Starobulharští levharti a ne byzantští lvi jsou zobrazováni na známých kamenných reliéfech ze Staré Zagory -  Ivan Tanev Ivanov

 

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

 

 

Stránka o Prabulharech, jazyce, původu, dějinách a náboženství ve statích, knihách a hudbě

http://protobulgarians.com

 

  

      Pět středověkých reliéfních kamenných desek z města Stará Zagora zobrazuje zvířata považovaná odborníky za jedny z nejdůležitějších a velice ceněných archeologických nálezů v Bulharsku a Evropě[1]. První čtyři desky byly nalezeny roku 1907 ve vodonosné zóně města. 1,5 km severně od vrcholu Starozagorského Ajazma[2]. Jedna z nich zobrazuje kočkovité zvíře, které je nekriticky označováno za lva (obrázek č. 1 vlevo). Pátá deska se zobrazením je považována za lvici s malým lvíčkem (obr. 1 vpravo), byla nalezena roku 1957 asi 300 metrů západně od vrchu Ajazmo[3]. Poslední zobrazení se stalo základním prvkem v erbu města Stará Zagora.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr.1 Kamené plastiky z místa Ajazmo – Stará Zagora. Vlevo – zobrazeno zvíře, považované za lva; vpravo – zobrazení přijímané jako lvice v okamžiku krmení

 

  

      Je pozoruhodné, že tyto unikátní nálezy byly nalezeny v bezprostřední blízkosti místa Ajazmo u Staré Zagory, posvátného vrchu města, kde býval pramen a svatině již z doby Tráků až do dneška. Podle odborníků převládá názor, že plastiky jsou zhotoveny v místní dílně na červeném plochém kameni z oblasti dnešním obcí Christene, Kolena, Zmeevo, Borilovo.

      Stále není jasná otázka datování těchto kamenných plastik a jejich spojení s kulturními tradicemi Bulharska nebo Byzance. Do roku 1944 dominovala téze profesora Bogdana Filova[4], že plastiky jsou datovány do 8. - 9. století a jsou spojovány s prabulharskou před křesťanskou  svatyní z místa Beroe (Boruje).

Datování podobné výše uvedenému z doby prvních desetiletí křesťanské éry je od akademika Vasila Gjuzeleva[5]. Ten využívá spojování pěti starozagorských plastik jako ilustraci masové výstavby kostelů, klášterů a administrativních budov v době velko knížete Borise. Podle něho některé z plastik (deska s krmící „lvicí“) jsou řazeny do 9. století a jsou určeny za oltářní hrazení z kostela datovaného do období 9. – 10. století [6].

K. Mavrodinov [7] spojuje podle stylu a obsahu starozagorské desky s podobnými kamennými plastikami z oblasti Prespa a Ochridu, které jsou z doby panovníka Samoila (v letech 997-1014). Stejné datování podporuje S. Vaklinov [8] a je prezentováno v díle Bulharské dějiny. V akademickém výzkumu kultury a umění Prvního bulharského státu [10], je jako nejpravděpodobnější interval zhotovení starozagorských plastik určen na konec 9. století a počátek 10. století.

V nejnovější publikaci místních autorů jsou uváděny nové argumenty o raném datování reliéfů (9.-10. stol.) a jejich spojování s kulturními tradicemi z doby Prvního bulharského státu z předkřesťanského období [Иван Т. Иванов, Мариана Минкова. Още веднаж за средновековните каменни релефи от Стара Загора. Известия на Старозагорския исторически музей. Том III. 2008, с. 177-184].

Všichni výše uvedení autoři ukazují na příslušnost starozagorských plastik k sochařskému umění Prvního bulharského státu na pomezí doby předkřesťanské a nástupem křesťanství (9.-10. století). Dále zdůrazňují, že některé jejich náměty jsou převzaty z dekorativního sochařství východního (íránského, mezopotámského) umění i z umění Byzance.

Starozagorské reliéfy jsou často komentovány i v publikacích místního archeologa Dimitra Jankova, který se drží hypotézy nebulharského, pozdně byzantského (9.-12. století) původu plastik. Ty jsou prezentovány v expozici regionálního historického muzea ve Staré Zagoře, tedy odlišně od názoru významných bulharských odborníků k danému problému.

Vzácnost starozagorských reliéfů nespočívá jen ve vysoce mistrovském zpracování, mnohem větší význam má však jejich unikátnost z hlediska provedení a obsahu. Těžce se spojují s křesťanskou kulturní tradicí té doby. Stylistické zvláštnosti je přibližují uměleckému chápání Prabulharů, kteří utvořili předkřesťanský stát na územích, na kterých mnoho věků patřila Římu a křesťanství. K tomu se tomto území objevují nové umělecké formy, které nejen že jsou předkřesťanské, nesou také východní vzory hlavně z oblastí Staré Sarmatie, Persie a Mezopotámie.

      Umělecká kultura dávných Bulharů z předkřesťanského období demonstruje následující zvláštnosti: zobrazování fantazijních-mytologických zvířat ze skytského zvířecího stylu, reprezentované zvířaty z pohledu “tělo z profilu, tvář en face”, antropoidní způsob zobrazování tváří lvů, koní a jiných zvířat, s odkazem na hloubku a perspektivu scény [14, 15, 16]. V zájmu zachování pravdy se některé z těchto zvláštností zachovávají i v některých jiných příkladech umění z doby Druhého bulharského carství [17]. Motiv s nerealistickým, dekorativně-plochým zobrazování těla z profilu a hlavy en face je zobrazováním z íránského východu a je v protiváze ranně řeckého realistického způsobu zobrazování [18].

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     

 

Obr. 2. Zobrazení levharta na stříbrných podnosech z kolektivního nálezu v údojí řeky Kámy, Volžské Bulharsko, datované 8.-9. stol. Uprostřed je zobrazen mytologický strom života

 

 Starogagorské reliéfy se zcela podřizují těmto stylistickým zvláštnostem. Jsou kompozičně čisté: vyskytují se pouze zvířata (lvi, grifoni, pávi a další) chybí rostlinné a geometrické tvary, charakteristické pro římskou, byzantskou a z velké části středověkou bulharskou sochařskou výzdobu. Chybí základní motivy, prvky, formy z předešlého a souběžného křesťanského umění Byzance. Důležitou zvláštností starozagorských plastik je dvourozměrný, plochý způsob uměleckého vyjádření, při kterém máme odkaz na využití perspektivy a hloubku zobrazení. V soudobém evropském uměleckém umění se tento styl objevuje v posledních 100 letech a je označován za modernismus. Tento styl je však charakteristický pro Madarského jezdce, na zobrazení na nádobách ze Nagy Sant Miklosz[19]  a truhla z Teračiny[20], jakož i pro mnoho raně bulharských zobrazení z Plisky a Preslavi [21; 22; 23]. Tento styl zobrazování “modernismu” je zvláště jasně demonstrován v levém dolním rohu reliéfu “krmící lvice” obr. č. 1, kde je perspektiva vědomě narušena. Tento důležitý prvek z reliéfu může představovat autorovo “skrytý podpis” nebo “výrobní postup”, určující autorovu příslušnost k bulharské raně umělecké škole.

      Donedávna převládající teorie huno-turkitského původu Prabulharů je představovala jako jeden jediný kočovný kmen (v rozsahu 15-20 tisíc lidí), jejichž jazyk, náboženství a kultura jsou spojovány především s mongoloidními národy na Altaji. Tato teorie nemohla vysvětlit zjevné spojení prabulharské kultury s íránským východem a následně demonstrovat vícero prabulharských kulturní relikvií (s vyjímkou reliéfu Madarského jezdce) jako cizí trofeje nebo cizí výrobky.

V této stati je nově použit dodatečný argument o raně bulharském charakteru starozagorských reliéfů, založený na přesném určení druhu zvířete zobrazeného na obr. 1. Skutečně, fyzický vzhled tohoto zvířete (dlouhé tenké končetiny a ocas, chybějící typická hříva kolem hlavy, dlouhý krk s krátkou hřívou jakou májí koně) vzhledově se liší od lva. Tvrzení, že autor chtěl zobrazit lva, ne však reálného ale umělecky stylizovaného je neopodstatněné a neúčelné, protože nemáme autorovi předlohy, pouze výsledek jeho práce. A to co autor vyjádřil je velmi vzdálené představě lva! Co tedy vyjadřuje toto zvíře? Níže uvedené argumenty ukazují, že jde o pantera (rysa)  jihoasijského typu. Na rozdíl od lva je panter/leopard zcela cizí pro Byzantskou a západoevropskou uměleckou tvorbu, je však často nalézán v raně bulharských zobrazení a grafitech. Podle Z. Ždrakova je bars/panter zobrazován souběžně s jelenem a hadem (drakem). Jsou to tři nejčastěji zobrazovaná zvířata z předkřesťanské doby Bulharska. V čínštině je výraz Bulharsko vyslovován “Baodzajlie”, kde “bao” znamená “bars/levhart” ve významu “země levhartů”.

       Název “bars” (staroíránsky pars, starobulharsky pardus)se vztahuje na divoké zvíře (pantera) z jižního Kaspiku z rodu kočkovitých žijících v pohořích severně od Teheránu, kde vládne subtropické klima. Představu o vzhledu zvířete ukazují zobrazení na stříbrných podnosech z Volžsko-Kámského Bulharska obr. 2 Toto zvíře je menší než tygr s tenkými a dlouhými končetinami, dlouhým krkem a ocasem, jaké má panter, leopard. Stejným způsobem je zobrazen i na státním-rodovém znaku Asenovců, na zlatém pečetním prstenu panovníka Kalojana. Bars je zobrazen i na státním erbu ruské republiky Tatarstan (obr. č. 3)

V dávnosti byl bars totémovým zvířetem íránského národa Bersilů, který je arabskými kronikáři řazen mezi tři bulharské národy (rody, díly) společně s Esegeli (Jazygy) a Bolgi. Profesor Rašo Rašev píše, že v prabulharských nekropolích v Devni-1 a Devni-3 jsou pohřbeni Bulhaři i Bersilové. Má se za uznané, že velko kníže Boris (852–889 +893) nese jméno barse, totém národa Bersilů, ze kterého plyne i jejich jméno Bersilové. Jméno Persian (836 – 852), bulharský panovník a jméno Paris as-Saklabi (Paris-Boris) - místní obyvatel Volžského Bulharska, jako překladatel doprovázel arabského cestovatele Ibn-Fadlana, mohou také pocházet z původního názvu Bars.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 3 Erb ruského Tatarstánu, kde uprostřed je zobrazen jihoasijský panter-bars.

 

      V dalších částech Asie žije jiný druh kočkovité šelmy, jde o odlišné druhy asijských tygrů - sněžný tygr (Altaj), usurijský tygr (údolí řeky Amur), indický tygr (Indie a Indočína). Na obrázku č. 4 je ukázán sněžný tygr. Fyzicky se tento druh liší od asijského Barse. Bars je mnohem hbitější, s menším tělem, s méně hustým kožichem, má méně podkožního tuku, s tenčími a delšími končetinami s dlouhým krkem a ocasem. Nejcharakterističtější zvláštností barse je přítomnost krátké hřívy na zadní části krku, podobné té u koní. Takovou hřívu mají starozagorští barsové (obr. č. 1).

      Podle V. Beševlieva je tato zvláštnost určující pro vysvětlení původního íránského názvu tohoto zvířete protože “bars” označuje “hřívu”. V osetynštině a tališsky je výraz “barc” znamená “o hřívený”, ze základu ze staré íránštiny a sanskritu je slovo vrsha “hříva”. Možná je tomu tak, ale pravděpodobně staroíránské pars vychází z praindoevropského slova *prd - “panter”, sogdijsky pwrđnk; paštůnsky pṛāng, novopersky palang - “panter”, starořecky: párdo-s; párdalo-s – “panter”. Podobné zvíře je leopard. V minulosti se mělo za to, že leopard je hybridem mezi lvem a panterem také proto se v různých mnoha jazycích leopard utvořen z těchto dvou názvů: starofrancouzsky le bard, leupart z latického leopardus, doslovně lion-pard (lev-panter), starořecky leopardos z leon “lev” + pardos “panter”, rusky "леопард"(лео + пард). V protikladu BER můžeme předpokládat, že soudobé bulharské PURDOT(IN)=”lakomec” má spojitost se starobulharským “pardus” (bars, panter” ve výraze purdotin= je lakomý jako pardus.

 

 

 

Obr. 4 Sněžný tygr (horský tygr) z Altaje. Místní obyvatelé jej považují za posvátné zvíře a nazývají je Irbis (z íránského bars - panter).

 

      Za byzantské nadvlády se terminologie a symbolika Druhého bulharského carství liší od výrazů z doby Prvního. V době předkřesťanského Bulharska je výraz “křesťan” synonymem pro nepřítele, “byzantince” a lev je symbolem Byzance. Také proto jezdec na Madarském reliéfu zabíjí lva, je to v době, kdy posvátným zvířetem Bulharů je bars! To vysvětluje i četnost užívání barse jako symbolu fyzické síly, pružnosti a vítězství. V době Druhého bulharského státu a zvláště v době Obrozenecké se silně projevuje byzantský a evropský vliv a tak se lev stává symbolem síly a státnosti místo barse.

 

 

Obr. 5 Levhart středoasijský (Pantera pardus tuliiana), také je užíván název levhart perský (Pantera pardus saxicolor), dále se užívá Caucasian leopard (Pantera pardus ciscaucasica)

 

Na závěr na obou starozagorských reliéfech obr. 1 nejsou zobrazováni lvi, kteří v té době jsou byzanstkým symbolem, ale barsové - jihoasijský typ pantera (rys), charakteristické pro umění předkřesťaského období (jazygů) v Dunajském i Volžském Bulharsku. Tento typ zobrazování je zděděn a užíván i v období počátků křesťanství Prvního bulharského carství a také v erbovních znacích Asenovců z Druhého bulharského státu. Jsou cizí byzantskému umění, kde tomuto účelu zobrazování slouží lev. Tyto závěry podporují tvrzení o ranně bulharském charakteru příslušnosti starozagorských reliéfů a jejich unikátnost v evropském umění.

 

LITERATURA:

 

1.   История на българското изобразително изкуство. Odpovědný redaktor. Ал. Обретенов. Vydavatel BAV, Институт за изкуствознание. Sofia, r. 1976, str. 88-90

2.     Filov B. Geschichte der bulg. Kunst, tabulka. 8а,b; 9a,b

3.   Николов, Д. ИАИ, XX, číslo. 2, str. 575-576

4.   Филов, Б. Старобългарското изкуство. Sofia, 1924 r., str. 11-12, tab. II, číslo. 1 a 2

5.   Гюзелев, В. Княз Борис Първи. Vyd. Наука и изкуство. Sofia, r.1969

6.   Гюзелев, В. Cit. práce, str.147

7.   Мавродинов, К. Старобългарското изкуство (изкуството на първото българско царство). Sofia, r. 1959, str. 215 – 219, čísla 243-253 a cit. dílo.

8.   Ваклинов, С. Формиране на старобългарската култура. VI-XI. Vyd. Наука и изкуство. Sofia, r. 1977, str. 236-237

9.   История на България, т. 2, Първа българска държава, Vyd. BAV, rok 1981, str. 432

10.   Мавродинов, К. С. 88-90

11.   Янков, Д. Верея, Иринополис, Боруй. В: Стара Загора. От Берое до наши дни. Стара Загора, 1979, str. 23-29

12.   Янков, Д. Cit. práce, str. 23-29.

13.   Янков, Д.. Средновековните каменни релефи от Стара Загора. Везни, r. 2001, № 8, str. 85-88.

14.   Стойнев, А. Светогледът на прабългарите. Sofia,  r. 1986, str. 108-110

15.   Аладжов, Ж. Паметници на прабългарското езичество. Vyd. Св. Климент Охридски, Sofia, r. 1999, str. 19, 25-26

16.   Мошев, А. Двуглавият орел – произход, история, значение. Известия на Българската орда, 2005, 2, str. 24-37

17.   Мошев, А. Средновековни метални изделия с хералдически изображения, открити на територията на България (pokus o zobecnění). Минало, 3/2007, str. 7-10

18.   Т. Герасимов. Проучвания върху Мадарския скален релеф. В: Мадарският конник. В. Бешевлиев – odp. Redaktor, Vyd. BAV, Sofia, r. 1956, str. 116-166

19.   Добрев, И. Златното съкровище на българските ханове от Атила до Симеон, Vydav. Рива, Sofia, r. 2005

20.   Милчева, Хр. Сандъкът от Терачина. Старобългарски паметник от IX-ти век. Vydav. Безсмъртни мисли, Sofia, 2001

21.   Ваклинов, С., citované dílo

22.   Бешевлиев, В. Първобългарските надписи. Sofia, Vyd. BAV, 1979

23.   Рашев, Р., Димитров, Я. Плиска. 100 години археологически разкопки. Šumen, 1999

24.   Zарко Ждраков. Куберовото съкровище в контекста на хуно-българската традиция. (redakce Васил Гюзелев a další). Пътуванията в Средновековна България. Материали от Първата национална конференция ”Пътуване към България. Пътуванията в Средновековна България и съвременният туризъм”. Šumen, 8-11. 05. 2008. Съюз на учените в България. Шуменски университет “Епископ Константин Преславски”. Научноизследователски център по византинистика. Vydavatel Абагар, Veliko Tirnovo, 2009, str. 295-301

25.   Смирнов, Я., Восточное серебро, Санкт Петербург., r. 1909, таbul. XIII, XCII; Р. Кызласов. Рунические письменности евразийских степей. Мoskva, 1994, str. 267-268.

26.   Буслаев, Ф. И. Историческая хрестоматия церковно-славянского и древнерусского языков. Моskva, 1861

27.   Р. Рашев. Българската езическа култура VII - IX век. ИК "Класика и Стил". Sofia, 2008, str. 243

28.   Р. Рашев. Българската езическа култура VII - IX век. ИК "Класика и Стил". Sofia, 2008, str. 243, str. 264

29.   В. Бешевлиев. Старобългарски надписи, Sofia, r. 1979. Показалци. Надписи № 59-61, с. 227-229

30.   П. Добрев, М. Добрева. Древнобългарска епиграфика. Център за изследване на българите, Sofia, 2001, str. 108

31.      Татяна СЛАВОВА. Титулите багаин и багатур в ранносредновековна България. Eslavística Complutense. 2009, 9 115-133

 

 Přeložil:

 N. Nikolov

15.10.2011