Epitet (název) hlavního boha u Prabulharů
Ivan Tanev Ivanov
Jiné stati: http://protobulgarians.com
Stránka o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a náboženství ve statích, knihách a hudbě.
Přeložil: N. Nikolov, 30. 12. 2010
V nejranější etapě primitivního vyznání „šamanství” všechny lidské rody a národy věřily v množství duchů (duchové zesnulých příbuzných, duchové stromů, duchové skal, duchové vod a další). Postupně zobecněním a prohlubováním poznatků o lidech a přírodě lidé zformovali nové náboženské představy v podobě mocnějších a vzdálenějších sil určených za bohy. Z toho důvodu ty národy, kterým se podařilo „přeplout“ období primitivního šamanství, sestavily ucelenou a završenou náboženskou představu více bohů ovládajících náš svět. Postupně s budováním sociální organizace jednotlivých národů vznikala i hierarchická představa jejich náboženského panteonu. Objeven byl hlavní bůh, druhořadí bohové a tak dále. Mimo to u obrazu každého jednotlivého boha, zvláště pak u hlavních bohů, je jim přidáváno množství vlastností a funkcí, s nimiž jsou později tito pojmenováváni s různými epitety.
Například rané sibiřsko-altajské národy (Hunové, pozdější Turkité, Mongolové a další) měly tři hlavní bohy (Ulgen, Umaj a Hormust) a množství druhořadých bohů: Ataga tengri (bůh zla), Hisara tengri (bůh majetku), Dajsun tengri (bůh války), Darchan Gudžir tengri (bůh kovářů) a další. U Mongolů jsou známí druhořadí bohové v podobě Monhe-tengri, Erhetu-tengri, Degere-tengri, Milijan-tengri a další. U těchto cizích a neznámých jmen slovo „tengri” znamená „nebe, bůh”.
Raní Indoáriové měli tři hlavní bohy (Bráhma, Višna, Šiva) a množství druhořadých (Indra, Mitra, Varuna a další). Epitety pro Višnu jsou Slunce (na počátku), Savitar (zachránce), Govinda (pastýř stád), Madhava (Výsost) a další. Šiva („blahostivý”) je Madhadeva (madha-veliký, deva-bůh), Pašupati (paštu-zvíře, pati-hospodář), Šankara (šan-zdar, kara-čin/výkon) atd. Z planetárních bohů je Mars určen za Angaraka (vyzařující paprsky), Mangala (darovatel úspěchu), Kudža (zrozený ze země). Měsíc má základní pojmenování Čandra (uspokojení) a několik epitetů – Soma (nektar nesmrtelnosti), Parvati („skládající se z několika částí”) a další. Jupiter má základní jméno Angiras a nosí epitety Guru (učitel nebo boží kněz) a Brihaspati (vládnoucí vesmíru). Základní sankritské a védské pojmenování Slunce je Suria. Méně je známé a možná i nejstarším pojmenováním Slunce jako hlavního boha Indoíránců je Siavuš. V obraze boha Slunce (ipostase, avatara) jsou také další zjevení tří hlavních bohů – Brahmi, Višni a Šivi a stejně tak i některých druhořadých. Je přijato, že Mitra je pojmenování pro vycházející slunce, Indra – slunce v zenitu a Varuna pro zapadající slunce. Navíc je možné ve védském náboženství pohlížet na všechny planetární bohy jako podřízené boha Slunce.
Hlavní židovský bůh raného období Jehova měl tři pseudonymy – Já, Adonaj a Savaot [Bonner, C. Studies in Magical Amulets Chiefly Graeco-Egyptian. London, 1950, p. 54].
Hlavní bůh dávných Řeků, Zeus, nosil epitety phegos – dub, Zeus Aethiops – „paprsek světla, ohnivého vzhledu” a také „hromovládce, bořící oblaka, deštivý, dobrého větru, plodivý, fíky rodící” atd.
Je známé pojmenování boha u Peršanů Huda, Hoda (Khuda, Khoda) v jazyce farsí to znamená „sám se stvořil” a představuje epitet boha s významem „nejvyšší podstata, hospodář, vládce, bůh”).
Dávní Íránci (včetně východních Íránců a jim příbuzným Skytům a Sarmatům) zpravidla uznávali Slunce jako jejich hlavního boha. V íránském světě existovalo několik názvů nebo epitetů tohoto boha, každý z názvů měl svůj smysl a vyjadřoval různé náboženské představy těchto národů. První z těchto názvů (v podstatě epitet) Slunce nosí smysl „mír, pokoj”: persky Mithr, avestijsky Mitra, hotanosaksky mitra, tocharsky mittar, mittarwe /DA-DT-b/. V epoše zoroastrismu užívaly některé národy pro Slunce jiný název (přesněji epitet), který znamenal „moudrost, spravedlivost”: středopersky Ormuzd, Hormuz, iškašimsky ormozd, remuz, v jazyce zenak ormozd. Třetí skupina názvů pro Slunce přichází z dávné indo-íránského slova suria – blýskavý, světec: v jazyce hindu-urdu je to suraj, kalašsky suri, avestijsky hwar, chorvarsky yor, nuristansky su, osetinsky kxour, jazgulemsky khovor, sarikolsky a šugnansky kher. V reálném pohledu je označení Surya jediné dávné a originální pojmenování Slunce, u starých iránsko-arijských národů ještě z doby, kdy byly jediným etnikem. Všechny ostatní pozdější názvy (Mitra, Ormůzd, Huda) jsou v podstatě epitety a jiná pojmenování.
Skytové, východo-íránský národ, který se přesídlil na západ do stepí při Černém moři, uctíval sedm bohů, shodujících se s viditelnými pohyblivými nebeskými tělesy – planetami. Herodot vypočítává jejich názvy pro hlavního skytského boha – Slunce jmenuje Tabita. Pod stejným názvem, Tabiti – „blýskavý, světec”, pojmenovávali Indoáriové své Slunce.
Podle četných svědectví také Prabulhaři jako íránský národ uctívali Slunce a považovali ho za hlavního ne však jediného boha.
O náboženství Prabulharů se ví v podstatě málo. Mimo jiné je to způsobeno tím, že naše představy o jejich náboženství jsou formovány protikladně. Na jedné straně se ví, že uznávali několik základních bohů – Slunce, Měsíc a jiné pohyblivé nebeské planety. Je možné, že měli i jiné bohy, například boha Země, vod a další. Na druhé straně je na několika kamenných nápisech v řečtině zaznamenáno, že Prabulhaři hovoří o jednom jediném bohu (řecky Qeon), užívaje při tom výraz “bůh to vidí”. V nápise č. 14 se říká: “Kdo hledá pravdu, bůh to vidí. Bulhaři učinili křesťanům (Římanům) mnoho dobrého, a křesťané na to zapomněli, ale bůh to vidí”. V titulech panovníků Omurtaga a Malamera se přímo říká: o ek Qeon arcon - panovníci od boha. Jak tedy řešit tento protiklad?
V jednom dokumentu psaném v arabštině, který popisuje, jak některé národy v minulosti pojmenovávali svého hlavního boha, je uvedeno i pojmenování hlavního boha raných Bulharů. Autor tohoto rukopisu je známým kronikářem z východo-íránského města Balch, El-Balhi, který se narodil kolem roku 850, napsal následující svědectví: „Je zajímavé, že všechny národy mají svůj název pro Stvořitele. Arabové ho nazývají Allah v jednotném čísle, ostatní bohy nazývají Illah; Peršané ho nazývají Hormus, Ized, Yazdan. V Zaratuštře je nazýván Hormuz, ale také jsem slyšel označení Khod-Eht a Khod-Boreht, což prostě znamená On Samojediný. Indové a národ Sind (dnešní Pákistán) ho nazývají Shita Vabit a Mahadeva – veliký bůh. Turkitský národ ho nazývá Bir Tengri, což označuje “Bůh jediný”. Křesťané ze Syrie ho nazývají Laha Raba Kuadussa. Židé ho pojmenovávají v jejich jazyce Elohim Adonai nebo Ehie Asher Ehie. Elohim znamená v jejich jazyce „bůh”. Slyšel jsem Bulhary pojmenovávat svého boha jménem Edfu a když jsem se ptal, jak nazývají svůj idol, odpověděli mi – Fa. Také jsem se ptal Koptů, jaké je jejich jméno pro Stvořitele. Odpověděli Ahad Shanak”. [M. Tahir, Le livre de la creation de el-Balhi. Paris, 1899, v. IV, str. 56].
Mimo to poblíž pohoří Belur ve Ferganském údolí je dosud možné se setkat i se slovem FA – kumir, idolem (tj. obrazem boha), začleněným do soudobého slovníku v perském jazyce Assadis. Všechna tato svědectví ukazují, že označený název Edfu – bůh u dávných Bulharů je doložen hodnověrně, přestože zní poněkud poarabštěně.
V raně křesťanských kostelech v obci Basarab, Severní Dobrudža, bylo zanecháno po bulharských kněžích velké množství runových nápisů, jakož i nápisů v hlaholici a cyrilici. V jednom runovém nápise zachovaném na oltáři v kostele se nachází skupina run hôh, která byla přepsána transkripcí do podoby EFE. Dá se předpokládat, že označení EFE je obrat k prabulharskému bohu (P. Dobrev. Universum Protobulgaricum. New York, 1996), které se očividně přibližuje do podoby Edfu.
Ještě je jedno podobné prabulharské slovo (UVI), které také mělo božský smysl a význam, můžeme nalézt v panovnickém titulu z dob předkřesťanského Bulharska. Jde o titul “CANASVÂHÃY" – KANAΣYBIΓI (kanasjuvigi, kanasuvigi, kanasjubigi, kanasubigi), doložený pouze pro bulharské panovníky Omurtaga a Kalamita. (tj. léta mezi 814-836). Omurtag (v letech 814-831) se tituloval “CANASVÂHÃY, od boha panovník země, ve které se narodil”). Podle Simeonova [1981. Òèòóëüíÿ ïðàêòèêà â õàíñêîé Áîëãàðèè: ïðîèñõîæäåíèå, ñòðóêòóðà è çíà÷åíèå ïðàáîëãàðñêèõ òèòóëîâ â ïåðèîäå ìåæäó VII è X âåêàìè. - Áàëêàíñêîå ÿçûêîçíàíèå,str. 2, 23-46] a dále C. Stěpanova [Tsvetelin Stepanov. The Bulgar title KANAΣYBIΓI: reconstructing the notions of divine kingship in Bulgaria, AD 822-836. Early Medieval Europe. Vol. 10 Issue 1 Page 1 March 2001] tento titul je sémanticky ekvivalentní paralelnímu řeckému označení "o ek Qeon arcwn" (znamenající od boha panovník).
Nejpravděpodobněji zní správné složení titulu v podobě KANAΣYBIΓI = KANAΣ +YBIΓI. V této formulaci má slovo KANAΣ význam “panovník” a v další následující křesťanské epoše se stává známým v podobě „kníže”. Základem slova YBIΓI/UVIGI je UVI/YBI (pravděpodobně “bůh”) a zakončení je alansko-bulharský sufix při tvorbě přídavných jmen. Tento sufix je mimořádně plodně užíván v soudobém osetinském jazyce a je možné jej nalézt u mnoha prabulharských slov (Kotrag, Kontrag, Elemag, krčag, belčug, Mundraga, Telerig) i v soudobých bulharských slovech. V tomto smyslu znamená označení doslovně „panovník z boží moci” nebo v soudobé řeči „božský vládce” nebo „panovník, jehož moc pochází od boha”, což je to samé, co vyjadřuje i paralelní řecká formule. Z výše uvedeného vychází, že slovo UVI/IVI se podobá původnímu EDFU a EFE, stejnému označení pro „boha”.
V bulharské historické literatuře jsou popisovány dějiny a kultura raných Bulharů. Zde bylo již dávno vysvětleno a doloženo tvrzení, že nejčastější podoba a nejcharakterističtější runový znak Prabulharů znak IYI je symbolem jejich nejvyššího boha, pravděpodobně boha Slunce. Nejznámějším důkazem o tom je bronzová roseta z města Pliska (viz. Obrázek č. 1). Rozeta je zasvěcena sedmi nebeským planetám a je na rubu zvýrazněna typickým prabulharským runovým symbolem IYI. Hlavní runový znak Y vyznačuje paprsky a runa odpovídá Slunci, hlavnímu bohu u Prabulharů. Nedaleko řeky bulharské Moravy (dnes území východního Srbska) byly nalezeny dvě kamenné desky s kresbami Slunce a Měsíce, u nichž je umístěn stejný prabulharský runový symbol IYI. Občas se v runových nápisech u Prabulharů nachází i podobné spojení IyvI.

Obrázek č. 1 Bronzová rozeta z Plisky. Na lícové straně (1) jsou v jednotlivých paprscích vyraženy runové znaky odpovídající vždy jedné planetě. Nejvýše je umístěn paprsek, jehož znak (SON- slunce) odpovídá Slunci. Na odvrácené straně je zvýrazněn runový znak prabulharského boha IYI. Na obou stranách jde o znázornění totožné.
S použitím fonetické podoby prabulharských runových znaků (viz stať „Přečtený runový nápis z obce Murfatlar“) je již možné číst jednotlivé znaky IYI a IYvI v podobě „ivi, ive, uve“, pokud připustíme, že u Prabulharů měla runa Y zvukový ekvivalent polohlasného zvuku „V“ (tj. něco mezi U a V, takovýto zvuk existuje v jazyce osetinském (následník alanského jazyka) i v angličtině. P. Dobrev využívá fonetickou transkripci prabulharských-alanských-kasožských runových znaků a přečítá runovou podobu “juj”, což je podoba blízká námi přečteného (Y = "u" místo "v"). Toto čtení má podobu "ivi, eve, uve" a týká se prabulharského boha je to spřízněné s výše uvedenými názvy boha – EFE, UVI a podporuje je.
V závěru i přes čtyři uvedené příklady, ve kterých je uveden název boha u Prabulharů, jsou zde rozdílné a spolu nesouvisející podoby a zde nalezené názvy boha jsou foneticky velice blízké mezi sebou (IVI, EVE, EFE, UVI, EDFU, FA). Tyto mohou být chápány jako jeden stejný název, předávaný v poněkud pozměněné podobě z různorodých pramenů. To ukazuje, že Prabulhaři měli jedno jediné označení pro boha a tím i odpovídající představu o jediném nebo jednom ústředním bohu. Pokusíme se hledat sémantiku tohoto názvu.
1. V jazyce dávných Indoevropanů to znamená slovo * Dyēu „bůh”. Ze stejného vychází i staroněmecké *Tiwaz, starořecké Zeus a védské Dyaus, ve všech případech jde o označení „bůh”. U některých národů je podoba *Dyēu proměněna na Jove, Jov (staří latiníci), Yu (pamírské národy), Deva u raných Indoíránců. Z této zkrácené podoby vychází známý latinský název Jupiter, což znamená „boží (Ju) otec (piter)”. Podobný název je užíván i védskými Indy - Dyaus Pita, což také znamená „otec (piter, pita) bohů”. Latinský název Jupiter je užíván pro jméno planety Jupiter (Jankůl, Anišar), ze kterého jsou utvářeny latinské názvy pro čtvrtý den v týdnu „den Jupitera”: Iovis Dies (lat.),Thursday (angl.) jeudi (fr.), jueves (špan.), giovedì (ital.) a další. Zkrácené názvy bohů u latiníků Jove, Jov a u Pamírců Yu jsou velice blízké prabulharskému EFE, IVI. U Židů yahu znamená bůh, v tomto případě Jehova.
Na podoba Edfu z arabského textu El-Balchi může být pravděpodobně nahlíženo jako na variantu praindoevropského *Dyēu – bůh. Takto asi vysvětlovali Prabulhaři arabskému zapisovateli El-Balchi svůj název pro boha. Slovo *Dyēu se vyslovuje „dieeu“ (s dlouhým é) a z toho důvodu, že krajní „u” je fakticky polohlasné „v” (porovnej Deva, Iov), může znít podobně jako „dievu”. Přechod z fonetického „dievu“ do Edfu je zcela přirozený. Přechod Deva – Iov může být vysvětlen i zapojením přípony „fa” – idol i pravděpodobného „bo” jako část z avarského „bo-kolobar“. Je možné předkládat i jiná dvě vysvětlení pro Edfu, ale s ohledem na velkou preciznost autora El-Balchi při zaznamenávání názvů pro bohy u různých národů, nejsou další vysvětlení pravděpodobná. A přeci pro úplnost názvu EDFU může být členěna (podle arabských pravidel) do podoby Fa, Efe, UVI, IYI. V arabštině je užíván určitý člen „el, al” (například El-Balchi), který se v určitých slovech přeměňuje například na ad-uachil, an-nachar, Er-Riad. Právě z těchto proměn může EDFU přecházet na „ed-fa” nebo „ed-efe” to jest „bůh”. Druhá možnost pro etymologii označení Edfu je její původ z raného indoíránského názvu „deva” – bůh. Například: z „ed-deva“ (bůh) proměnou ze zdvojeného „d” do jediného lze získat „edeva” –„edva” – „edfa” – „edfu”.
Další směr pro vysvětlení smyslu označení EFE, UVI, IYI můžeme hledat v dávném avestijském a sanskrtském (soudobém jazyce hindu) ve slovese iu – spojuji. Toto sloveso se tvoří současným iuj (iuž) – „vazba, spojení, jednota“ (porovnej s bulharským avestismem "ñúþç" – svaz, svazek) yog, yoga – „vazba” a „yauz´-da (yaoz´da) – „vazba, svazek” – porovnej s bulharským avestismem „uzda”. Avestinské juž, zauž se tvoří přidáním sufixu „-ez” k základu slovesa iu a podle stejného avestijského ne slovanského pravidla, se tvoří mnoho bulharských slov. Porovnej: pršení – déšť, jdu-chůze, snažení-snaha, stavění-stavba apod. V tomto smyslu může znamenat hlavní prabulharský náboženský symbol runový znak IYI „sjednocení, vazba, svazek” tj. má stejný smysl jako latinské religio=“vazba, sjednocení”. A skutečně víra v boha (náboženství) je jednotící silou, která spojuje množství lidí do jednoho celku, schopného chránit a zajistit majetek i svou kulturu. Runový znak IYI může být i etno-politickým symbolem vyjadřujícím nutnost záchrany národa pomocí sjednocení. Po Kubratovi je téma sjednocení nejdůležitější pro záchranu bulharského národa a možná to není náhodné, že po chazarském převratu je runový znak IYI umísťován na všech hranicích bulharského osídlení – dolní Dunaj, na Volze i v údolí řeky Donu.
Jako třetí možnost vyjádření smyslu označení EFE, UBI, IYI může být nalezeno na jiném místě (viz. stať Základní symboly dávných Bulharů) v hypotéze, že prabulharský runový znak IYI mimo to, že symbolizuje nejvyššího boha, může také znamenat číselný symbol 7. Pokud vezmeme na vědomí, že tento znak zobrazuje číslovku 7 a dá se číst jako „ivi, uvi“, můžeme z něho odvozovat, že v některém jazyce blízkém prabulharskému má uvedené „ivi, uvi“ spojení s názvem číslovky 7. Skutečně v jednom ze základních dnešních jazyků, kterým se hovoří v dnešní pravlasti Bulharů (pohoří Belur – Pamír), pamírský jazyk paštu (národ má 15. mil. obyvatel) se číslice 7 vyslovuje stejným způsobem, jako UVE, přitom polohlasné U(v) – UWE (viz. tabulka č. 1). Číslovka 7 pochází z proto-indoíránského *sapta-sedm, které se nachází v mnoha dávných i soudobých indo-íránských jazycích: sanskrit saptá, kudrština a farsí haft, darí aft, které je dosti rozšířené i u evropských jazyků (latinské septem, řecké εφτά –eptá, německé sieben, anglické seven, francouzské sept).
Tabulka č. 1 číslovky v některých íránských a indických jazycích
|
¹ |
Dari |
Farsí |
Hindi-urdu |
Kurdsky
|
Paštu
|
|
1 |
Jak |
Ek |
Ek |
Ek |
Jao |
|
2 |
Du |
Do |
Do |
Dodu |
Dva |
|
3 |
Saj |
Se |
Tin |
Sese |
Dre |
|
4 |
Čar |
Čar |
Čar |
Čar |
Salor |
|
5 |
Pandž |
Penč |
Panč |
Pendž |
Pinza |
|
6 |
Šaš |
Šeš |
Če |
Šeš |
Špag |
|
7 |
Aft |
Haft |
Sat |
Haft |
Uwe |
|
8 |
Ašt |
Hašt |
Ath |
Chašt |
Atu |
|
9 |
Nu |
No |
Nao |
Ne |
Naha |
|
10 |
Da |
Da |
Das |
De |
Las |
Název Uve (uwe) – sedm byl utvořen odstraněním úvodního a počátečního zvuku S a zakončením EM z výchozího proto-indoevropského *saptem – sedm, což se projevuje u mnoha indoevropských jazyků. Základ slova apte se dále mění v souhláskách, což vyvíjí do pohody f, nebo polohlasného w tak docházíme až ke zmiňovanému základu UVE= sedm. Kromě jazyka paštu je podobná nebo blízká forma pro „sedmičku“ skoro u všech ostatních pamírských jazyků viz tab. č. 2:
Tabulka č. 2 číslovky v pamírských jazycích
|
¹ |
Vaksky |
Mundžansky |
Idhasky |
Iškašimsky |
Sangličsky |
Šugnansky |
Rustansky |
Jazgulemsky |
|
1 |
i: |
yu |
yu |
uk |
vak |
yi:w |
yi:w |
wu |
|
2 |
bu |
lu |
loh |
di, |
do:u |
dhu |
dhaw |
dhow |
|
3 |
tru |
sherai |
shuroi |
ru, |
tra:i |
aráy |
aráy |
cu,y |
|
4 |
cybyr |
chfu:r |
chshi:r |
ci,fu,r |
safo:r |
cavó:r |
cavú,r |
cher |
|
5 |
pa:nzj |
pa:nja |
panj |
pu,ndz |
panz |
pi:ndz |
pi:ndz |
penj |
|
6 |
shad |
she |
uxsho |
xu,l |
|
xo:gh |
xu:,w |
xu |
|
7 |
yb |
avde |
avdo |
uvd |
haft |
wu:vd |
wu:vd |
uvd |
|
8 |
at |
ashkie |
ashcho |
ot |
ha:t |
waxt |
waxt |
uxt |
|
9 |
na:w |
nau |
nov |
naw |
|
no:w |
no:w |
nu |
|
10 |
dhas |
dah |
los |
da |
das |
dhi:s |
dhes |
dhu,s |
Kromě Prabulharů ještě řada dalších národů užívala epitetu „sedmičky” pro svého boha Slunce. Podobný název Slunce je možné nalézt u mnoha soudobých národů ze stejné oblasti pohoří Belur (Bolor, Pamír). To jsou názvy: jagnobsky aftoba, paštunsky aftaba, šugnansky oftob, hiljandsky eféb, jazgulemsky oftoba, sarikolsky oftab /VS-ETD/. Všechny tyto názvy obsahují v základě slova pro číslici sedm – haft, hafta, afga (viz. Tabulku č. 1) i „-aba, oba“ je známým sanskritským sufixem (u Prabulharů viz. Pliskova, Veregava, u současných Bulharů srovnej slovo “tíha->teglo-tegoba”).
Jiný podobný příklad můžeme nalézt u současných Židů, kteří také uctívají číslici 7 jako božskou číslici. Židé nazývají svého boha Elochim, ten je znám také v podobě Savaot. Epitet Savaota byl později převzat i křesťanským náboženstvím. Jméno židovského boha Savaota a posledního sedmého dne zasvěceného božího dne je židovská neděle – sabbat, toto slovo je podobné židovskému slovu šavuot, což znamená „týdny”. Šavuot vzniká z židovského slova šavua (týden – jed. číslo) z toho vychází slovo švuaim (dva týdny – podvojnost). Přesně sedm neděl (týdnů) po hlavním židovském svátku Pesah se slaví druhý velký židovský svátek Šavuot. Název tohoto svátku znamená „sedm týdnů” a odpovídá křesťanskému svátku „Pětidesátků”. Šavuot je žňovým svátkem, předávání Tory a počátek svatební sezóny.
Na základě toho vyznání sedmi bohům je založena i „šestistupňová“ soustava znalostního hodnocení bulharských žáků ve školách. V podstatě není šestistupňová, ale sedmistupňová. Začíná 1 (špatný), 2 (slabý) atd. dosahuje 6. stupně (výborný), poslední stupeň je vyhrazen pouze pro poznání, které je možné charakterizovat jako „božské“. Rozumí se, že tyto jsou výsledky nedosažitelné, pokud nebudeme brát v potaz „historický“ rok 1948. V minulosti bývali učitelé, kteří tvrdili, že nejlepší žáci dosahují 5. stupně, sobě určovali 6. stupeň a pán Bůh je hodnocen 7.
Na základě výše uvedených údajů je možné přijmout tvrzení, že hlavní prabulharský náboženský runový znak IYI, složený z několika písmen vyjadřoval slovo „ivi, juvi,uvi”, které sehrálo roli názvu (epitetu) tohoto boha a pravděpodobně bylo sémanticky chápáno za „boha”, „sjednocení” a „sedmičku”. Tento znak má přesně sedm konců a ze stejného důvodu mu tento epitet „sedmičky” přirozeně patří. Nejlepší ilustrací náboženské představy „jeden sjednocující bůh – sedmi planetární oltář” tím je bronzová roseta z Plisky, která vyjadřuje náboženské a vesmírné představy Prabulharů (obr. č. 1).
Tento bronzový medailon byl nalezen roku 1961 v Plisce a byl publikován St. Valinovem [Ein Denkmal Runischen Schrifttums Pliskas, In: STUDIA IN HONOREM VESELIN BESEVLIEV, Sofia, 1978, str. 245-254]. V. Beševliev vyjadřuje předpoklad, že každý ze sedmi paprsků a znaků na něm vyrytém je spojován se sedmi pohyblivými nebeskými tělesy/planetami, která jsou uctívána některými národy Starého světa za bohy [V. Beševliev, Ïðàáúëãàðñêè åïèãðàôñêè ïàìåòíèöè, Sofia, 1981, str. 23]. Těmito jsou Slunce, Měsíc a pět prostým okem viditelných planet – Jupiter (Jankul), Venuše (Jana), Saturn (Sani), Mars a Merkur. Fakticky je na lícové straně rozety představen celý náboženský panteon Prabulharů a na protější straně je vyjádřen runový znak IYI. V celé této složité symbolice je možné vysvětlit výše vyloženou myšlenku, že Prabulhaři mají jediného sjednocujícího boha, který nalézá své místo na oltáři v podobě Slunce, může se však projevovat i přes ostatní druhořadánebeská tělesa-planety. Tato základní náboženská a vesmírná představa je podepřena faktem, že epitet se, kterým je charakterizován vlastní bůh UVE, znamená „sjednocení” ale také „týden”. Jinými slovy Prabulhaři měli představu o existenci jednoho-jediného sjednocujícího boha, který „žije” v podobě sedmi planet – avatarech.
S nalezením smyslu slova se podstata epitetu řeší i výše uvedeným protikladem. Na jedné straně se na kamenných nápisech prabulharských očividně hovoří o přítomnosti jednoho-jediného boha v Přírodě (v řečtině teos) a na druhé straně si to představují jako jednotný souhrn sedmi pohyblivých nebeských světel. V tomto se nalézá osobitá logika. Na nebi existují desítky tisíc nebeských světel, ale sedm z nich jsou tělesa pohyblivá a mění svou polohu v průběhu měsíců a let. Všechna ostatní tělesa jsou nehybná a smysl jejich vzájemné polohy se nemění. Pohyblivost sedmi světel, řečených „planety” (z řeckého planet-bloudící, pohyblivý) vždy silně působila na kulturní národy Starého světa a dávala základ k myšlence považovat je za „živé” naplněné osobitou „energií, vůlí a mocí”, zkrátka božstva. To co odlišuje dávné Bulhary od jiných národů, byla představa, že těchto sedm planet se projevuje v jednotné vůli, jednoho zákona, zkrátka – považovali je za jedno jediného boha. Epitet, se kterým charakterizovali tohoto boha, je neočekávaný, ale zcela zjevně logický -„sjednocení, sedmička”. Hlavním světlem mezi „božskou sedmičkou” je bezesporu Slunce a ostatní světla byla chápána jako jeho projevy (zjevení, avataři).
Na závěr slova a znaky EFE, UVI, IYI, EDFU, FA které dávní Bulhaři spojovali se svým bohem a bohy mohou být považovány za synonyma, názvy nebo epitety mající praindoevropský původ. Pocházejí z praindoevropského *Dyēu – bůh a podle své podstaty s ním jednají jako s podobnými názvy pro „boha“ u jiných dávných indoevropských národů – Jove, Jov (latiníci), Yu (pamírské národy), Deva (Indoíránci) a dokonce jsou blízké židovskému yahu – bůh.