Pro bulharské prvky v civilizační činnosti

sv. Cyrila a Metoděje

Ivan Tanev Ivanov - Stránky o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a víra ve statích, knihách a hudbě.

http://protobulgarians.com

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

převzato s laskavým souhlasem autora

Je málo autorů, kteří věnují pozornost tomu, že ve slovanské Velkomoravské říši svatí bratři Metoděj a Cyril Filosof plnili misi byzantského císaře způsobem, který je v mnoha směrech v protikladu s byzantskými zájmy (Mečev, K. Středověcí Bulhaři. Knihovníci, státníci a bojovníci. Vydavatelství Národní fronta. Sofia, 1989, str. 7-50). Hlaholské písemné znaky jsou po pravdě mnohem bližší znakům skyto-sarmatským a alano-bulharským runovým znakům z oblasti severního Černomoří než řeckému písmu. Existují údaje, že mezi západními Slovany využívali bratři materiály předem připravené pro jiný národ a to pro Bulhary z tehdejšího západního Bulharska. Níže bude jasná i další zvláštnost civilizační činnosti svatých Cyrila a Metoděje, ve které je demonstrováno přání vzdálení se od byzantského kánonu a jeho přiblížení ke kulturním tradicím starých Bulharů. Jde zejména o určité zvláštnosti křesťanského kalendáře zavedené mezi západními Slovany, které ukazují, že tento kalendář byl již vytvořen pro jiný národ s jeho „hvězdám početným“ tradicím pro ranné Bulhary.

Kalendářní prvek MĚSÍC je obsažen ve všech kalendářních systémech mnoha národů a odráží fakt, že historicky nejstarší kalendáře jsou měsíčními. V podstatě je měsíc věrně použitelným intervalem v čase poměřován v opakujícím se cyklu měsíčních fází. To je důvodem, proč u většiny civilizovaných národů je od dávnosti název časového intervalu v souladu s variantou názvu nebeského tělesa Měsíce (měsíc). Využívání Měsíce jako přírodního počítání času seskupovali dávní lidé určený počet měsíců do podoby nové kalendářní jednotky - roku. Cílem bylo, aby nová časová jednotka spojovala všechny možné neopakující se klimatické sezóny – jaro, léto, podzim, zima. Na prvopočátku rok zahrnoval dvanáct lunárních měsíců, čímž byl úkol vyřešen dosti hrubě a nepřesně. Důvodem nepřesnosti je, že sezóny nejsou spojeny s pohybem Měsíce ale se Sluncem. Bylo proto nutné vkládat dodatečné měsíční interakce. Nezávislým způsobem dávní Egypťané dospěli ke geniální myšlence využít pohybů Slunce a nahradit Měsíc v základním mnohem přesnějším „chronometru“. Tak se rodí první sluneční kalendář, který je následně přijímán Iránci, ještě později Římany a dodnes stojí v základě juliánského i gregoriánského kalendáře. Kalendář starých Bulharů byl také slunečním.

Jiný základní kalendářní prvek – jeden den, má své pokračování, které se mění až k druhé maximální hodnotě. Interval času opisuje hodnotu, která je totožná se slunečním rokem. Tento fakt je přídavkem k řešení problému sezónnosti. Utvrzuje představu, že sluneční kalendář je přesnější, vhodnější a jednodušší než měsíční.

Důvod založení NEĎELE jako jednoho dodatečného oddělovače v měsíci není zcela zřejmý. Příčiny jsou více náboženského než praktického rázu. Z tohoto důvodu se struktura nedělních dnů u většiny národů shoduje s důležitými prvky jejich dávných náboženství. Název neděle (ze starobulharského „nedelati“ – nic neprovádět) přichází z pravidla posledního dnu v týdnu, který je sváteční. Na rozdíl ode dne, měsíce a roku, přechodný interval neděle nemůže být spojen s žádnou periodicky se opakující událostí nebo svátostí.  Z toho důvodu u různých národů dávnosti obsahuje neděle rozdílný počet dnů. U dávných Egypťanů trvala neděle deset dnů, tak každý měsíc u nich měl přesně tři týdny. V kalendáři zoroastrijců chybí prvek „měsíc“. Dávní Slované měli velmi primitivní a ne zcela vyjasněný kalendář, u některých národů měla neděle pět u jiných šest, sedm a více dnů.

Poprvé v době 3800 let před n. l. v Babylonu a pozdější Chaldejci rozdělují týden na sedm dnů tak, jak jsou v pohybu „živá“ světla na obloze. Následně se pro ně stává neděle ukončením týdnem. Vyjadřuje to vysokou úroveň jejich poznání nebeských těles, tyto poznatky označujeme dnes za astronomii a mnoho dávných pramenů je nazývá „hvězdám početné“. Nebeská světla (tělesa) jsou nepohyblivá (hvězdy) a pohyblivá (planety). Pohyblivých těles je přesně sedm a dávní Chaldejci již přidávali obrazy bohů, kteří mají vliv na lidi, události ve státech a osudy lidí. Jsou to Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Každý z těchto bohů – planet ovlivňuje svým osobitým způsobem, například Jupiter pozitivně, Saturn negativně, Venuše eroticky a tak dále.  Nejpříznivější je působení Slunce- nejdůležitějšího boha tohoto planetárního modelu. Na druhém místě má podle významu pozitivní vliv Jupiter. Věřilo se, že každý bůh-planeta řídí určitý den v sedmidenním týdnu,  mimo to má vliv na určitou hodinu každého dne. Proto byl každý den v sedmidenním týdnu nazýván jménem příslušného boha, který ho řídí – den Slunce, den Měsíce a tak dále. Prabulhaři také měli sedmidenní týden zcela podřízený sluneční a planetární kosmologii jak o to svědčí bronzová roseta z Plisky (viz. Názvy bohů-planet u Prabulharů),  národním pověrám u Bulharů 19. a 20. století (Mytologické stopy Prabulharů v bulharském folklóru). Někteří etnologové se pokoušejí připojit i Praslovanům také náboženské představy, což málo pravděpodobné z důvodu nepřítomnosti přímého spojení mezi nimi a Mezopotámií.

Tímto se první profesionální astronomové stávali i astrology. Obě činnosti se oddělují v okamžiku, kdy se dochází k popření geocentrické a utvrzení heliocentrické teorie. Dnes víme s určitostí, že Slunce v podstatě není planeta a má centrální místo v naší planetární soustavě, Měsíc také není planetou a je souputníkem třetí planety země, a že planet je celkem devět – Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto.

Babylonsko-chaldejský planetární model týdne se zakládá na kosmologických a stejně tak náboženských představách národů Starého světa. Ten se přenáší později na Kavkaz do dávného Řecka, Indie, Íránu a Římské říše. Prakticky se stává universální a platnou představou pro většinu velkých národů Starého světa včetně Prabulharů. Prvky této představy jsou zachovány v názvech dnů v týdnu ve většině evropských zemí zejména střední a západní Evropy ale také v Rumunsku a Albánii. Z evropských zemí (výjimku tvoří slovanské země) to jsou  Maďarsko, Řecko a národy Kavkazu. Jak si vysvětlit tyto rozdíly?

První veliké odklonění od převládajícího kosmologického modelu Starého světa uskutečnili Židé. Momentem předělu v jejich těžkých dějinách je „babylonské zajetí“ (r. 587 před n. l.), kdy byli Židé pokořeni Babylonským státem. V té době si osvojují babylonský měsíční kalendář s jeho 12 základními měsíci a sedmidenním týdnem. Jedenáct z 12 názvů měsíců v židovském kalendáři je babylonského původu. Hlavním s čím Židé nesouhlasí v náboženském slova smyslu, jsou dny v týdnu. Po svém osvobození se utvrzují v nové víře v jediného boha (pokud vynecháme Satana).

Podle dávných židovských vyznání zaznamenaných v Tóře bůh vytvořil svět v šesti po sobě jdoucích dnech a sedmý den odpočíval. Právě tímto způsobem je vytvořen židovský týden – šest pracovních dnů a sedmý sváteční. Podobná logika platí i u národů využívající slunečně-planetární model týdne, podle kterého je možné pracovat ve dnech nižších bohů, ale ve dni hlavního boha Slunce je třeba odpočívat. Z vnějšího pohledu je struktura týdne u babylonských-chaldejských a židovských náhledů stejná, existují však zásadní rozdíly v náboženském a kosmologickém základě, na kterém je vystavěna u jedněch nebo druhých.

Na jedné straně tyto rozdíly jsou zvýrazněny v názvech dnů. U babylonsko-chaldejských a v řadě dalších národů jsou tyto názvy spojeny se jmény bohů planet. V nové židovské víře takovýto bohové prostě nejsou a dny v týdnu nesou formální jména – den první, den druhý, den třetí a tak dále (viz. Tab. 1). Ve svátečním dnu je zakázáno vykonávat běžné činnosti, jako vaření, koupání a další. Hlavním je myslet na boha a vzpomínat jeho jméno. Z praktických důvodů je den před svátkem určen pro vaření, koupání a jiné – tento den je nazván „přípravou“.

Na druhém místě z ne zcela známých důvodů vybírají Židé babylonsko-chaldejský (v podstatě obecně universální) šestý den týdne den Saturnu, za den svého boha a nazvali jej Sabat. Slovo „sabat“ je chaldejské obecněji semitské zároveň židovské označující “pokoj, mír“. O smyslu výběru tohoto názvu jsou dvě teorie – jedna je židovská, druhá nežidovská. Židovská teorie tvrdí, že název „sabat-pokoj mír“ vyjadřuje příkaz nepracovat ve dni židovského boha, aby nedošlo k urážce vrcholného ochránce židovského národa. Druhá teorie tvrdí, že název „sabat-pokoj“ a skutečnost, že v tento den se nepracuje, není jen židovská praxe, je mnohem starší a má naprosto shodný důvod. Již dávní Chaldejci a Astro-Babylonci  v tomto dni nepracovali, protože věřili, že v tomto dni vládne zlý bůh Saturn a všechno co je v tento den uskutečněno dopadne zle. Tato teorie je dosti dobře opodstatněná protože u dávných Indo-áriů šestý den v týdnu je nazýván „Sani, den Saniho“, kde Sani označuje „pokoj“ a „Saturna“! Existuje ještě jedna teorie, podle které na prvopočátku byl Saturn bohem pozitivním jako ochránce zemědělců a v jeho epoše na zemi panovala spravedlnost a blahobyt. Pozůstatkem těchto pověr se stal římský svátek Saturnálie. Mnoho z výše uvedených problémů není dosud vyřešeno a nejsou předmětem této stati. 

Křesťanství jako náboženství jednoho boha vzniká na území a mezi lidmi, kteří jsou těsně spojeni s dávnými Židy. Z tohoto důvodu se záhy objevuje i problém oddělení sváteční-kalendářní soustavy nových křesťanů od staré obřadní praxe židovské. Jako základním se jeví otázka, který den v týdnu musí být vyčleněn pro nového křesťanského boha Ježíše Krista, s tím, že ten byl ukřižován ve dni před sabatem a konstatuje se, že jeho vzkříšení proběhlo v prvním dnu po sabatu. Ze zcela pochopitelných důvodů všichni křesťané přijímají den, ve kterém se rozšířila zpráva o vzkříšení Krista za den sváteční – den křesťanského boha (domenic, kirios). Z důvodu šťastné náhody tento den se shoduje se dnem slunečním, dnem nejdůležitějšího pozitivního boha ze starého planetárního modelu. Předešlý den tj. židovský sabat je uznáván za běžný pracovní den jako všechny ostatní. V tomto momentu je mezi následovníky nově vznikajícího křesťanského náboženství plná shoda. Pravděpodobně i proto, že den starého boha Slunce a tohoto nového boha Ježíše Krista se shodují mezi mnoha lidmi a národy se od počátku upevňuje představa, že Slunce a Kristus jsou jeden a tentýž bůh.

Tabulka 1. Základní modely názvů a uspořádání dnů v týdnu u národů Starého světa 

Tak tomu nebylo ve vztahu k novým názvům dnů v týdnu, zvláště ve dnech ukřižování a vzkříšení Krista. V západní římské říši je tento problém vyřešen elegantně, kdy je formálně zachován starý planetární model s názvy dnů v týdnu při využití vzniklé shody dne Krista se dnem Slunce. Náboženské představy spojené se starými planetárními bohy jsou zanechány. Cestou této konzervativní logiky bez toho, aby se něco měnilo, jsou vyřešeny dva problémy – ten se svátečním dnem v týdnu i ten s jeho názvem. A přesto má řešení svůj nedostatek, v novém křesťanském náboženství jednoho boha je zachován jeden prvek – názvy v týdnu ze starého náboženství víry ve více bohů – „počítaní hvězd“.

Na rozdíl od západní části Římské říše v Byzanci je zcela přejat židovský způsob názvů dnů v týdnu. Je to zvláště patrné z ranně byzantských názvů dnů v týdnu jakož i u názvů soudobých byzantských následníků – Řeků, Arménů a Gruzínů (tab č.1). Pokřtění Řekové doslova překládají (kalkirat) většinu židovských názvů. Jedinou novinkou je, že židovský pracovní den „den první“ u Řeků mění svůj název na kyriaki (sváteční den boha) a následující dny jsou beze změny – druhý, třetí, čtvrtý a pátý (tab. č.1). Podle židovské tradice se šestý den u Řeků křesťanů opět nazývá „příprava“ nebo řecky „paraskevi“, což je nadbytečné, protože následující den „sabat“ již není pro byzantince dnem svátečním. Základní nedostatek v byzantském způsobu pojmenování je, že tradiční sváteční sedmý den týdne spadá na sobotu den, ve kterém křesťané nic neslaví. Tento způsob pojmenování může uspokojit pouze národy, které nebyly dlouze spojeny se starým slunečním a planetárním kosmologickým a náboženským modelem světa (Řekové, Židé, Arabové, Slované). Pro dávné Bulhary by tato podoba označení týdne nepohodlná a nepřirozená. Později uvidíme, že existoval ještě jeden, třetí způsob pojmenování v oblasti Kavkazu, kde je tento protiklad elegantně vyřešen.

Židovský „monoteistický“ způsob pojmenování dnů v týdnu je přebírán Araby v okamžiku, kdy Mohamed upevňuje islám na Arabském poloostrově. V potřebě odlišit se od židů a křesťanů přijímají Arabové-mohamedáni pátek za svůj sváteční den zasvěcený jejich novému bohu. Proto je arabské označení dnů v týdnu: „jaum al achád“ (1. den neděle), „jaum al isnajn“ (2. den pondělí), „jaum as salasa“ (3. den úterý), „jaum al arba“ (4. den středa), „jaum al chamis“ (5. den čtvrtek), „jaum al džum“ (6. den pátek, svátek), „jaum as sabt (7. den, sobota). 

V současném perském jazyce se také využívá židovský způsob označení a počítání dnů v týdnu jako u Arabů. Názvy dnů jsou však v perském překladu a ne arabsky. Sobota je označena Šambe (Shambeh), poíránštěná forma šabatu (Shabbath) a ostatní dny se počítají od prvního do pátého:  (Yek-shambeh – den po sobotě) – neděle, (Do-shambeh – dva dny po sobotě) – pondělí, (Se-shambeh – tři dny po sobotě) – úterý, (Chahar-shambeh – čtyři dny po sobotě) – středa, (Panj-shambeh – pět dnů  po sobotě) – čtvrtek. Pátek je šestý den a je ovlivněn islámem nazývá se (Jom'eh) nebo persky Adineh (sjednocení) „den kolektivní modlitby“. Mezi tureckými národy střední Asie – turkmenština, uzbečtina a dalšími se užívají ne turecké nebo arabské, ale výše nazvané perské označení dnů v týdnu. Podobným způsobem se užívá i číslování dnů v týdnu u ostatních íránských islámských národů. Výjimkou jsou osetinci – křesťané. Stejný princip se využívá u semito-chamitských jazyků. Jediným rozdílem je, že sobotní den nosí název „sabbat“ u semitských jazyků, „sambat“ u íránských jazyků a „sonbat“ v Etiopii a Somálsku. Jedině u dávných a současných iránských národů je sobota označována SAMBAT!!

V letech 863-870 svatí Cyril a Metoděj roznášejí křesťanskou víru mezi části západních Slovanů na Velké Moravě. Souběžně s křesťanstvím učí místní Slovany číst a psát novému do té doby nevídanému hlaholskému písmu. Společně s tím určují i nový způsob pojmenování dnů v týdnu, který je rozumí se křesťanský, ale odlišuje se od byzantského i od západo-římského a má v podstatě severokavkazské kořeny. (tab. 1 a 2). Využívání ne řecké písemnosti a ne byzantských názvů dnů v týdnu svatými bratry je blahosklonně přijímáno Římským papežstvím v rámci soupeření mezi oběma křesťanskými centrálami. Nemáme doklady o tom, jak se s tímto jednáním vyrovnal Cařihrad, je zřejmé, že to bylo přijato velice chladně. Svatí bratři byli vysláni jako vyslanci Byzance, nepracovali však v její prospěch.  

Soustava názvů dnů v týdnu ustavená svatými Cyrilem a Metodějem a jejich žáky na Velké Moravě a v Bulharsku se postupně stává obecně slovanská. Jako u všech křesťanů, první den po židovském sabatu je věnován uctění boha Ježíše Krista. Byl nazván neděle – sváteční den slovansky. Na rozdíl od byzantské a židovské tradice není následující den „druhým“ ale prvním dnem po neděli, další den není „třetí“ ale druhý (vtornik – bulh., rusky, vtorek -> útorek, úterek- slovensky, česky) a následující den není „čtvrtý“ ale třetí (středa), pátý den v židovsko-byzantské soustavě se změnil na čtvrtý (čtvrtek) a šestý den od paraskevi „příprava“ se změnil na pátý (pátek). Tak v této „cyrilometodějské“ kalendářní soustavě začíná počítání dnů od pondělka a končí sedmý den, nedělí – dnem božím. Toto je plném protikladu s tradicí židovskou a byzantskou. Druhým rozdílem je, že Cyril a Metoděj odstraňují název dne „příprava“, který v křesťanské tradici ztrácí smysl. Místo něj máme den „pátek“ nebo jak je nazýván tradičně „rozpětí-pátek“. Židovský název sabat pro následující den je zachován i ve variantě „cyrilometodějské“.

Druhou novinkou je zavedení dne „středa“, který je skutečně uprostřed týdne pokud se za počátek vezme nedělní den. Pokus Jordana Vlčeva na tomto základě založit pojetí, že v bulharském týdnu se dny počítají počátkem nedělního dne je slabý, nepřesvědčivý a nejdůležitějším je, že skrývá podstatu věci. Název úterý, čtvrtek, pátek jasně ukazují nový počátek počítání – od pondělí. Mimo to logika u dávných národů včetně Židů staví sváteční den na konec týdne po šesti pracovních dnech a ne na začátek. Tímto způsobem si počítání zachovává vazbu se starým sedmým dnem, dnem Slunce a dnem nového boha – Ježíše Krista! Toto je přirozené pro Bulhary Onogundury. Pro proto-Slovany však nemá smysl, aby to zdůvodnilo úsilí a rizika z byzantských represí.

Na rozdíl od písemnictví byla cyrilometodějská soustava počítání týdne přijata a udržena u všech soudobých slovanských zemí, pravoslavných i katolických. Dokonce u Němců a Rakušanů je název jednoho ze dnů v týdnu (Mittwoch – středa) je vytvořen ne podle tradičního pro ně planetárního modelu, ale je v souladu se soustavou Cyrila a Metoděje. Je zde očividná vzájemnost, není však jasné, kdo koho inspiroval.

Důvod pro přesunutí číslování dnů v týdnu o jeden den dopředu je u cyrilometodějského kalendáře nesnadné odhalit. Jedná se v podstatě o návrat ke starému číslování podle slunečně planetárního systému, ve kterém je den zasvěcený hlavnímu bohu – Slunci by sedmým v řadě. Tento fakt může vysvětlit základ posledně vyslovené dobře podložené hypotézy, že oba bratři vytvořili novou písemnost a přeložili základní křesťanskou literaturu minimálně 6-7 let před Moravskou misí s cílem pokřtění obyvatelstva tehdejšího západního Bulharska, dnešní Makedonie, ve které byli Prabulhaři základním obyvatelstvem. Ve svém původním vyznání byli Prabulhaři-Sarmaté vyznavači hvězd a uctívali číslo sedm (Miloš Siderov, „Bulhariánství, náboženství sedmi“ nebo také „Jsou Volžští Bulhaři také vyznavači hvězd?“).  V tomto vztahu vstupují do kruhu dávných civilizovaných národů Mezopotámie, Indie, Íránu a Kavkazu. Přesunutí pracovních dnů v Cyrilometodějském kalendářní variantě o jedno místo napřed očividně obsluhuje jedině tradice Prabulharů-Onogundurů. Tento fakt, jakož i některé jiné fakty svědčí, že na Velkomoravské misi bratři zvěstovatelé využívali písemnost, knihy a kalendář, předem připravené a „aprobované“ v podmínkách Bulharska, tj. pro potřeby ranných Bulharů, kteří vyznávali počítání hvězd. Jsou přesvědčivé údaje, že samotní Cyril a Metoděj jsou vnuky bulharského šlechtice, spřízněného s vládnoucím rodem Onogundurů v Plisce (Margaritov M. A., Margaritov-Hofer. E. von Sulmtal. „O Cyrilovi a Metodějovi“ Vydavatelství Tangra TaHakPa, Sofia, 1999).

Tab. 2. Severokavkazské číslování týdenních dnů v ranně křesťanské epoše

Druhou oporou této teze můžeme nalézt u předkřesťanských názvů dnů v týdnu u některých kavkazských národů Čečenců, Ingušů, Osetinců (tab. 2). Ještě před svým příchodem na Balkán žili Prabulhaři Onogundurové ve svém státě na severu Kavkazu v délce pěti století. V té době mezi nimi a místními národy jsou navazovány aktivní kulturní mosty. V jiné stati byla představena fakta, že kulturní vzájemné působení zanechalo trvalé stopy ve sváteční, obřadní soustavě současných Bulharů (viz. Prabulharský kalendář). Předkřesťanský kalendář dávných Čečenců a Ingušů  (Nochčů) je do značné míry v souladu s Prabulharským. Rok měl u obou kalendářů 365 dnů  a 12 měsíců rozdělených na čtyři stejné skupiny po třech měsících. Dny jsou seskupeny do týdnů, kdy každý týden má sedm dnů. Nový rok začínal 21. prosincem a 25. prosinec byl návratem Slunce. Základní bulharské novoroční svátky jsou totožné „Ednažden“ (První den v roce), Malé vánoce (24. prosince), Štědrý večer (večer 24. prosince) a Koleda (25. prosince) a tradice jejich oslav jsou společné do nejmenšího detailu s odpovídajícími předkřesťanskými svátky dávných Nochčů, předků současných Čečenců a Ingušů.

Jak ukazuje tab. 2. v dávných Čečenců a Ingušů a u příbuzných Bulharům u Alanů  je používán monoteistický početní systém dnů v týdnu, jako u Židů a byzantinců ale s tou zvláštností, že výpočet dnů začíná v pondělí, který je počítán za počátek týdne. Před svou misí na Velké Moravě svatí Cyril a Metoděj se zúčastnili mise u Chazarů (r. 860), kde se s určitostí seznámili s místní křesťanskou ne však byzantskou tradicí. Severokavkazský způsob počítání dnů v týdnu byl nejpravděpodobněji přenesen Cyrilem a Metodějem při jejich návratu z této Chazarské mise. Je důležité toto vědět, protože svatí bratři a jejich učedníci jej zavedli na Velké Moravě a ve středověkém Bulharsku a z těchto zemí se myšlenka rozšířila do celého slovanského světa, jak pravoslavného tak i katolického a stejně tak i v Maďarsku.

Tab. 3. Zvláštnosti cyrilometodějských názvů dnů v týdnu v maďarštině

Zajímavým příkladem využití Cyrilometodějské početní soustavy názvů týdenních dnů je i Maďarsko. Je to neslovanská země utvořená uralskými národy na území Velké Moravy a Panonie, kde před tím žily slovanské národy a také Prabulhaři Onogunduři. Název Hungaria  představuje historické prodloužení geografického toponymu Onogurija , což je administrativní jednotka Prvního bulharského státu (viz. stať Hungaria-Onoguria). Z tab. 3. je vidět, že tyto názvy jsou očividně Cyrilometodějské, z nichž část z nich je slovanská. To je szerda (středa, třetí den), csotorok (čtvrtek, čtvrtý den) a pentek (pátek, pátý den). Název szombat je spojen se “sabatem“ a místo počátečního „sab“, obsahuje neobyčejné nosové szom (šom), které je charakteristické pro íránské jazyky. Ostatní maďarské názvy pro neděli (vasarnap), pondělí (hetfo) a úterý (kedd) mají však nejasnou etymologii pro současné jazykové srovnání. Jedině kedd může, mít  určitou spojitost s maďarským slovem dvě.

Koncovka slova vasarnap, nap znamená maďarsky Slunce nebo také den. To není nic divného, protože u mnoha národů je chápání Slunce a dne vyjadřováno stejným slovem. V takovém případě, vasarnap, může být doslovně přeloženo jako „den Vasar(a)“ nebo „den Vas(e)“, protože přípona  -ar má často úlohu částice. VAS nebo VEŠ označuje Měsíc v jazyce Prabulharů Onogundurů (tab. 3). Zde vasarnap (neděle) by mohlo znamenat „Měsíční den“ nebo také pondělí v jazyce Prabulharů.

Jak je vidět prabulharské „pondělí“ se stalo pro Maďary „nedělí“. Tato eventuální výměna o jeden den zpět nám pomůže najít i smysl ostatních dvou názvů. Pokud vasarnap znamenalo v minulosti pondělí tak hetfo a kedd označují úterý a středu. Skutečně, se hetfo se shoduje s prabulharským TE – úterý a kedd ve velmi blízko prabulharskému KCHE  - středa (tab. 3). Ukázané maďarské názvy jsou určitě rané záměny z jazyka místních Prabulharů Onogundurů, tak jako szerda, csotorok a pentek jsou dědictvím zde zastižených Slovanů. Pravděpodobné přesunutí týdenních názvů o jeden den zpět u ranních Maďarů se vysvětluje s změnou svátečního dne v týdnu při jejich pokřtění, ke kterému došlo velmi pozdě kolem roku 1000.

Název sobota u Maďarů (szombat-šomsab) a u Rumunů (simbata) je utvořeno počáteční nosovkou, zakončenou „m“. Jsou to jediné podobné případy v soudobých evropských jazycích a není proto uspokojivé vysvětlení. Podobné je označení soboty i u dávných Gótu, kteří žili u Černého moře. V bulharském historickém vědění byl přijat názor, že tato počáteční hláska u Rumunů ze zlidovělého nosového vyjádření slova „sabatos“ dávných Řeků. Jak ale vysvětlit „nosovku“ názvu pro sobotu u Maďarů a Gótů? Místo složitých, umělých vysvětlení předkládáme vysvětlení nové. Název sobota u Prabulharů-Íránců začínal s označením SAM (tab. 3) a nejpravděpodobněji znělo SAMBAT, tak jako se  vyslovuje u všech dávných íránských národů. Slovo SAMBAT u dávných Bulharů existovalo. Je známo, že vládce Kubrat měl bratra Sambata, který se může shodovat se známým Knížetem Sámem, který vytvořil krátkodobý stát ve střední Evropě v době ve které žil Kan Kubrat. Názvy šombat (maďarsky) a sibata (rumunsky) a starogótský název jsou nejpravděpodobnější varianty prabulharského sambat – sobota i je převzat od Prabulharů, kteří osidlovali velkou část území dnešního Rumunska, Maďarska a severního Černomoří.

Nálezy a závěry demonstrované v této stati dovolují uzavřít, že kalendářní systém Prabulharů je v souladu a nese společné prvky s těmi, které jsou obsažené u dávných národů Mezopotámie a Indie. Současně s tím nosí zvláštnosti severokavkazské. Významné je, že svatí bratři Cyril a Metoděj znali uvedené zvláštnosti raně bulharského kalendáře a drželi se jich na rozdíl od byzantské kalendářní tradice. To nám dovoluje dívat se s přesvědčením na hypotézu, že svatí bratři začali svou misi prvně v Bulharsku a že některé stopy této mise se shodují s kulturními zvláštnostmi raných Bulharů.

překlad N. B. N.