KUBRAT – bulharský sjednotitel

 

Ivan Tanev Ivanov - Stránky o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a víra ve statích, knihách a hudbě.

http://protobulgarians.com

 

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

převzato s laskavým souhlasem autora

 

Velký zájem Bulharů o seznámení se svým původem a kořeny nás vedou ke státnímu uspořádání vedenému Bat Kubratem z rodu Dulo. O tomto státě existuje mnoho dokumentů. První panovníci jsou vyjmenováni chronologicky v jednom důležitém dokumentu, a tím je Jmenovitý seznam prvních bulharských panovníků. Dokument byl nalezen ve třech variantách v ruských knihovnách a byl nalezen a poprvé citován Paisijem Chilendarským v jeho díle Dějiny slavjanobulharské (viz stať Otec Paisij znal jmenovitý seznam bulharských panovníků 100 let před Popovem?).

Na počátku Jmenovitého seznamu bulharských panovníků stojí dva nejasní panovníci Avitochol a Irnik ze stejného charizmatického roku Dulo. Pro nedostatek údajů jsou tito dva považování za mýtické podobně tak jsou i rané biblické osobnosti, přičemž každý charakterizuje určitou epochu. Třetí v pořadí je uváděn panovník Gostun, který je již znám z byzantských pramenů jako Organa, který pocházel z rodu Ermi. Je považován za blízkého příbuzného (strýce) mladého Kubrata. Organa vládl dva roky jako jeho zástupce a předal vládu do jeho rukou v okamžiku, kdy jeho synovec dospěl. Kubrat je uváděn jako čtvrtý v pořadí, narodil se kolem roku 605 a vládl svému státu od počátku 20. let 7. století až do konce svého života (kolem roku 665). Stát, který Kubrat zdědil, byl zpola závislý na Avarech a jádrem jeho území bylo obývané především národem Bulharů-Onogchontorů. Kubrat má dvě veliké zásluhy v bulharských dějinách: Na počátku roku 632 odstraňuje závislost na Avarech a následně sjednocuje území obývané ostatními bulharskými národy (Utigury, Bersily, Esegely) jakož i území obývané Kutrigury.

Podle byzantských kronikářů Teofana a Nikifora byl hlavní bulharský národ přímo podřízen Kubratovi, později Asparuchovi. Osidloval území Stavropolské vrchoviny (tzv. Koňských nebo Bulharských hor) severně od Kavkazu. Již v polovině 6. století je lokalizován na tomto místě pod označením Bruchové podle Prokopia Kesarijského. Podle arménských pramenů nosilo označení Onogchontor-Bulhaři, deformované v byzantských a latinských pramenech jako Bulhaři-Onogunduři, u Arabů a Chazarů V-n-nd-r - Venendeři). Pro mnoho tehdejších národů (Chazarů, Maďarů, Arabů) je jméno Onogchontor (Nandor, Venender) rovnocenné pro Bulhary.

Podle arabských a perských kronikářů se od té doby bulharské národy skládají ze tří příbuzných etnik (rodů, plemen) – Bolgů, Bersilů, Esegelů. Bolgové to jsou pravděpodobně Onogchontor-Bulhaři, zatímco Bersilové a Esegelové obývali oblasti východně od nich až ke Kaspickému moři, známému od Klaudia Ptolemea (2. stol. n. l.) jako První Sarmatie. V Arménské geografii Anania Širakaci (v 6. stol.) jsou Bulhaři osídlující Kubratovo stát vypočítáváni podle řek kolem kterých žili. Jsou to Kupi-blgar (Bulhaři žijící podél řeky Kubáň), Olontor-blgar (Bulhaři na řece Alontě), Duči-blgar (Bulhaři podél řeky Dněstru?) a Čdar-blgar (Bulhaři na řece Sulak, známé také jako Čedar?). K těmto jsou připočítáváni Utigurové a Kotragové (Kutrigurové), o kterých se výslovně sděluje, že nejsou bulharským národem, jsou pouze příbuznými a jsou jim podřízeni.

Výše uvedené údaje umožňují znázornit rozsah území rozšířeného Kubratova Bulharska. Zabíralo území od řeky Dněpru až ke břehům Kaspického moře. Ne náhodně byl demografický potenciál Kubratových Bulharů tak veliký, protože jeho pozdější potomci se stali podstatnou částí obyvatelstva tří souběžně existujících států – Podunajského Bulharska, Volžsko-kamského Bulharska a Chazarské říše. Je to v souladu s představou vyjádřenou zesnulým bulharským archeologem prof. R. Raševem, že základní část Prabulharů se skládá z potomků starého sarmatského obyvatelstva těchto území. Jádro Kubratova Bulharska – Onogchontor-Bulhaři žili po staletí na území antického Bosporského státu a zdědili je charakteristické státotvorné ideje a tradice. Mnoho jmen prvních bulharských panovníků (Dulo, Kubrat, Umor, Ermi, Asparuch) jsou jména shodná se jmény sarmatských panovníků tohoto státu.

Zde si můžeme položit otázku, co reálně představoval stát spravovaný Kubratem, Gostunem a dalšími panovníky před nimi?

 

 

 

Obr. 1 Kubratův poklad nalezený u obce Mala Peresčepina, je dnes v Ermitáži. Zlatem okované panovnické žezlo (vlevo) a panovnický meč s pochvou (vpravo).

 

 

 

 

Politická moc bulharských panovníků před Kubratem byla silně omezena z důvodu, že v té době Onogchontor-Bulharů padlo do závislosti nejdříve raných Turkitů a později Avarů. Stepní chagánáty v době Turkitů, Avarů a Chazarů měly podobu federálních států. Každá federální jednotka byla řízena místním panovníkem s omezenými pravomocemi. Takovým to by byl i stát Onogchontor Bulharů v uvedeném období. Roku 565 se vzdálenému turkitskému chaganátu podařilo připojit státní útvar Onogchontor Bulharů, po deseti letech je sám vystaven otřesům a část jeho oddaných se odtrhla. Roku 583 nový panovník tohoto státu Tardu chagan sděluje dopisem byzantskému císaři Mauritiovi (582-603), že jeho již nezahrnu osm ale jenom sedm „částí vesmíru“(federálních jednotek) a že z jeho osmi rodů (národy) je jen sedm. Chybějící „část“a „národ“jsou Bulhaři, kteří využili vnitřních otřesů a vyhlásili nezávislost.

Svobodná bulharská „zona“(stát) však velice padla do závislosti tentokrát na Avarech. Avarský chaganát také záhy roku 626 padá do vnitřní krize, způsobené úspěchem velkého avarsko-slovanského-perského tažení a obklíčení Konstantinopole. Z neúspěchu obviňují Avaři Slovany a všechny je zabíjejí pod stěnami obklíčeného města. To vyvolalo krizi, které využívá Kubrat, který roku 632 vyhání avarskou posádku ze svého ležení a prohlašuje se za nezávislého panovníka až do konce svého života. Tento důležitý okamžik bulharských dějin je popsán patriarchům Nikiforem: „V té době se vzbouřil Kubrat, bratranec Organův, vládce Onogundurů, proti avarskému chaganovi a vyhnal jeho vojska z vlastní země. Vyslal posly k císaři Irakliovi a uzavřel s ním mír, který zachovali až do své smrti. Proto mu Iraklius poslat dary a poctil titulem patricia”. A oba státy, Kubratovo Bulharsko a Byzanc měly veliký zájem na této smlouvě. Kubratův stát pokračoval v tradičních přátelské politice Utigurů vůči Byzanci a zavázal se chránit byzantské zájmy na Krymském poloostrově a dolním Dunaji proti barbarským národům za cenu podpory a dosažení statutu přátelského a spojeneckého státu ze strany Byzance.

Soudobá bulharská historiografie, pravděpodobně pod nátlakem velkoruské slovanizující doktríny (nikdo ve východní Evropě nemůže být dávnější a vyspělejší než Slované) neuznávala stát Onogchontor Bulharů a dokonce Kubratův stát a označoval jej pouze za „vojenský kmenový svazek“, „krátkodobé rodové sjednocení”, „předstátní sjednocení” a jinak podobně. Proti tomu řada tehdejších zemí uznávala tento politický fakt. Jednou z nich byla Byzantská říše (Teofan Zpovědník a patriarcha Nikifor) nazývají Kubratovo stát – I palaia, megali Bulgaria – „Staré, velké Bulharsko”. Toto určení je velmi přesné i ve vztahu k Asparuchovu Bulharsku, Kubratův stát je starší, mnohem větší nesoucí shodné jméno – Bulharsko. Byzantský císař Iraklius (610-641) s ním uzavřel smlouvu, vyslal vysoce postavenou delegaci k jejich panovníkovi Bat Kubratovi, obdaroval ho nesčetnými a drahými dary, které je možné dnes vidět v Ermitáži, jakož i nejvyšším byzantským titulem ihned po císaři – patricius. Údaje hovoří, že stát Onogchotor-Bulharů měl výtečné vztahy s Byzancí ještě v dobách Kubratova předchůdce Organa.

V Kosmografii, napsané tzv. Ravenským geografem na konci 7. století je Kubratův stát u Černého moře nazván patria Onogoria.

Za samostatný státní útvar je již považován řadou bulharských a ruský badatelů jakož i známým badatelem euroasijského stepního pásu P. Goldonem. Kubratův stát má všechny charakteristiky stepních států raného středověku: jasně vymezené hranice, vládu panovnického rodu, jehož představitelé jsou držiteli vlády a místa, se silnou majetkovou nerovností, množstvím měst. Roku 558 píše Zachari Riton, že ze všech národů na Kavkaze pouze Bulhaři a Alani mají města. Jedním z těchto bulharských měst (mimo hlavního města Fanagorie na Krymu - pozn. překladatele) je i dnešní Kyjev (dříve Baštu, kánovo sídlo, nebo také Sambatas  - pozn. překladatele)

Ze životopisných údajů panovníka Kubrata je možné zvýraznit dvě velmi zajímavé události. První událost je velmi dobře doložena. Roku 619 píše patriarcha Nikifor o návštěvě vládce „hunského národa“v hlavním městě Byzance, který zároveň se svým doprovodem a vlajkonoši se nechal pokřtít a obdržel titul patricia. Analýza historických událostí vede k podloženému předpokladu, že tímto panovníkem byl Organa, příbuzný Kubratův. V souladu s tímto předpokladem je i svědectví byzantského biskupa Jana Nikiuského (7. stol.) ve sterém se říká: „Kubrat … byl pokřtěn již ve svém dětství a byl přijat na hruď křesťanství v Cařihradě a vyrostl na císařském dvoře“. Při té příležitosti navázal nevídané přátelství s Irakliem, který ho zasypal pozornostmi. Na základě těchto svědectví se bulharské historické vědě upevnilo přesvědčení, že roku 619 byl Kubrat, stále ještě mladý muž, dopraven svým strýcem Organem do Konstantinopole a zde byl pokřtěn.

Druhá událost má legendární charakter a je uznávána podmínečně hrstkou historiků.

Ve „Jmenovitém seznamu bulharských panovníků”je Kubrat označen jako Kurt. Někteří lidé u nás to chybně považují za domácí Kubratovo označení – Kurt podle nich je z turkitského „vlk”. V podstatě jde o turkitské slovo qurt znamenající „vlk”, ale až od 8. století a později, předtím takový výraz označoval „červa”. Je pravděpodobné, že osobní jméno Kurt jakož i shodné prabulharské „karč”znamená „kovář”. V starobulharském jazyce jsou proto tři výrazy „kovar, kovač, karč”a znamenaly shodně nejenom význam „kovář”, ale také „stavitel, tvůrce”. Otec Pajsij, ve svém díle Istoria slovenobolharskaja přidá Kubratovi druhé jméno – Bukič, které ve starobulharském jazyce znamená „stavitel”.

Ve spojitosti s druhým Kubratovým jménem – Kovářem je i jedna legenda východních Slovanů (Antů), která je pro ně úvodem do jejich mytologie. Na počátku geneze východních Slovanů je tak zapojen významný substrát původních íránských národů (Sarmatů), což se projevilo i v jejich božském panteonu, jazyce, mytologii, antropologickém typu, způsobu odívání a dalším. Podle této legendy, východní Slované pocházejí od oráče Orea (Arie), božího syna Dažboha (Slunce) a bohyně Živy. Arij měl tři syny – Kyje, mladšího Šteka a Choriva a jednu dceru Libeď. Kyj společně s mladšími bratry Štekem a Chorivem založili město Kiev, matku ruských měst. Má se za to, že jméno Kyj pochází ze staslovanského slovesa kovat a označuje „kováře”, v přeneseném smyslu „stavitele”. Podle odborníků ostatní jména (Štek, Choriv a Libed) nemají příznak slovanské příslušnosti.

Tato legenda je až následně převzata od mnoha jiných národů a přizpůsobena novým podmínkám. Nejranější varianta této legendy je zapsána v jedné arménské kronice a je datována do období 7. – 8. století. V arménské legendě jsou jména Kyje – Kuar, Štek je Meltej a Choriv – Chorean.

Staré ruské letopisy (rok 1093) ukazují, že Kyj byl knížetem nebo carem. Středověký ruský historik Nestor, při popisu města Kyjeva tvrdí, že Kyj navštívil byzantského císaře v Konstantinopoli, od kterého získal veliké pocty.

Postava Kyje dosud nemůže být určena s jistotou. Soudobý ruský historik Rybakov uvádí, že Kyj může být také Chilbudinem známým rodovým vůdcem Antů (Utigurů?) z 6. stol., který sloužil v byzantské armádě. Výše uvedené údaje jakož i chronologický rámec událostí dovolují jiným badatelům předložit závěr, že za jménem Kyj se schovává bulharský panovník Kurt (Kubrat). Skutečně sémantika obou jmen Kyj a Kurt je shodná – „kovář, stavitel“a vysvětluje jejich dílo- výstavbu města Kyjeva. Shodně oba jak Kyj i Ubrat jsou vůdci velkého rozsahu, navštěvují Konstantinopol a sbližují se s byzantským císařem.

K výše uvedeným faktum, podporujícím hypotézu o totožnosti jmen Kyj=Kurt můžeme dodat i následující. Středověké město Kiev byl také nazýván Kioava u Byzantinců, Kujaba (Kujafa) u Arabů, Cleva v angličtině. Tato označení jsou shodná s označením prvního hlavního města Dunajského Bulharska Pliskava, Pliskova s přítomností indoíránského sufixu „-ava”, „-av”, později poslovanštěného „-ova”, „-av”. Podle archeologa Pavla Georgieva, měli Prabulhaři tradici označovat svá ústřední města se jmény zakončenými s příponami –ava, -av, -ev. Můžeme zde uvést Plázkova – Pliskav, Baregava, Abova (Aboba) a Preslav v Bulharsku; Žitkov, Kerčov, Saltov a Charkov ve Starém velkém Bulharsku, Basov, Brjachimov ve Volžském Bulharsku.  

Počáteční stavební plán města Kyjeva nese také typické prabulharské stopy. Je známo, že raná bulharská města v Dunajském a Povolžském Bulharsku měla třístupňovou úroveň shodnou se všemi východo-íránskými městy ve Střední Asii. Utvářeli tři soustředěné opevněné zóny. V Dunajském Bulharsku jsou takovými městy Pliskova, Preslav, Loveč, Vraca, Belbežd, Melnik a další. Z ostatních staroruských měst měla podobnou třístupňovou strukturu jenom dvě města Kyjev a Ladoga. Centrální část Kyjeva byla ohrazena vysokou stěnou, za kterou stáli knížecí paláce a chrámy tato část je nazývala „podol” (tj. „centrum, v bulharštině dolu = k centru), toto je pevnost Sambatos. Prostřední také opevněná část chrání sídliště a dílny řemeslníků je označována „grad” (tj. pevnost) a vnější část, ve které žila většina obyvatel živící se zemědělství a pastevectvím – „pole”. Toto pole je vymezeno řekou, která sloužila jako přírodní val k jeho ochraně.

Po smrti Bat Kubrata (kolem roku 665) se do čela státu na tři roky postavil jeho nejstarší syn – Bajan, který je z byzantských pramenů znám se shodným otcovým titulem Bat Bajan. V té době nastoupila Chazarská agrese, od národa dle původu a jazyka příbuzného Bulharům, který osidloval Bersilii. Základní úder byl přirozeně namířen na jádro bulharského státu na území Onogchontor Bulharů, vedených druhým Kubratovým synem Asparuchem. Bajan uznal vazalství Chazarům a zachoval si panství nad západní částí Bulharů, pravděpodobně Utigurů. Tito jsou to v důsledku toho označováni za „černé“(nesvobodné?) Bulhary, obývající až do 11. století původní území západně od území Onogchontor Bulharů.

Asparuch a ostatní Kubratovi synové – Kuber a Alcek se Chazarům nepodřídili a společně s částí Bulharů vydali na daleký západ. Kotragové se také vydávají na pochod ale v obráceném směru a zabírají místa, která na několik staletí utvářejí nový bulharský stát – tzv. Volžsko-Kamské Bulharsko. Alcek s jeho národem prošel Panonií až do dnešní jižní Itálie (do oblasti Pentapolis v okolí města Raveny), kde si uchovávali svůj jazyk po dobu několika staletí. Bulhaři vedení bratry Asparuchem a Kuberem budují Dunajské Bulharsko. Velká část kubratových Bulharů zůstala ve svých původních sídlištích a po dobu tří staletí se propojili v mnohonárodnostní souhrnu Chazarského státu. Po připojení jeho území s Kyjevskou Rusí jsou tito Bulhaři asimilováni východními Slovany. Je pravděpodobné, že jejich potomci jsou mezi známými kubáňskými a donskými kozáky, nejbojovnějšími obyvateli Ruska, známými svou svébytnou kulturou a velkými sympatiemi k Bulharsku.

Důležitou zatím neřešenou otázkou raných bulharských dějin je proč Asparuch, který je mladší ze Kubratových synů přebírá vedení hlavního prabulharského národa, Onogchontor Bulharů, zatímco prvorozený syn Bajan, který zdědil titul a vládu nad celým státem, zůstal v čele méně početného národa, kterým jsou Utigurové? Možná zde se schovává jablko rozkolu mezi dvěma Kubratovými bratry nespokojenými s dědictvím po otci, které jim svěřil? Kolik je vlastně Kubratových synů a není známý Kotrag pouhým eponymem?

Rané bulharské dějiny budí i další otázky více subjektivního rázu. Proč v soudobých učebnicích dějepisu v Bulharsku se vyučují pouze dějiny dvou národů Kutrigurů a Utigurů, zatímco dějiny hlavního národa Onogchontor Bulharů zůstávají ve stínu. Proč ve struktuře BAV jsou instituty trakologie, balkanistiky, slavistiky a byzantologie a zcela chybí institut (pra)bulharistky? Proč chybí specializace prabulharistika na bulharských universitách, které by připravili odborníky zkoumající problémy východních dějin a kultury?

Do kdy se ve výzkumu Prabulharů bude táhnout donedávna znělé, v současnosti neznělé rozhodnutí, přijaté rozhodnutími politbyra ÚV BKS z let 1950-1951, že zkoumání v tomto směru je projevem velko-bulharského šovinismu? Proč je starobulharský jazyk, který byl oficiálním jazykem po dobu 150 let Bulharského státu, nikoliv státu „Slavjanija” je nadále nazýván staroslověnským nebo církevně-slovanským? Proč je tzv. cyrilice, která byla utvořena v Preslavské knižní škole v dobách carů Simona a Petra je vykládána jako výtvor největšího obhájce hlaholice Klimenta Ochridského? Na tyto a ještě mnoho takových otázek může dát odpověď jen přeměna bádání bulharských dějin od politiky ve vědní obor.

 

Přeložil:

N. Nikolov

30. 05. 2013