Historické vazby mezi geografickou oblastí Onoguria a Maďarským státem
Ivan
Tanev Ivanov
Maďarská
republika
(Magyarorszag) je státem střední
Evropy o ploše 93 030 km2 a
Co říkají o svých ranných dějinách
samotní Maďaři. Následuje zkrácený překlad
ze stati „Migrace a ovládnutí území Maďary“
(The
Migration
and
Landtaking
of
the
Magyars)
od Andrase
Rona-Tase, profesora altajských studií a ranných dějin
Maďarů na University József
Attila
University,
Szeged r. 1996.
V posledních 100 letech je považováno za přijaté,
že Maďaři patří k uralské jazykové
rodině. Společně s Voguly a Ostňáky formují
uherskou větev ugro-finských jazyků. Z jiné strany, první
písemné prameny označují Maďary také za
Turky. Například 200 let po tom kdy se ustavily v zemích dnešního
Maďarska, v roce 1074, zasílá byzantský císař
Michail VII. Dukas korunu tehdejšímu novému králi Maďarska
Gézovi I. Tato koruna je dnes v Národním muzeu a nese
řecký nápis „Jeuvitsa – pravý král Turků”.
Na konci 9. století jsou Maďaři
mnohokrát nazýváni Turky, ještě v několika
byzantských a arabských dokumentech. V dalších
pramenech jsou nazýváni Uhry, Ungary, Ugrii, Baškiry a
dokonce Huny, Avary a Skyty.
Jinak je známo, že od 8. století a dále
Uhrové sebe nazývají Maďary. Je beze sporu, že
tento způsob sebe označování začal mnohem dříve.
Vlastní jméno Maďaři (magyar) je ugro-finského původu
a skládá se ze dvou částí. První část
MAGI pochází z ranné formy MANS, která je identická
s MANASI, jména BOGULITů, kteří dnes žijí v
západní Sibiři a jména MOS jedné ze dvou skupin
jejich příbuzných Ostjáků. Druhá část,
která dříve zněla ER, je také etnické jméno
s označením „člověk, společnost“ a byla názvem
jiné uherské skupiny. Z těchto dvou skupin ugro-finských
jmen a jazyků se formuje vlastní pojmenování Maďarů
MANS+ER
à
MAGI+ER=MAGIER. Tento název je poprvé zapsán ve 13. století.
Maďarští předkové
se oddělují od ostatních uherským plemen kolem 800-500
před naší érou. V té době se zabývali
lovem a rybolovem ale také částečně obhospodařovali
půdu a chovali domácí zvířata. V průběhu
dalšího 1000 let měli blízký kontakt s íránskými
národy, které tehdy žili na západní straně
Uralu. Některé prvky zemědělství a chovu skotu jsou
nazývány íránskými slovy převzatými
od těchto národů. (Je možné, že jsou tato
slova převzata od místních Onogurů-Bulharů, které
zde Maďaři zastihli ve Středodunajské nížině-pozn.
autora).
Následující události jsou spojené
s migrací ranných Bulharů z oblasti Kubáně a Donu
směrem k řece Dněpr kolem roku 600. Impérium, založené
Kuvratem
(Khuvrat,
Kurt bat, také Kubrat) roku
630 trvalo do období let 670-675. Oblasti uvolněné velkým
množstvím Bulharů kolem roku 600 bylo okamžitě ovládnuto
Maďary. Tito žili severně od Alanů, jejichž místo
původu je velice dobře dokumentováno. Maďaři žili
mezi řekami Kubaň a Don a Azovským (Meotijským) mořem.
V těchto místech žili i Chazaři, kteří po svržení
nadvlády východních Turků zaútočili a zvítězili
nad Bulhary a staly se vládci této oblasti. Bulhaři se přesunuli
na západ ve čtyřech skupinách. První skupina založila
impérium Dunajské Bulharsko kolem roku 678. Druhá se
spojila s Avary v Kaspickém bazénu. Třetí migrovala do
Itálie a je zmiňována v oblasti Raveny. Čtvrtá
část se objevuje na východním pobřeží
Adriatického moře (?!!). Značná část Bulharů
však také přijímá nadvládu Chazarů a
zůstává ve svých původních sídlech
v rámci Chazarského kaganátu (!!!).
Na konci 7. století se Maďaři vydávají
na západ a usidlují se mezi řekami Dněpr a dolním
Dunajem, kde žili západní Bulhaři. Toto území
je Maďary nazýváno Etelküzü – Meziříčí, slovo je zapsáno
byzantským císařem Konstantinem (Constantinos
Porphyrogennitos) roku 948, kdy jej navštěvuje maďarská
delegace v Konstantinopoli. V ugrofinských jazycích slovo ETEL
(ITIL) označuje řeku (zároveň
hlavním město Chazarů – pozn.
překladatele). V té době se Bulhaři ve snaze se
osvobodit od Chazarů vydávají na severo-západ. Souběžným
důvodem jsou i války Arabů s Chazary kolem roku 737, mnoho
Bulharů migruje na sever podél řeky Volhy. Mnoho Maďarů
migruje souběžně s nimi a společně docházejí
až k řece Káma kolem roku 900.
Velká část
Maďarů zůstala v Meziříčí a zde vytvořila
maďarský kmenový svaz. Vůdce tohoto svazu je schvalován
Chazary. V polovině 9. století je stojí v čele Levedi, v
řeckých pramenech je možné se setkat s označením
Levedia pro tuto oblast. Podle arabských pramenů od roku 870 nosil
Levedi titul Kjundju a přestože byl zákonným panovníkem,
neměl reálnou moc. Postupně vzrůstala moc vojenských
náčelníků, členů rodu Almiš-Arpád.
Podle arabských pramenů nosili tituly Jula nebo Jila a kontrolovali
armádu a administrativu. Opačné tvrzení, že Maďaři
měli „posvátného panovníka“, podobného
chazarskému není podloženo žádnými
prameny.
Od roku 862 dále
již mnohé písemné prameny zaznamenávají,
že Maďaří žijící v Meziříčí
se účastní mnoha válek ve střední Evropě.
Roku 862 bojují ve svazku s Moravským panovníkem
Rastislavem proti Frankům, roku 881 se objevují před Vídní,
kde bojují jako spojenci Kabarů (kabar – cum cowari)
(také možná Chorvaté-pozn. překladatele)
proti Frankům.
Vážnost rodu Almiš-Arpád těmito úspěšnými
nájezdy je posilována i faktem, že tři národy
Kabarů se odtrhují od Chazarů a připojují se k maďarskému
kmenovému svazu. Několik let tím, než Maďaři
ovládnou nížiny na západ od Karpat, rod Arpádovců
zaujímá místo rodu Levedi a koncentruje všechnu moc ve
svých rukou.

Roku 894 bojují Maďaři
ve svazku s Moravským panovníkem Svatoplukem proti Frankům a
ve svazku s Byzantskou říší proti podunajským
Bulharům. Dvě vojenské expedice byli velmi úspěšné.
V roce 894 se v podstatě stávají Maďaři účastníky
Moravsko-byzantské koalice proti koalici Dunajského Bulharska a státu
Franků.
Na jaře roku 895 načíná maďarská
kampaň vedená Arpádem útokem na Dunajské
Bulhary překročením řeky Tisy. Malý maďarský
vojenský oddíl zaútočil na Bulhary na dolním
Dunaji příchodem z Meziříčí. Byzantinci však
nedodrželi slib, že zaútočí na Bulhary z jihu a
tento oddíl byl Bulhary rozprášen.
Ve stejné době se na východě objevují
Pečeněhové. Tito byli vytlačeni na západ spojenectvím
Oguzů, Kimeků a Karluků, kteří sami utrpěli po
útoku Samanidského státu. Pečeněhové
vstoupili do oslabeného Chazarského státu a po podnětu
Bulharského panovníka Borise (Simeona pozn. autora), zaútočili
na zbytky Maďarů v Meziříčí. Jakmile Pečeněhové
a Podunajští Bulhaři nanesli Maďarům velké ztráty
v Meziříčí jejich zbytky utekli za Arpadovo armádou,
která zůstala u řeky Tisa. V roce 895 Maďaři převzali
východní část Karpatského bazénu východně
od Dunaje. V roce 899 na pozvání franského krále
Arnulfa poničili severní Itálii. Na konci tohoto útoku
se dozvěděli o smrti Arnulfa a okupovali celé Podunají a
pohybují se směrem na západ. Roku 902 byli zastaveni dočasnou
mírovou smlouvou s Franky.
Národy,
žijící v Karpatském bazénu byli Maďary poměrně
snadno podřízeni a tímto byl utvořen základ Maďarského
státu.
Dnešní Maďaři hovoří
jazykem ugro-finského jazykové rodiny. Protomaďaři jsou
ugro-finské národy, které do 5. století obývali
západní Sibiř. Počátkem 5. století migrují
na jiho-západ do oblasti jižně od Uralu. Z těchto míst
jsou vytlačeni Kotragovými Bulhary míří proto na
jih a vstupují do oblastí tehdejšího Chazarského
státu. Při svém pohybu na západ dosahují kolem
roku 830 dolinu řeky Don a zde se trvale usazují a utvářejí
zde kmenový svaz sedmi maďarských rodů. Později se
z těmto připojují tři nové národy, známé
jako Kavarové, které ústřední chazarská
vláda vyhnala z vnitřní části svého státu.
Je velmi pravděpodobné, že jde o turkitská plemena. Někteří
říkají, že z turkitského výrazu „on
ogur“, který znamená „deset národů“ nebo
„deset střel“, se rodí i budoucí maďarský
etnonym. Toto vysvětlení je však velmi nejisté není
podloženo přímými důkazy na jeho podporu.
Z
encyklopedií, včetně Encyclopedia
Britanica i z bulharské
elektronické encyklopedie od A do Z1 je možné
zjistit, že v antice bylo území dnešního Maďarska
osídleno ilyrskými a keltskými národy. V 1. – 2.
století zde byla ustavena římská nadvláda. V 7.
- 8. století zde vládl obšírný Avarský
stát složený z mnoha národů. V dobách 5.
– 6. století se zde usídlili Hunové, Avaři, Gótové,
Slované. Můžeme také dodat, že v 7. století
se zde usidluje mnoho Bulharů národa Onogurů-Onogundurů2.
Dnešní maďarští archeologové a historikové
zde nacházejí mnoho stop zanechaných Onogury-Bulhary v
Ústřední-evropské nížině a zmiňují
je jako důležitou část obyvatelstva oblasti. Pro
sestavovatele již zmiňovaných encyklopedií opomíjení
Prabulharů-Onogurů v této oblasti není chybou, protože
jsou považováni za hunský národ, hovořící
prototureckým jazykem. Novější a podrobnější
zkoumání však ukazují, že Prabulhaři-Onogurové
jsou východo-íránským národem, který
se ustavil na severu Kavkazu a u Černého moře alespoň
čtyři století před příchodem sibiřských
Hunů. To vyžaduje i výslovné zmiňování
Onogurů jako osobitého obyvatelstva Středodunajské nížiny.
Obr.
1 Po ovládnutí Avarského státu za vlády
Kruma, je část jeho území osídlena
Unogundury-Bulhary zařazena do rámce Bulharského státu.
V době vlády Simona je tato oblast nazývána Onoguria
nebo Ungaria, tento název se později přenáší
na nově příchozí Maďary a jejich stát.
Ve
vytvořeném Avarském státě měli Onogurové
značnou váhu, protože po smrti jednoho z avarských
panovníků vyzdvihli svého kandidáta na uvolněný
trůn. Dokonce část Prabulharů-Onogurů, žijící
na těchto územích migruje na jih směrem do Makedonie pod
vedením Asparuchova bratra, Kubera. Sto let před tím, jiná
část Prabulharů, ještě větší, se vydává
z těchto zemí na jih a osidluje dnešní Východní
Srbsko a Makedonii2. Podle svědectví Teofilakta Ochridského,
jde o první osídlení pozdějších bulharských
území Prabulhary, k čemuž dochází o 100
let dříve než se Bulhaři Asparucha objevují v deltě
Dunaje (rok 680). Později po upevnění Bulharského státu
na Dunaji (roku 681) je Avarský stát zničen a vláda
Bulharů je upevněna na sever od Dunaje i na územích dnešního
Maďarska (obr. 1).
V
době vlády cara Simeona
(v letech 893-927) vedlo Bulharsko velké množství nesmyslných
válek a upadá. To umožnilo Maďarům ovládnout
část Vnědunajského Bulharska – středodunajské
nížiny. S podporou Karolínského císaře Arnulfa
v ledech 895-896 se zde poprvé usidlují maďarské
rody, vedené Arpádem (v
letech 889-907). V některých dokumentech se říká,
že první maďarské přechody Karpat začaly 21.
srpna 896. Zajímavé je to, že nové území
na kterém se usidlují nosilo název Ungaria, nebo přesněji
Onoguria. Roku 906 Maďaři
zničili po svém příchodu Moravský stát a v
následujícím roce ovládli Panonii. V průběhu
následujících 100 let se z Maďarů stává
postrach tehdejších evropských národů od
Konstantinopole až po Oran, pro jejich zničující výpady.
Dokonce anglické slovo orge – postrach, pochází z ranného
názvu Maďarů, Ungar nebo Ongar v některých variantách
– Uhři. Kolem roku 1000 přímý Arpádům
potomek, maďarský kníže Vajk, přijímá
křesťanství a korunu od císaře Silvestra II a pod
jménem Ištván (Štefan) I Svatý je prohlášen
za maďarského krále. Je vytvořen Maďarský stát,
Maďaři přecházejí ke křesťanství a
zastavují své loupeživé pochody.
Zařazení
etnonymu Uhrové je nejasné. Mnoho bulharských historiků
vyjádřilo předpoklad, že termín „Ungar“ pochází
z názvu Onogurů-Bulharů, které Maďaři zastihli
v těchto místech. Někteří jej považují
za turkiský výraz „on ogur“, doslovně
„deset“plemen“ nebo „deset střel“, ze kterého se rodí
i budoucí ungarský etnonym. Toto vysvětlení je však
dosti nepodložené, mimo to není doloženo přímými
důkazy na jeho podporu.
Problém
se komplikuje tím, že Maďaři
(hungarians)
se sami nazývají
(magyar).
Jiné názvy Maďarů jsou francouzsky
hongrois,
německy Ungar a rusky
âĺíăđč.
Je zažité, že všechny tyto názvy pocházejí
z výše zmíněné turkitské fráze
on-ogur, poslovanštěné do podoby Ungar/Uhři. Jiná
teorie o původu maďarského etnonymu přichází
z názvu Hunů. Jakmile Maďaři dosáhli středoevropské
roviny, v krátké době uskutečnili mnohočetné
výbojné pochody, podobně jako Hunové, kteří
zde žili v těchto místech před pěti sty lety. Z toho
důvodu se předpokládá, že okolní slovanské
a německé národy je nazvali „hun gury“, nebo „hunské
národy“. Jedná se však o čistě jazykovou
kompilaci, protože slovo „gur –rod“ je dávné obecně
íránské slovo, které je zcela neznámé
u Slovanů tak i u Němců.
Níže
jsou uvedeny důkazy ve prospěch onogurské verze.
1.
Existují dokumenty ve kterých je prostor středo-evropské
nížiny, dnešního Maďarska nazýván
„uherskou zemí“ a to alespoň 35 let před příchodem
skutečných Maďarů. Roku 860 král východních
Franků Ludvík Němec
(Louis the German) vydává
darovací listinu klášteru v Melku, který se dnes nachází
v Rakousku. V tomto dopise3 určuje východní (v
podstatě jiho-východní) hranici svého státu
jako "Uuangariorum
marcha", tj. Ungarská
marka (močály, bažiny, blata). V tomto výraze
"Uangar" nebo
"Vangar"
není možné označení
Magyar, protože
ve stejné době žijí Proto-Maďaři stále
na řece Donu a nikdo není co podniknou v následujících
50 letech. Je pravděpodobné, že Ludvík Němec měl
na mysli území Onogurů, kteří v té době
žili a ovládali tato území jako západní
administrativní oblast tehdejšího obšírného
státu Bulharů (obr. 1). V té době a v těchto místech
byl termín „Onogurové“ roven označení „Bulhaři“.
Například, samotní Maďaři v prvních několika
stoletích po svém příchodu sem nazývají
Bulhary označením „Nandor“- Onogundur. Podle stejného
pravidla tehdejší Maďaři nazvali bulharské oblastní
centrum Bělehrad, dnešní hlavní město Srbska –
Beograd svým názvem Nandor fecher var, což znamená v překladu
onogundurské (bulharské) bílé město (pevnost).
2. Podle ilustrované
kroniky vydané kancléřstvím ve Vídni již
roku 677 byla Centrální-evropská nížina ovládnuta
přímými předchůdci ungarského krále(!?).
Jak si vysvětlit toto sdělení, že předchůdci
ungarského panovníka ovládli Ungárii roku 677, když
víme, že samotní Maďaři sem přicházejí
až roku 896. Uvedený rok
by mohl být považován za tiskovou chybu, ale chybou není
protože údaj je uveden dvakrát a je napsán slovně
a ne římskými číslovkami a mimo to jsou uvedena
jména římského papeže a byzantského císaře
ve stejném roce. Skutečně uvedené osoby v té době
vládli v Římě a Konstantinopoli.

Obr.
2 Deskový nápis a jeho překlad hlásá:
„V létě roku páně
447, Odoaker, král Rutenů, Gepidů, Gótů, Uhrů
a Herulů se postavil proti církvi
Boží, zabil a svrhl (ze skal) pro jejich víru, blaženého
Maxima a padesát jeho věrných, kteří se schovávali
v této jeskyni, zpustošili provincie Norikum ohněm a mečem“.
Kdo
tedy byli předchůdci uherských (ungarských) králů?
Historická logika ukazuje, že jimi mohli být pouze Onogurové-Bulhaři,
kteří ve stejné době zakládají Dunajské
Bulharsko a a osídlili široká území dnešního
severního Bulharska, Karpatského bazénu a Panonie jakož
i dnešní jihozápadní Makedonii. Jedním z těchto
„uherských“ panovníků je i samotný Kán Krum
a jeho následníci – Kán Omurtag, Kán Malamér,
Kán a kníže Boris a další. Víme, že Kán
Krum byl vybrán za panovníka Radou velkých stařešinů
všech rodů (boilů/bojarů) v Plisce, sám pochází
z Panonské větve rodu Dulo. Fakticky Kán Krum přichází
do vedení Bulharského státu z Panonie, dnešního
západního Maďarska! Proto je možné o něm
říci, že je „Uherským“ králem-fakticky
onoguro-bulharským kánem. V některých novějších
historických mapách je ranné Bulharsko, oblast Onogurie začleněná
v hranicích státu mnohem dříve před Kánem
Krumem.
3.
Druhým mnohem silnějším důkazem představuje nápis
na památné desce na stěně jednoho hřbitova kláštera
„Sv. Petra“, v Salzburgu, Rakousku (P. Anselm Ebner, Die Katakomben zu St.
Peter in Salzburg, s. d., Zaunrith´sche Buchdruckerei, Salzburg). Rozměry
desky jsou 56 x
Odoaker
(zemřel roku 493), známý vůdce národů a
plemen ze střední Evropy (Herulové, Skyrové, Gótové,
Gepidové), svrhli z římského trůnu Romula Augusta
a učinil tak konec Západní Římské říše
roku 476. Nápis hlásá, že mezi národy podporující
Odoakera byli také UNGARI. Očividně se nejedná o pozdější
Maďary, dnes známé jako Uhry, protože se objevují
ve východní Evropě kolem
roku 400, po smrti Odoakera. Je pravděpodobné, že se zde jedná
o Onogury (Bulhary), kteří v té době již sídlili
na západních svazích Karpat. O tomto faktu existuje mnoho
svědectví. Například, velký bavorský
letopisec Aventinus ze 16. století píše, že část
ranných Bulharů v rozsahu čtyř plemen (rodů) přesídlili
ze severních svahů Kavkazu směrem k Dunaji. Kolem roku 487 se
střetávají s Ostrogóty a usídlují se východně
od řeky Tisy. Jméno (titul) jejich panovníka byl Bato
(Batho). (Karl Fritcler, O společném původu Bavorů a Bulharů.
Část z knihy „Die Herkunft der deutschen Volkstämme“ –
„Původ Germánských národů“, vytištěno
roku 1923, tiskárna H. Bauer ve městě Marburg).
4.
Jeden z prvních písemných pramenů, který zmiňuje
„Maďary“, pod tímto novým jménem, je byzantský
geografický spis „O řízení říše“,
napsaný Konstantinem II. Porfirogenatem, který zemřel roku
959. Ten zařazuje Maďary
(megyer)
jako jeden z maďarských národů
(Hungarian
tribes).
Pro současníky tohoto dokumentu byl termín „maďarský
národ“ byl zcela jasný a nebylo nutné jej podrobně
vysvětlovat. Je pravděpodobné, že je zde řeč o
„onogurském národě“ z oblasti nazývané
Onoguria.
5.
V současné
slovenštině je s Maďarský stát označován
Uhorsko. Podle zákonů historického vývoje slovenštiny
je v tomto termínu „Uhor“ neznamená „Ugor/Maďar“ ale
„Onogur“ tj. Onogur-Bulhar. Je to tak, protože mnoha slovech v
protoslovanské jazyce se nosovka „on-„ v současné slovenštině
změnila na „u“ a hláska „g“ na „h“. Například
dávné proto-slovanské slovo houba zněla do 10. století
jako „gomba/gonba“ s nosovkou „o“. Současná slovenština
toto slovo transformovala na „huba“. V současné maďarštině
si však toto slovo ponechalo původní podobu „gomba“ houba.
6.
Jako poslední důkaz naší teze je možné uvést
údaje a komentáře, které učinil bulharský
církevní zástupce Spiridon ve svém díle
“Čńňîđč˙
âî ęđŕňöĺ î Áîëăŕđńęîěú íŕđîäĺ ńëîâĺíńęîěú”,
napsaném roku17924. Komentuje vyprávění
Cezara Baronie o útoku Hunů v Evropě, kdy píše,
že kolem roku 370 na sever od Černého moře žijí
národy Uherské. Později popisuje známou bitvu z 9.
srpna roku 378 u Adrianopole mezi byzantskými vojsky vedenými císařem
Valentem a Góty, kteří hledali svou záchranu před
Huny na severní hranici říše. Východní
Římané byli poraženi a Valent byl za živa upálen
v jedné vile. Na straně vítězů, se kromě Gótů
zúčastnilo více národů. A skutečně ve
svých Dějinách Paisij Chilendarski píše, že
Gótové a Bulhaři porazili Valenta ve válce. Kněz
Jovčo žijící v 19. století ve městě
Triavna poznamenává něco podobného „…Valent, kterého
zabili Bulhaři“. Jeroschinomach Spiridon je podrobnější
když píše, že Valent je poražen Ungry a Bulhary, kteří
zpustošili celou Trákii a Makedonii. Po svém vítězství
Bulhaři zůstávají v Trákii a Ungrové míří
na sever od Alpia Julias (Transylvánii) a tam zůstávají.
Je pravděpodobné, že všichni tito domácí
autoři používali nějaký pro nás neznámý
pramen, na základě kterého kategoricky tvrdí, že
této bitvě se zúčastnili Bulhaři a nějací
podivní Ungři. Mnoho cizích autorů – Amian Marcelin,
Eusevius Jeroným, Komes Marcelin a další také píší,
že ve svazku národů vstupujících v té době
do Východní římské říše se
účastnili Gótové(Getové), Alani a Hunové,
tak pod označení Alani a Hunové je možné
rozpoznat již zmiňované Bulhary a Ungury.
V
dobách těchto událostí, uralsko-finská plemena
budoucích Maďarů ještě žijí na východ
od řeky Volhy a ještě musí uběhnout dvě století,
než ji poprvé překročí. Je jasné, že v
těchto textech nazvaní „Ungaři“ nemají nic společného
s budoucími Maďary a ani s pozdějšími
„Hungary“. Používání etnického názvu
„Ungrové“ pro národ, který spolupracuje současně
s rannými Bulhary poblíž Adrianopole (dnešní
Odrin) roku
Na
těchto četných příkladech vidíme, že
termín „Ungury, Ungary“ je užíván mnohem dříve
než se Maďaři objevují v Evropě a je asociován
s názvem jednoho bulharského národa, Onogurů, což
je ústřední vnitřní jádro, které vyčleňuje
bulharské panovníky z dynastie rodu Dulo. Po svém příchodu
na území Onogurů Maďaři asimilují místní
obyvatelstvo, mezi kterým jsou i Onogurové, v očích blízkých
a vzdálených národů přijímají
jejich jméno. Je pravděpodobné, že maďarizovaní
místní Onogurové se přetvářejí v
pozdější Šekely, kteří píší
až do 15. století vlastními runovými znaky. Pro okolní
národy se Maďaři stávají známí jako
Hungaři/Uhrové, tj. jako obyvatelé Onogurie, země Onogurů.
Na
vzájemné soužití Maďarů a Onogurů-Bulharů
je pamatováno v Maďarsku dodnes. Symbiosa mezi oběma národy je
vyjádřena ve známé legendě, kdy Hunor a Magor se
žení za dcery panovníka Dulo z roku Belar. Pro každého
badatele označuje výraz Belar jeden z bulharských rodů a
Dulo může být bulharská panovnická dynastie Dulo,
nebo alanská dynastie Dula. (K
uvedené panovnické dynastii se hlásili díky mezi
panovnickým sňatkům i panovnické rody v Panonii,
Korutanech, Chorvatsku, Velké Moravě, Kijevské Rusy i
Konstantinopoli – poznámka překladatele).
Na
závěr, historická fakta ukazují, že Maďaři
jsou okolními národy nazývání Uhry a jejich
země Uherská o čemž svědčí fakt, že
osídlili území ovládané před nimi
bulharským národem Onogurů. Etnonym Uhři označuje v
podstatě Onogury a byl předán i nově příchozím
Maďarům, pod kterým jsou známi do dnes. Bulharské
prameny musí toto jasně sdělovat, protože se jedná
o historickou pravdu a je třeba přerušit všelijaké
spekulace a umělé konstrukce typu on-gur (deset národů-plemen)
nebo hun-gur (hunské národy). Pro samotné Maďary je to
i příznivější, nejenom že se jedná o
historickou pravdu, protože takto nejsou následníky divokých
a krutých Hunů, ale civilizovaných stavitelů měst
Onogurů, východo-íránských zakladatelů
Bulharska a Volžského Bulharska.
Mapy
použity ze zdroje http://www.wikipedia.cz
Přeložil:
Ing. N. Nikolov
15.
března 2009