kentum, například jazykem Kutrigurů.

2. V Evropě jsou dvě skupiny národů v jejichž jazycích se zachovat prastarý způsob počítání číslovek na základě dvacítky. Tato prastará dvacítková početní soustava se zachovala pouze v Západní Evropě u některých dědiců následníků keltských jazyků (francouzstina, angličtina) jakož i u Albánců (Škipetarů). Například francouzské vingts je 20, quatre-vingts (4x20) je 80, ve staré francouzštině se užívalo quinze-vingts (15 20) nebo-li 300. Anglické score znamená 20, ale také zářez, značka, poznámka, účet, výsledek. To nás vrací k velmi staré praxi počítat po dvaceti a zaznamenávat skupiny po dvaceti. Jedna skupina dvacet, dvě po dvaceti je čtyřicet. Stejně tak je tomu v albánštině kde 20 je zet a 40 dizet (2 x 20). Ve staroalbánském jazyce, který se zachovat u Arbešitů (usídlených v Jižní Itálii a Peloponésu viz obr. č. 1) je 60 počítáno tři (krát) dvacet, 80 je čtyři (krát) dvacet. 

 Za zvýraznění stojí, že albánština je jediným balkánským a východo-evropským jazykem, který si uchoval dvacítkovou početní soustavu. Původ slova zet (20) je podle Demiraje nejasný [Shaban Demiraj, Prejardha ... op. cit., p. 43]. Proč by měl být nejasný naopak je zcela zjevný! V bulharštině je shodné slovo čet označující počet- porovnej: není počet=chybí množství, nemají ani počet, ani množství, bezpočet=bez žádného množství a tak podobně. Mimo to ve středověkém Bulharsku i zcela nedávno bylo užíváno výši zmíněného zapisování dluhu s pomocí dvou stejných tabulek (destiček), tenkých a metr dlouhých. Za účasti dlužníka označoval věřitel stejné zápisy (čáry) na obou deskách, odpovídající uzavřenému dluhu nebo označující zbývající dluh nebo úhrady. Jedna deska zůstávala u dlužníka a druhá u věřitele pro potřebu budoucích úhrad. V bulharštině jsou tyto desky označovány četele. Tento název je utvořen z původního čet+(prabulharského) sufixu el. Základ čet označuje počet, výsledek, zářez, poznámku a odpovídá albánskému zet i anglickému score. Kromě toho stejná technika a stejný název chetele jsou používány v Persii, kde stejné slovo čet označuje čtu, počítám, označuji! Jazyk Kutrigurů se rozvíjel v kontaktní zóně mezi nejvýchodnějšími Kelty a nejzápadnějšími Íránci (Severní Černomoří,) je možné je přijmout jako prvky keltské kultury (dvacítková početní soustava, kentum soustava) i způsob používání desek četele s názvem ze základu známého v íránských jazycích. Zejména toto sbližuje skipetarský jazyk s bulharštinou.

Přítomnost výše zmíněných specifik íránských jazyků a sanskritu a v normách syntaxe v soudobé albánštině hovoří o vlivu mocného íránského etnického a jazykového substrátu v současném albánském národě. Tento íránský substrát nemůže pocházet z polatinštěného nebo pořečtěného autochtonního balkánského obyvatelstva. Takovýto substrát musel přijít ze Severního Černomoří, území ranných Keltů, Skytů a Sarmatů.

Výše uvedené poznámky silně podporují alternativní hypotézu o nepůvodním, nebalkánském původu prvních Albánců. Původní Albánci musejí být obyvateli, kteří došli z vnějšího rámce Římské a pozdější Byzantské říše. Přítomnost typických íránských gramatických jazykových konstrukcí s velkým množství íránských (perských), prabulharských významů v albánštině prozrazuje původ z některého skytského nebo skyto-sarmatského národa. Při svém příchodu do bývalých ilyrských pohoří první protoalbánští příchozí se zde setkali se silně rozděleným pořečtěným nebo polatinštěným místním obyvatelstvem, které bylo následně nově příchozími pohlceno a vytvořil se zde počátek budoucího albánského etnosu. Z původního autochtonního obyvatelstva k nám přešlo velmi malé množství tráko-ilyrských slov do albánštiny. Který skyto-sarmatský kmen, spřízněný s Prabulhary, se tu usadil v ilyrských planinách po zničení nebo vyhnání místního obyvatelstva?

Pokud usuzujeme z původního bulharského názvu Kutmičevica nebo Kotokia názvu oblasti podél řeky Shkumbi, těmito Skyto-Sarmaty mohou být známí Kutrigurové (Kotragové). Jedná se o skyto-sarmatský národ asociovaný se Starým Velkým Bulharském, příbuzný s Prabulhary, jejichž etnonym pravděpodobně označuje malý národ, malý rod (kutri, kutar, kut= malý; gur, chor, chorá=lid, rod, národ). Historické údaje silně podporují tuto možnost, protože na konci 5. století (roku 493) a dále začínají masivní útoky a osidlování Sklavinů a Kutrigurů (chybně označovaných za Bulhary), což zde mění etnickou podobu mapu balkánských končin Byzance. První Bulhaři se v podstatě objevují na Balkáně s příchodem Asparucha (oblast Ongel, Ogl) a jeho bratra Kubera (Keramisijské pole) a to až roku 680. Do té doby v délce dvou set let Kutrigurové a Sklávíni křižují a osidlují území evropské Byzance.

V letech 493, 499 a 502 napadla vojska Kutrigurů byzantské oblasti Trakie a Ilyriku. Roku 499 v bitvě u řeky Curta (poblíž města Kumanovo?) Kutrigurové zvítězili nad byzantským vojskem. Kronikář Cones Marcellin poznamenal: Takto zde zhynula ilyrská vojenská moc [Marcellinus Comes. Chronicon, p. 95; Iordanes. Romana, p. 46 = LIBI, 1, . 313, 332].

Během roku 515 Kutrigurové vstoupili do oblasti Ilyrikum a celou jí zpustošili, když rozprášili byzantské oddíly, které se jim zde postavily.

Roku 540 vstoupili Kutrigurové znovu do byzantských oblastí na Balkánském poloostrově. V Ilyriku se jim podařilo obsadit 32 pevností. Poprvé zde používají techniku obkličování. V důsledku toho musel Justinian I. nabídnout Antům (Utigurům) postavení fedeoratů v rámci Říše nasměrovat je proti Kutrigurským vpádům.        

Během roku 551 vyrazila 12-ti tisícová armáda Kutrigurů vedená Hinialonem na pomoc Geoidům, pro rozdílnost názorů však tato armáda napadá Ilyrikum  a Trákii. Tehdy opět přesvědčil Utigury v čele se Sandilchem, aby napadli stálá sídla Kutrigurů. Vojska Kutrigurů byla donucena se urychleně vrátit. Výpad Utigurů donutil část Kutrigurů kolem 2000 bojovníků spolu s jejich rodinami vedená Sinionem požádat císaře o souhlas usídlit se v Byzanci. Přestože právě probíhala válka mezi s Utigury, přešla v zimě v letech 558-559 velká armáda Kutrigurů, vedených Zabergánem a se Sklavíny přes zamrzlý Dunaj a rozvinuli se po celém poloostrově. Jedna jejich část zamířila na jihozápad a dosáhla až do nitra Řecka. Byzantská diplomacie opět přesvědčila Utigury k výpadu na Kutrigury. Sandilch napadl a zpustošil sídla Kutrigurů a po tomto se setkal s vracejícími se kutrigurskými vojsky Zabergána a nanesl jim těžkou porážku. Válka mezi Kutrigury a Utigury donutila Kutrigury přerušit výpady proti Byzanci stejně jako tomu bylo roku 562.

         Menander Protektor informuje, že roku 568 z příkazu Avarského kagana 10 000 silná kutrigurská armáda rozorala Dalmácii.

         Podobně jako Sklavíni i část z Kutrigurů se trvale usídlila v zemích na jih od Dunaje. Na počátku jsou nejsilněji osídlena území v provincii Ilyrik, silně vzdálená a slabě chráněná centrální mocí Cařihradu. Nejranější a nejmocnější osídlení Kutrigurů (roku 550) jížně od Dunaje se stala ve směru dnešní Albánie a Západní Makedonie (Kotokie, Kutmičevice).

         K nejsilnějšímu osídlování Kutrigurů v Ilyriku dochází však po 130 letech než je zmiňované období. Roku 558 se na severu Kavkazu objevují Avaři a v té době (v letech 558-562) začíná vzájemná válka Kutrigurů proti Utigurům [Marcellinus Comes. Chronicon, p. 95; Iordanes. Romana, p. 46 = LIBI, 1, . 313, 332]. Po té se Avaři přemísťují do Panonie a spolu s nimi odchází i velká část Kutrigurů. Spolu s Kutrigury zde Avaři zakládají Avarský kaganát. Panonští Kutrigurové (chybně nazývaní Bulhaři) zde utvářejí velmi početný národ. Na počátku druhé poloviny 7. století je část těchto Kutrigurů odvlečena  Bulhary-Onogundury vedenými Kuberem, k osídlení volného prostoru u Keramisijského pole. Po usídlení Bulharů Asparuchových v oblasti nazývané Ongolog (jižní Podunají) se jedná o druhé co do rozsahu osídlení Bulharů a Kutrigurů. Potomci Kuberových Bulharů jsou dnešní makedonští Bulhaři a potomci Kutrigurů jsou pravděpodobně dnešní Albánci.

         Historické usidlování Kutrigurů (budoucích Albánců) a Bulharů v oblasti Makedonie jsou dva rozdílné, územně dobře podložené procesy, dobře zdokumentované a není proto vhodné je míchat. Pravoslavná křesťanská církev ještě donedávna se těmito procesy historického formování obyvatelstva v oblasti starého Ochridského Arciepikoskopátu-dnešní Severozápadní Řecko, Makedonie a Jižní Albánie.

         Později se Ochridská Arciepiskopie připojila k Cařihradskému patriarchátu. Ale v názvech vladyků jejich církevní hierarchie se uchovali fráze, které ukazují na národní charakter místního obyvatelstva. Zde jsou tituly metropolitů tří biskupství Západní Makedonie: Kosturská, Bitolská a Skopská. První název zní "MI I I "=Metropolita Kosturský a biskup celého dávného Bulharska. U Bitolského titulu se píše "I NI I NI"=Metropolita Pelagonie a biskup celé Bulharské Makedonie. U Skopského titulu je uvedeno "I I N I NI"=Skopský metropolita a biskup celé horní Bulharské Makedonie. Tyto tituly se dlouhá léta užívají u oltářů a v okamžicích svaté liturgie, které zde  slouží metropolité. Tyto tituly jsou historickým důkazem, že jihozápadní část Makedonie (Kostur, Bjalgrad, Chimara) je uznávána v dávnosti za území " I" Dávného Bulharska a o střední a severní části Bulharské Makedonie se říká [V Makedonii mezi jejími obyvateli pouze Srbové chybí Od Metropolity Stare-Zagory Metodie; Čirpan, roku 1913 ].

         Proč je Jihozápadní Makedonie nazývána Dávným Bulharskem? V jednom starodávném letopise, odhaleném v Rusku, je přesídlení Bulharů na Balkán popsáno takto: Nesčíslní, dokonce nespočitatelní tito (Bulhaři) vyplnili celou zemi dokonce až do města Drač (dnešní Dustur, viz. Obrázek č. 3) a to tak, že Bulhaři a Peršané i Valaši jsou v podstatě všichni nový osídlenci v této zemi. [ , 774]. V jiném  letopise [ , , 1988, 228-229] sepsaném očividně na sever od Dunaje, o stejném usidlování Bulharů se říká:  " ya ". Což v překladu znamená: Mnoho nesčetných Bulharů vyplnilo protilehlou stranu Dunaje a od něho až po Drač a dále. Je jasně zmiňováno, že oblast až do města Drač byla osídlena Bulhary. Ze stejného důvodu byzantský arcibiskup města Ochrid Teofilakt zapsal ještě mnohem jasněji: když se tento národ stáhl, přišel jiný, sveřepý a ještě více nerespektující náš zákon takzvaní Bulhaři ze skytských předělů; ten když překročil řeku nazývanou Iskar (Dunaj), došel jako boží bič, poslaný od Boha na západní okraje Imperie. Neznali jméno Kristovo a se skytskou bezcitností sloužili obřady Slunci, Měsíci a jiným hvězdám. Byli i tací, kteří přinášeli psi jako obětiny. Do takové podoby se zamračilo jejich nevědomé srdce, že uctívali modli místo jejich tvůrce. A protože pokryli celá Ilyrskou zemi, zemi Makedonie dokonce až k Soluni a část území Trákie, jmenovitě okolí Boruje (Stará Zagora), říkám i Fillipolis (dnes Plovdiv), jakož i okolní pohoří, stali se z nich skuteční obyvatelé této země.

Někteří říkají, že etnogeneze současných Albánců (Škipetarů) začíná nejdříve v 7. století s objevením archeologické kultury Komani-Kruja, která zaujímá území současné Severní Albánie mezi řekami Drin a pohořím Čermenik. Podle řeka Nikolase Čaudise jsou v této kultuře odhaleny některé sarmatské prvky, blízké salto-majacké kultuře. Toto tvrzení je podpořeno Rašo Raševem [5], podle kterého archeologické nálezy v oblasti dnešní Albánie ze 7. století a pozdější ukazují, že zde žijí také Skyto-Sarmati. Před příchodem Kuberových Bulharů, se v těchto místech utváří jedna počáteční poli-etnická kultura, obsahující málopočetné místní pořečtěné obyvatelstvo (Trákové, Ilyrové, Makedonové), jakož i nové obyvatelstvo, kteří přišlo z území mimo starého římské a byzantské území (Kutrigurové, Avaři, Antové, Sklavíni). Počet pořečtěného autochtonního obyvatelstva nepřetržitě klesal z důvodu vnějších útoků. S příchodem Prabulharů (v podstatě Kotragů) se zde objevuje etnická čistá kultura, která se po roce 660 zesiluje s příchodem Kuberových Bulharů. Tato kultura získává pod svou kontrolu slabé místní etnicky pestré obyvatelstvo, konsoliduje se zde a vytváří podmínky pro utvoření jedné nové kultury Podunajského Bulharska [5].  

         Není tedy náhodné, že oblast řeky Škumba, vlast dnešních Albánců, je nazývána Kotokia, Kutmičevica v Prvním bulharském státě-carství! Je to přímý důkaz přítomnosti Kotragů a Kutrigurů v něm !!!

         Podle všeho to vypadá, že Avaři (Východně-íránský národ Heftalitů) utvářeli podstatnou část obyvatelstva dnešních albánských území, dříve než byli připojeni k Prvnímu bulharskému státu. Avaři jsou základním obyvatelstvem v centrální a severní Ilyrii do příchodu Bílých Chorvatů. V podstatě to byl byzantský císař, který pozval Bílé Chorvaty k vyhnání Avarů z Ilyrie, pro jejich nepřetržité výpady ve směru Soluň a Konstantinopol. Bílý Chorvaté postoupili se severu, zvítězili nad místními Avary, část Avarů se odstěhovala jiná asimilovala s budoucím Chorvatským národem. Je možné, že část Avarů se přemístila na jih do míst dnešní Albánie ke svým příbuzným Kutrigurům, jejich věrným spojenců ve válce proti Utigurům a Byzancí.

         Vedle Avarů jsou Kutrigurové druhým etnickým prvkem co do důležitosti v celém Avarsku osidlující části Panonie a Ilyrie. Území dnešní Albánie a Kosova jsou po značnou dobu součástí v hranicích Avarského kaganátu státního celku Avarů (Obrů Heftalitů), Kotragů a Bulharů-Onogundurů, který zaujímal zejména území Panonie a Sremu, ale po jisté době zabrali i části bývalých římských provincií Dalmácie, Prevalitanie, Dardanie a Lyriku. Nebo jinak řečeno dosahovat Avarský stát od dnešního Maďarska na severozápadě do dnešní Albánie na jihu. O teritoriálním rozsahu tohoto silného, multi etnického státu hovoří archeologické nálezy z Brestovace (Slavonie), Čobe na řece Bosna, Pliskov nedaleko Kninu (Severní Dalmáci), Dunavsko pole (Západní Hercegovina), Šudikovo na řeke Lim (Černá Hora). Připojení albánských zemí k Avarské říši je podepřeno dokumenty, které poznamenávají Biskupství Hunabie v Albánii a Biskupství Avarorum v Černé hoře. To ukazuje, že v oblasti dnešní Černé hory a v Albánii žili Avaři. To také dokládají i archeologické nálezy. V prostoru dnešní Albánie byly nalezeny dvě mimořádně cenné archeologické kolekce avarského původu poklad u obce Vrap (odhalený roku 1901 v pohoří oblasti Šar/a 30 km jihovýchodně od města Drač, (dnes v Metropolitan Museum of Arts, New York) a další u obce Erseka (80 km jižně od Ochridu), předvedeno 14.12.1981 v galerii Sothebi Parke Bernet and Co. London.

         O zlatých pokladech z Vrapu a Erseku říkají odborníci, že se jedná o archeologické nálezy evropské úrovně, zatím jsou jediné obsahující páskové obklady odlité ze zlata. Jsou velmi podrobně zkoumány a publikovány světově známým německým archeologem Joachimem Vernerem. Závěrem je, že tyto nálezy obsahují tzv. panovnické insignie, které má právo nosit pouze panovník. Jejich styl směřuje na místo výroby a použití v Avarském kaganátu.  Verner podtrhuje, že poklady avarských panovníků byly  v bezprostřední blízkosti kagana a z toho důvodu Vrap a Eseka vyznačují ústřední oblast, které vládl avarský panovník. Je možné, že jde o místní státní sjednocení Avarů, Kotragů a Prabulharů, které zpočátku zařazeno do Avarského kaganátu a posléze k Prvnímu bulharskému státu/carství [iloš  Sidorov. Poklady zamlčovaného bulharského státu] nebo představuje poslední územní enklávu Avarského státu.

Při zobecnění výše uvedeného, je možné uzavřít, že jsou k dispozici historické, archeologické, jazykové a místní názvy jako důkazy předpokládat, že jádro dnešních Albánců nejsou potomci původního autochtonního zázračně uchráněného od helenizace a latinizace Ilyrského nebo trácko-dáckého obyvatelstva představují v základě příchozí Skytsko-sarmatského původu Kutrigurové (Kotragové), Avaři a Prabulhaři. Jinými slovy etnozeneze Albánců probíhá v čase souběžně a opakuje jako model započatý v sousedství etnogenezí Bulharů, ale bez účasti Sklavínů a jazyka Cyrilo-metodějské písemností.

 

        Dodatek: Výše uvedená tvrzení jsou podepřena názorem jednoho albánského profesora, Dr. Kaplana Resuli, vyřčena před 50. lety. (překlad z makedonštiny)

 Vitomir Dolinski: Intervue s vyhnaným albánským akademikem prof. Dr. Kaplanem Resuli Ještě v roce 1955 na Univerzitě ve Skopii mi bylo jasné, že na Balkánech nebude mír, dokud nebudou vyjasněny albánské požadavky. Z toho důvodu jsem přešel z Právnické fakulty a albánská studia, která v protikladu přednášela a psala nejenom albánskými, ale také jugoslávskými badateli, kteří vyjadřovali názory odlišné než se učilo ve školách v albánštině (v Albánii ale také u nás), ale také v našich školách s jihoslovanskými jazyky. Uznal jsem, že Albánci nejenom že nejsou původním obyvatelstvem, dokonce ani následníky Pelasgů ani Ilyrů. Rozumí se, že mi to neřekl ani žádný z profesorů Albánologie.

Tito pokračují v pohádkovém výkladu, že Albánci jsou původní následníci Pelasgů a Ilyrů. K tomu jsem dospěl náhodně při studiu albánského jazyka, kde se všichni shodují, že náleží do skupiny jazyků typu SATEM. Podle tohoto globálního členění jazyků a studiem Ilyrského jazyka jsem pochopil, že tento patří do skupiny KENTUM. Nejelementárnější logika mi říkala, že jeden jazyk soustavy SATEM nemůže být přímým následníkem ani nějakým derivátem jiné jazykové skupiny KENTUM bez výrazné změny jeho substrátu. 

Protože albánština neprošla žádnou změnou ve svém substrátu, znamená to, že Albánci nemohou být v žádném případě rodovými následníky Ilyrů. Tento závěr jsem nalezl také u jiným světovým profesorů a badatelů Paul, Hirt, Vajgand, Tomášek, Parvan, Georgiev, Puškapiu a mnoha dalších, kteří s množstvím vědeckých argumentů, jazykových a historických argumentů dokazují, že Albánci nemají nic společného s Ilyry, nemohou být původním obyvatelstvem na žádném jiném místě na Balkáně, dokonce ani v rozsahu současné Albánie. Vajgand proto formuluje 12 argumentů. Já k těmto všem přidal dalších pět.

Odborníci Albánologie bohužel tyto argumenty nezmiňují ani v Albánii ani v Jugoslávii a Makedonii. Takto albánští profesoři záměrně skrývají pravdu o původu Albánců a místo toho v učebnicích a studentům jsou servírovány lži o autochtonnosti a Ilyrském původu. Tímto způsobem je šizen celý národ. Není to činěno náhodně, ale cíleně jde o to nasměrovat Albánce proti sousedním národům s tím je nachytat na udičku v nějakých vymyšlených širokých etnických území a získat je pro zájmy vlastních kriminálních vůdců a světového Kapitálu.

Hlavním motivem který mě vede k tomu se postavit proti albánské pseudo nauce o jejich dávném ilyrském původu je pravda, láska k pravdě, náklonnost k ní a druhým neméně důležitým důvodem byl pro mě fakt, že při vidění jak Albánci zapojují šovinismus a rasismus a stavějí se bojovně proti sousedním národům, vkládám naději, pokud se Albáncům vysvětlí pravdivé důvody, odvrhnou pohádky, legendy a mýty o jejich autochtonním původu a ilyrománii, která je se jeví jako neopodstatněná a nezakládá důvod pro nenávist vůči sousedním národům

V době vyhlášení a uznání nezávislého Albánského státu (1912-13) představovalo jeho obyvatelstvo 700.000 lidí, z nichž sotva 50% byli Albánci, druhá polovina byli Valaši (kolem 20%), Slované (Makedonci, Srbové, Černohorci kolem 15%), Řekové (kolem 5%) a další (Turci, Romové, Čerkesové, Italové, Židé a další, kolem 10%). V průběhu doby s použitím síly, negováním všech národních práv dokonce i právem na užívání rodného jazyka, nebo užíváním rodného jména byla většina asimilována. I přes násilnou albanizaci v Albánii dodnes více jak 30% obyvatelstva hovoří nealbánským jazykem a uchovává si své nealbánské cítění, přestože jsou registrováni jako Albánci, protože to jinak není dovolené.

Nealbánský původ obyvatel Albánie je očividný z mnoha příjmení: Bello, Blushi, Bogdani, Buda, Budi, Dida, Dobraci, Dragovoja, Draguscha, Haveri, Kapisuzi, Meksi, Milani, Milosti, Mojsi, Muzaka, Nejdeni, Peku, Prela, Ruka, Silil, Skura, Schundi, Zui a mnoho dalších. Ve vašich bádáních je velká pozornost věnována i uskutečněné etnické expanzi Albánců v posledních 2-3 stoletích vůči sousedním (Srbům, Makedoncům, Řekům a dalším) oblastem, o kterých se dnes v posledních desetiletích začíná hovořit jako o jejich etnických územích ve kterých údajně žijí od pradávna?

Prof. Dr. Kaplan Resuli Burovič: Je to skutečně absurdní v každém případě, jsou však uchovány mnohé důkazy o jejich nesporné expanzi, které jsem posbíral a zveřejnil ve své studii Původ Albánců v Kosovu, v Makedonii, Černé Hoře a Řecku. Je třeba být objektivní a vyslovit pravdu, nejenom pro skutečnost samotnou, ale to přinese překonání mnoha minulých problémů na Balkáně. O rozšíření Albánců v posledních obdobích do sousedních zemí veřejně přiznal v tisku i největší soudobí albáncký vědec akademik profesor Dr. Evrem Cabej, který byl donucen přiznat pod tlakem četných argumentů nemohl konstatovat jiné než, že .. současná území na kterých žijí Albánci nejsou zónou RETRIKCE, ale zónou EXPANZE! A ne jenom on! Je to potvrzeno i samotném díle HISTORIA E SHQIPERISE sestaveném samotnými albánskými vědci. Není to dávno, co z Tirany byly oznámeny některé dodatky o přebývání 14 milionů Albánců. Mezi mnohými význačnými Albánci, kteří se přičinili o světovou civilizaci, byl mezi jinými zařazen také Alexander Makedonský!?

 

 Dodatečné literární zdroje:

 

 1. Hamp, E. P. "Albanian". Encyclopedia of Language and Linguistics. (Oxford, UK: Persamon Press) 1994: 66-67.

2. Mallory, J. P. and D. Q. Adams. "Albanian". Encyclopedia of Indo-European Culture. (London: Fitzroy Dearborn) 1997:9

3.  1931 - .. . : . . -, 1931.

4. . - . . . 1995

5. . V- VII . II- . . 2004, str. 184 185.

6. . . . 1971

7. . . . 2008. . (kniha v tisku )

 

Překlad:

Nikolaj Nikolov

22.12.2009