Bolgové, Bersilové, Esegelové základní prabulharské národy na Kavkaze, Volze,

Dunaji a v Makedonii

 

 Ivan Tanev Ivanov

 

http://protobulgarians.com

Stránka o Prabulharech, jazyce, původu, dějinách a náboženství ve statích, knihách a hudbě

 

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

 

Díky archeologickým objevům v několika desetiletích se utváří přesnější představa o Prabulharech (v dobách pohanských)(Angelova, 1995: 5-17; Rašev, 1993: 23-33). Proti původní rudimentální představě, jejíž počátky jsou staré 200 let, která hovoří o jejich malé početnosti, nízkém stupni kultury, mongoloidnosti a huno(turkitském) pohanském původu (K. Jireček, Dějiny Bulharů, Praha, r. 1876; Pletneva S. A. . skva. Nauka, 1982, str. 109), ukazuje dnešní věda zcela odlišný obraz národa, který utvořil a upevnil náš stát.

 

U Prabulharů převažuje pamirsko-ferganský antropologický typ národa (Boev, 1984, str. 36-40), početně jsou rovnocenní s ostatním obyvatelstvem raného bulharského státu (Stanilov, 2002, str. 67) a jsou držiteli vysoké materiální a duchovní kultury. Přestože jejich monumentální kamenné stavitelství se rozvíjí jeden až dvě století po utvoření státu, má odlišné rysy než sousední byzantský styl. Paláce, pevnosti, hospodářská stavení (Čobanov, 2006) a chrámy (Dončeva, 2002, str. 73-93) z pohanského období se velmi shodují se soudobými nebo jim předcházejícími stavbami z oblasti Saltovo-Majack, Kavkaz, Persie, Volžské Bulharsko a Pamír.

 

Charakteristické pro bulharské rody z oblasti severně od Černého moře a Kavkazu jsou pohřby s umělou deformací lebek, dále posmrtné lámání končetin je typické pro Střední Asii v období Kušanského přesídlení ze 2. století před n. l. 3. století (Dimitrov, 1987, str. 98).

 

Specifický je třístupňový model výstavby dočasných opevnění, pevností a měst, které Bulhaři stavějí v dalších staletích, upevňovali tak celý stát (Pliska, Preslav, Loveč, Vraca, Velbažd, Melnik), mají stejnou shodu se stavbami ve Volžském Bulharsku a íránském východě. Měli silně rozvinutý náboženský kult předzoroastriského (sapejského) typu se soustavou žreců, monumentálních chrámů a planetární soustavou bohů, soustředěných kolem hlavního boha Slunce.

 

Praktikovali pohřební rituál, který byl složen ze dvou obřadů a rovnocenně zahrnoval pohřbívání těl i pálení ostatků jako ekvivalentní pro ostatní prvky pohřební praxe. Tento fakt není dosud zcela vyjasněn, v podstatě není výjimkou pro dávné indoevropské národy, protože tento způsob pohřbu přísluší antickým Trákům i Italikům. Orientace hrobů a pokládání hrobů u Prabulharů na Dolním Dunaji se obecně vzato shoduje s tradicemi Sarmatů u Černého moře ve směru sever-jih (obráceně než u Tráků), ale v některých nekropolích se značně liší (Grigorov, 2006, str. 47-64). To může pramenit z rodových odlišností u Prabulharů, které jsou stále málo známé.

 

Huno turkitská hypotéza se pokouší řešit otázku kmenových rozdílů u Prabulharů jednoduchým způsobem. Pohlíží na Asparuchovi Onogchotor-Bulhary jako na jediný kmen, který podle tehdejších výpočtů čítal kolem 15-20 tisíc lidí (podle Konstantina Jirečka 300-400 lidí), a i přes tuto malou početnost se jim povedlo vnutit svou vládu a rodový titul khán (chán, kán) nesčetným slovanským národům. Podle soudobých vědecky podložených údajů byla (Stanilov, 2002, str. 67) četnost Asparuchova národa více jak desetkrát větší. Tento nesoulad ještě více staví otázku, zda národ, který založil svůj stát, prošel kmenovým rozčleněním a kdy k němu došlo?

 

Je zde jeden problém, málo zvýrazňovaný, stojící v těsné vazbě na kmenové dělení. Asparuchovo Bulharsko je založeno způsobem zcela odlišným od tradičních a typických způsobů zakládání států. Je bezpočet příkladů, které představují zakládání států cestou spojování malých knížectví, státečků a polisů obývaných více či méně příbuznými kmeny nebo národy. Tak to jsou utvářeny všechny dávné státy Indie, Čína, Persie, Řecko, pozdější říše jako Římská, Kyjevská, Moskevská Rus, Osmansko-turecká takto bylo utvořeno Chorvatsko, Polsko, Německo dá se říci i USA a Rumunsko v nové době.

 

Asparuchovo Bulharsko bylo utvořeno zcela jiným způsobem. Chybí knížecí útvary příbuzného obyvatelstva, které by Asparuch sjednotil válkou nebo násilím. Jeho stát se rodí jakoby najednou na rozlehlém území, kdy místní obyvatelstvo je vytlačeno na periférie. Je jasné, že problém s předešlým sjednocováním prabulharských národů (knížectví) byl již vyřešen v předešlém období v dobách jeho otce Kubrata nebo ještě dříve.

 

Které jsou to národy, rody a etnika? Z historických pramenů jsou známé některé odlišně vypočítávané raně bulharské národy nebo rody.

 

V mnoha byzantských, perských, arabských a slovanských pramenech jsou Bulhaři podél Kavkazu rozdělováni na vnitřní Bulhary a vnější Bulhary. Podle arabských pramenů (Ibn Chaukal, 1968) je perský výraz pro vnitřní Bulhary v označení bulgar-andarun a tomu odpovídající arabský výraz je bulgar ad-dachil. S těmito výrazy je možné se setkat v anonymním díle Chudud al-Alem. Historický smysl rozlišování vnitřních a vnějších Bulharů je však dosud nevyjasněn a není spojován ani s jedním historickým formováním raných Bulharů. Podle údajů lingvistických označuje termín Onogchontor-Bulhaři vnitřní Bulhary /viz stať/.

 

Podle byzantských kronikářů Teofana a Nikifora, byl Kubrat panovníkem bulharského rodu Onogundurů v Kavkazské oblasti. Tento národ pod označením Olchontor-balkak spolu s Kupi-bulgar, Duči-bulkar a Čdar-bolkar, jsou jmenováni v arménské geografii Anania Širakaci, jako národy tvořící Staré velké Bulharsko. K tomuto útvaru se připojili Utigurové a Kotragové (Kotragurové). O Kotragech se sděluje, že nejsou bulharským národem, ale jsou spřízněni a podřízeni Bulharům (Beševliev, 1981, str. 31).

 

O Utigurech a zejména Onogchotor-Bulharech je velmi málo svědectví. V polovině 6. století (asi kolem roku 558), zanechává sdělení Zachari Ritor, ve kterém jsou zmiňováni nejdůležitější národy obývající honijské tj. sako-skytské území za Kaspickou bránou severně od Kavkazu (Sukni, 1881, str. 25-26; Ludwig, 1982: str. 86).

 

Vyjmenované národy jsou Avgar, Sabir, Burgar, Alan, Kurtargar, Avar, Chasar, Dirmar, Sirurgur, Bagrasik, Kusal, Abdel, Heftalit a další. V tomto soupise je jistě národ Kurtargar označením pro Kutrigury, Burgar a Bagrasik jsou Bulhaři a jim spříznění Bersilové a národy Abdel a Heftalit jsou známí Heftalité z Pamírsko-Ferganského meziříčí. Jejich vlastní sebeoznačování je Hionité (odlišní od Hunů), z těchto míst jsou známí ještě jako Bílí Hunové. Po rozpadu Heftalitského státu roku 565 se tito objevují na Kavkaze jako Varchonité posléze Avaři. Bersilové a Esegelové jsou místní zde usídlené národy, zatímco mnoho z ostatních jsou národy (Heftalité) nově příchozí. Chybí zde označení Onogundurů a Utigurů, kteří nejsou pravděpodobně jako názvy odlišných etnik, ale jako část Bulharů (což odpovídá jejich členění na vnitřní a vnější Bulhary). Zachari Riton zvláště poznamenává, že pouze Bulhaři a Alani (Burgar a Alan) mají města, jako byla bulharská města rozmístěná poblíže Kaspických vrat průchod Derbent (města Semender, Belendžer, Burgur, Balk, Bulgar Balk), a nomády jsou rozmístěni v severních stepích. Tímto Zachari Riton staví osídlení a umístění Bulharů Onogundurů a odděluje od nomádů žijících na severu odlišně od Bulharů.

 

O něco dříve (kolem roku 450-500) zanechává podobná svědectví známý arménský geograf Movses Chorenaci (Mojžíš Chorenski) ve své raně arménské geografické knize Ašcharacujc (Světový ukazatel): Sarmatie a (její asijská část) je oddělena od své (evropské) poloviny východním okrajem Ripejského pohoří, řekou Tanavis, Meotijským moře a rozprostírá se podél Kavkazského pohoří u Gruzie a Albánie až ke Kaspickému moři. V Sarmatii žijí následující národy:

 

1. Chazaři, 2. Bušové (pravděpodobně Bulchové, skupina Bulharů), 3. Baslikové (Barsilové), 4. Apšegové, 5. Apcházové, 6. Královští Sarmaté, 7. Ippofagové (Mlékojedi), 8. Nachčamatjani, 9. Ftirofagové, 10. Sjurikati (nebo Sirakové), 11. Mitrikatové, 12. Amazoni, 13. Alani, 14. Cheburové (nebo Hebarové), 15. Kudetové, 16. Skjumové, 17. Argavetové, 18. Margolové, 19. Takocové (nebo Takrové), 20. Argozové, 21. Dačani, 22. Pinčové, 23. Dvalové, 24. Honové (Hioni, Hionité Heftalité), 25. Vospurové (nebo Apulové), 26. Canarové, kteří drží průchody Alanský a Cekan, 27. Tušové, 28. Chušové, 29. Kustové, 30. Antropofagové (lidojedi), 31. Cchavatové, 32. Gudamakarové, 33. Duičikové, 34. Didocové (nebo Digoicové, Didoi), 35. Lekové, 36. Katapasiani, 37. Agutakani, 38. Henutové (nebo Henukové), 39. Šilové (nebo Šibové), 40. Tčigbitové (Tčigové), 41. Helové, 42. Kaspiové, 43. Puchové, 44. Širvani, 45. Hasrani (Harani), 46. Tavasparové, 47. Hečmatakové, 48. Ižamachové, 49. Paschové, 50. Puschové, 51. Pikonakové, 52. Bakanové, 53. Maskutové (Massagetové), kteří jsou až u samotného Kaspického moře, kde se stýkají krajní hřbety ostrohy Kavkazu a kde se tyčí Derbentská stěna vysoká pevnost v moři. Více na sever žijí Honové (tj. Hionitové Belendžerové, Bersilové), kteří drží město Varačan (Belendžer) jakož i jiná města. Panovník na severu je nazýván Kaganem. Ten je panovníkem Chazarů. Panovnice, kaganova žena pochází z rodu Basilů (Barsilů, Bersilů).

 

3. Arabští kronikáři Ibn Rusta a Al Gardizi sdělují, že Bulhaři severně od Kavkazu se dění na tři základní skupiny (rody, části): Bersula, (Barsilové, Bersilové), Esegelové a Bulgar. Toto je nejranější a historicky doložené členění Prabulharů reálně existující a dobře doložená etnika a národy. Vlivem arabských útoků značná část tohoto obyvatelstva migruje na sever k Volžskému Bulharsku. Podle dalších arabských pramenů, stejné tři základní skupiny Bersilové, Esegelové a Bolgarové osidlují a později utvářejí Volžské Bulharsko, ke kterým se připojují další dvě bulharské skupiny Barandžar a Temtjuzové (Tethjuzové). Tetjuzové jsou pravděpodobně částí východně kavkazského národa Tater nebo Tatů, kteří se považují za potomky íránsko-jazykového obyvatelstva, které se sem přesídlilo z Pamírské oblasti do oblasti při Kaspiku do tehdejší Albánie za perského šáha Peroze (Firuze) I. (459-484) (Pigulevskaja, 1940, str. 86). Podle svědectví arabského vyslance Ibn Fadlana o Volžských Bulharech (10. století) jsou doloženy shodné skupiny Bulharů: Bulgar a Askal, kdy se dodává, že je zde také samostatný rod Al Baradžar. Peršan Ibn-Dasta, který žil v Chorásánu také dosvědčuje, že Volžští Bulhaři se dělí na tři skupiny: Bersuli, Esegeli a Bolgari, co do způsobu života všechny tři skupiny jsou na stejném stupni rozvoje (Hvolson, 1869, str. 23).

 

Národ Bersula (Barandžar) je spojován se zemí Bersilií a místními Bersily v zemích kolem Kaspického moře. Tento národ žije v okolí městě, zapsaného arabskými a evropskými prameny pod označením BLNGR, což v transkripci znamená Belendžer, Balandžer, Baradžar a nachází se v historické oblasti Bersilie. Je pravděpodobné, že rod Barandžar nebo Belendžer je národem Bersilů, což podle vyjádření mnoha soudobých autorů znamená, že patřil k bulharské etnické skupině.

Co jsou zač Bresilové, když podle dávných kronikářů jsou bulharským prvotním národem? Movzes Chorenaci nazývá Honi obyvatelstvem Berendžeru, Bersilové tj. tito jsou Honové Hionité

Země Bersilie zabírala území dnešního Dagestánu, jakož i území severně až k deltě Volhy včetně známého Hipijského (koňského nebo bulharského) pohoří. V dřívějších dobách bylo toto území osídleno zejména rozdílnými sarmatskými a sakskými národy Massagety, Maskuty.

 

Arabský kronikář Al-Balazuri píše, že Al-Balšalie (Bersilie) je umístěna severně od Derbentu. Byzantští kronikáři Teofan Zpovědník a Nikifor říkají, že před útokem na Kubratovo Bulharsko, vstoupili Chazaři ze země Bersilie (za Teofana) nebo Berilie (za Nikifora). Michail Sýriec (Michel le Syrien, 1901, str. 364) nazývá tuto zemi Bersilií, a arménské prameny hovoří o zemi Basilitů. O Bersilii hovoří Teofan, že to je země známá jako První Sarmatie (Jan Malala, 1831, str. 60-62 a 161-162)

 

Označení První Sarmatie se využívá i u Ptolemaia a od něho se název přebírá i ranými křesťanskými autory, například v Arménské geografii (Patkanov, 1877, str. 15-16; Sukri, 1881, str. 16, str. 25-26). Název Bersilie pochází od jména sarmatského národa Bersilů, Barvil nebo Bacilů (Novocelcev, 1990). Podle Arménské geografie (Patkanov, 1877, str. 15-16; Sukni, 1881, str. 25-26) národ Baslaků (Barsilů) obývá zemi Sarmatskou, nacházející se v deltě řeky Itil (Volhy). Podle arménských pramenů, ve 2. století našeho letopočtu je severně od Kavkazu území osídleno národem Baslíků, což připomíná indické pojmenování národa Bachliků z oblasti města Balch. Je pravděpodobné, že zde jde o tzv. druhou vlnu Sarmatů, nově příchozí ze Střední Asie na území delty řeky Volhy. Tito nový osídlenci přinášejí zvyk umělé deformace lebky, který je typický pro Prabulhary, není znám u raných Turkytů.

 

Na V. mezinárodní konferenci ve Varně na téma Prabulhaři ve východní a Centrální Evropě, konané 22-24. dubna 2004, přednesl historik z Dagestánu prof. Dr. Murad Mohamedov tézi, že prvním státním zřízením na územích severně od Kavkazu tzv. stát Bersilů byl utvořen dávnými Bulhary. Možná právě zde se nacházel stát panovníka Avitochola, utvořený kolem roku 165, jak říkají údaje z díla Imenník na ranobalgarskite vladeteli/Jmenný seznam raně bulharských panovníků.

 

Archeologové nalezli pozůstatky materiální kultury Bersilie v dnešní oblasti Bašli v Severním Přímořském Dagestanu (Artamonov, 1962, str. 130-132; Fedorov, Fedorov, 1978, str. 70), tam kde se nacházeli i pozůstatky dávných Bersilských měst Belendžer a Semender, jejichž kulturní vrstvy vedou až k počátku 2. století a končí až v dobách arabských útoků v 10. století. Arménští autoři nazývají Belendžer jménem Varačan a předpokládají, že toto město bylo hlavním městem Bersilie. Jak je vidět řeka Sulak, tekoucí poblíže města, se v dávnosti také nazývala Belendžer. Roku 723 město obsadili Arabové vedené Šalmajem, počet zajatých byl takový, že bylo nutno je všechny utopit v řece Belendžer.

 

Velký počet toponymů v oblasti hovoří o bulharské přítomnosti. V rukopisu Ahmeda ben Azami o pochodu arabského vojevůdce Salmana v letech 652-653 se říká: Jakmile Salman opustil  Derbent, dospěl k chazarskému městu Burgur Při svém postupu dosáhl města Bilkar, které nebylo součástí Chazarského panství, zde zřídil tábor na polích před městem, které se nacházelo poblíže velké řeky.

 

V době stejného pochodu Ibn Al Nasir píše, že po převzetí města Belendžer Bulkar Balk, se Salman vydal k jinému městu nazývanému Vabandar, ve kterém bylo 40 000 domů. Ruský historik, odborník na Chazary, M. I. Artamonov spojuje název města Vabandar s etnonymem bulharského národa Unogundurů, což za Chazarů (v dopise kagana Josefa) se představuje jako označení V-N-NT-R, a u Arabů Venenderů nebo Nenderů a u Byzantinců Unogundurů-Onogurů. Na základě podobných doložených svědectví Artamonov uzavírá, že v raném středověku byl severní Dagestán osídlen prabulharskými národy (Onogundury, Bersily) a je správné toto území označovat nikoliv Královstvím Honitů (Hionitů odlišných od Hunů!) ale Královstvím Bulharů s hlavním městem Varačan Belendžer (Artamonov, 1962, str. 184).

 

V různých pramenech je národ Esegelů znám jako Askalové (Ibn Fadlan, rok 922, Gardizi, 11. stol.), Aškil (Chudum Al Alan, rok 982). Je pravděpodobné, že Esegelové jsou spřízněni s mladším místním sarmatským národem Jazygů, jako s pozdějším velkým národem Asiu, Jasů z oblasti severního Přičernomoří. Z nich dnes zůstali názvy Asiag (osetinský název pro Balkarce), Asiakové, Osokové (národ v Kabardinii), řeka Assokaj v Kabardinci, řeka Oskol, přítok řeky Severský Donec, město Ošel v Čuvašsku a další. Ve Volžském Bulharsku obývají Esegelové (Iskilovém, Askalové, Aškalové) pravý břeh řeky Volhy s centrem v esegelském městě Ošel. Volžští Bulhaři žili v rozsáhlé oblasti s centrem městem Bulgar hlavním městem státu.

 

Později bylo hlavní město přemístěno do města Biljar, také osídlené zejména Bulhary. Esegelové mohou mít spojitost s nejranějším známým obyvatelstvem severního Přičernomoří s Kimmerijci, íránským národem spřízněným s pozdějšími Skyty a Sarmaty. Vlastní název Kimmerijců je Eskudové. Pokud vezmeme v potaz, že -da, -ta jsou přípony množného čísla u íránských národů, se tak v názvu ozřejmuje základ slova esku (eskuda = esku + da). Základ slova esku je podobný sémantickému základu eseg, jazyg pozdějších kmenových názvů Esegelů, Jazygů. Tento fakt je podepřen etnickou blízkostí Kimmerijců a Esegelů i společně obývaným prostorem, který hovoří o pokračování jejich historické kontinuity.

 

Poměrně méně údajů máme o přítomnosti Bersilů a Esegelů na Balkánském poloostrově. Osídlování tohoto poloostrova Prabulhary probíhá ve dvou etapách. První a slabší osídlení je ve druhé polovině 5. století, kdy čtyři prabulharské národy se přemísťují z oblasti Kavkazu do Západních Karpat. Později se část z nich přesouvá na jih do míst dnešních jiho albánských měst Berat (Bjalgrad, Velika) a Chimara. Druhý vlna osidlování probíhá o jedno století později a shoduje se s příchodem národů Asparucha a Kubera. Má se za to, že Asparuch vedl především skupinu Onogchontor-Bulharů, je však pravděpodobné, že v jeho skupině byli i členové jiných skupin.

 

Podle údajů B. Klainera (Blasius Klainer, Dějiny Bulharska, Sofia, 1977), první bulharská osidlování na jih od Dunaje probíhají již od roku 507 na územích dnešní Jižní Albánie a Makedonie, tj. je to část výše zmíněných čtyř prabulharských kmenů. Toto osidlování jakož i pozdější přesidlování Kuberových Bulharů do míst na západním Balkáně je popsáno následujícím způsobem byzantským arcibiskupem města Ochrid Teofilaktem: když tento národ (Avaři) odtáhl, přišel jiný, ještě více nezákonný a sveřepí tak zvaní Bulhaři ze skytských předělů; překročil řeku nazývanou Istar (Dunaj), přišel těžký bič, vyslaný od Boha na západní okraje (naší říše).

 

V jiném letopise (Středověký překlad kroniky Konstantina Manasia, Sofia, 1988, str. 228-229) psaném očividně severně od Dunaje je osidlování Bulharů na západním Balkáně popisováno následovně: " ". V překladu to znamená, že mnoho nespočetných těch (Bulharů) naplnilo území naší i druhé strany Dunaje až do města Drač (dnešní Duras, Albánie) a ještě dále. Stejné osidlování je popsáno skoro stejnými slovy v jednom starobylém ruském letopise z roku 1627: V dobách vlády cara Konstantina překročili Bulhaři řeku Dunaj. Ve velkém počtu, dokonce nesčetní tito (Bulhaři) naplnili celou zemi až ke Drači tím, že Bulhaři, Persové a Vlachové jsou jedno a to samé všichni jsou na této zemi přesídlenci.

[ , 774].

 

Cenné na ruském rukopise, který je zjevně přepisem mnohem starší kroniky, je dovětek, že Bulhaři a Persové a Vlachové jsou jedno a to samé a že všichni jsou na této zemi přesídlenci (nově příchozí). Do dnes není znám smysl tohoto vyjádření, všeobecně převládá názor, že vyjádření zdůrazňuje rodovou spřízněnost Bulharů a Peršanů (P. Dobrev, Dějiny bulharské státnosti, IKKSlavika-RM, Sofia, 1995, str. 53)

 

Podle mne je význam zcela jiný a vztahuje se na složení Bulharů, kteří přišli a osídlili západní Balkán. Smysl fráze je, že Bulhaři a Persové a Vlachové, kteří přišli a osídlili území na jih od Dunaje, tj. jsou tři shodné národy, které společně osidlují toto území. Když víme, že na Kavkaze, tak i na Volze představují Bulhaři tři národy (rody, etnika)- Bolgové, Bersilové a Esegelové, můžeme to pojmout i tak, že ve vyjádření Bulhaři, Persové a Vlachové to znamená také Bulhaři, Bersilové a Esegelové.

 

Když vezmeme v úvahu, že přípona -li ve slově Bersi-li/Bersilové je zjevnou příponou a je možné ji vypustit, dostáváme základ slova Bersi které je v plném souladu s výrazem Persi! Vazba mezi Vlachy/Valachy Esegely může být vysvětlena, když si připomeneme, že na nejvýchodnějším území Starého (Kubátova) Bulharska stála dvě veliká města, nazývaná Balch a Bulgar Balk (Belendžer). Když vezmeme v potaz, že mnoho starých bulharských měst neslo označení etnonymu v názvu (města Bulgar, Belar, Suvar, Ošel ve Volžském Bulharsku, dále města Bulgar Balk, Burgur, Blhgr na Kavkaze) dá se předpokládat, že v okolí měst Balch i Bulgar Balk také žil národ nazývaný Balch nebo Valch a od toho pramení název Vlchové/Valachové. Národ Bulch je totožný s výše jmenovaným jako Buši/Buchové uvedeném hned na druhém místě za Chazary v soupise Mojžíše Choranaciho. Znamená to, že jde o veliký, početný národ, pravděpodobně část Bulharů.

 

Tyto údaje ukazují, že shodně v oblastech na Kavkaze Volžském Bulharsku tak i v Transylvánii a Makedonii, sídlí souběžně tři bulharské kmenové skupiny Bersilové, Esegelové a Bulhaři, které postupovali a žili společně. Ve středověku a i do nedávna v Makedonii, kolem města Bitolja byla etnografická skupina nazývaná BASLACI (Barsjaci, Varsaci, Vrsjaci, Barsaci, Barsjaci) (Todorov-Bemberski, 2004). Toto obyvatelstvo je následníkem mnoho četného národa BERZITU, který je v Srbsku považováno za slovanský národ (nemám proto důkaz, ale mohu to tvrdit!). Djula Moravčík a Ivan Mikulčič však jsou toho názoru, že jde o národ avarsko-prabulharského původu, který vstoupil do bulharské národnosti. Jsou to pravděpodobně zástupci rodu Persi nebo Berzi (Bersilové) z ruského rukopisu. A skutečně nejznámější vůdce tohoto národa nosil íránské jméno Akamer. Přípona it v názvu národa je koncovou množného čísla u Skyto-Sarmatů. Označení Varsjaci a zejména Baslaci se doslovně shoduje s arménským názvem Baslaci pro národy Bersilů, jak je zapsáno v Arménské geografii (Parkanov, 1877, str. 15-16; Sukri, 1881, str. 25-26). Tento název je velice blízký i se jménem národa Basliků, který podle arménským pramenů sídlil v době 2. století na severu Kavkazu.

 

Někteří bulharští badatelé také považují, že společně s Onogchontor-Bulhary došli na Balkán i Bersilové i Esegelové (Koledarov, 1979, str. 104; Balkanski, 1996). Pozůstatky bulharského národa Esegelů mohou být i dnešní Šekelové (Sekei, Sekuli, Székely, Szekel) pomaďarštěné obyvatelstvo v centrální Transylvánii (okresy Kovasna, Chargita a Mureš), v počtu kolem 860 tisíc lidí. Prof. Todor Balkanski považuje jméno rumunského města Brašov také od roku Barsilů, žijících v oblasti Onoguria (Transilvanie, Zagora, Sedmihradsko). A skutečně utváření toponymů a hydronymů odvozených od kmenů a národů je zde charakteristické pro tuto oblast.

 

Podle ruského historika profesora Rizi Barieva, toponym Jaš a jemu podobné, kterých je kolem 50 názvů sídlišť v severním Pričernomoří pocházejí od národa Asů nebo Jasů (bílý, blahoslavení) s tímto jsou nazývání raní Bulhaři a jim příbuzní Alani (Bariev, 1997). Velký počet hydronymů po celém severním Přičernomoří pochází od místního raně-íránského etnika Rosů (ruxs světlý, jasný): řeka Ross (Rasa), přítok Dněpru v Čerkasské oblasti, řeka Porusje, dolní tok řeky Donu je nazýván řekou národa Rosů, část Černého moře až ke Kerčskému průlivu je nazýváno mořem Rosů, dnešní Tamanský poloostrov je nazýván v minulosti ostrovem Rosů. V arabsko-perských kronikách z 10. století je vzpomínána Roská řeka (nachr ar-Rus), s tímto je označován buďto přítok řeky Volhy nebo samotná řeka Volha. (v dalších arabských pramenech je tato řeka ústící do Kaspického moře označována jako řeka Bolga a dnešní Kaspické moře mořem Bolgarským pozn. překladatele)

 

Archeologické nálezy potvrzují údaje kronikářů o osídlení Prabulharů ve střední a západní Rodopy a v oblasti města Seres. Co tedy píší archeologové k této otázce: Stále ještě je rozšířený chybný názor, že dávní Bulhaři žili pouze v severním Bulharsku. Rodopské území bylo osídleno kompaktními bulharskými skupinami. Druhá velká bulharská skupina se usídlila na břehu Keramijského pole kolem města Ochrid a v údolí řek Struma a Vardar, ve středních a západních Rodopech (Aladžov, Ovčarov, 1987, str. 294-300).

 

Až do doby mezispojenecké války bylo město Seres (Sjar) osídleno především Bulhary, kteří byli roku 1913 z tohoto města vyhnáni řeckou armádou. Od antiky do 7. století nosilo toto město jméno Sike, což je řecký toponym, se kterým bylo možné se setkat až ke Konstantinopoli. Nově došlí Kuberovi Bulhaři a Slované jej přejmenovali na Seres, Sjar nebo Ser (Petrov, 1981, str. 326-327). V období 8. 9. století ve městě a jeho okolí žilo mnohočetné prabulharské obyvatelstvo, které zde zanechalo mnoho kreseb a nápisů po skalách v okolních horách. Roku 1971 je nalézá řecký historik N. K. Mucopulos a publikoval tyto grafity. Jsou zcela identické s grafickými vyobrazeními z Plisky, Preslavi a jiných raně bulharských sídlišť. (Ovčarov, 1981; Ovčarov, 1980, str. 12).

 

Velmi početné obyvatelstvo Bersilů sídlilo i v severovýchodním Bulharsku v dobách Asparucha. Soudíme podle přímých archeologických nálezů a nepřímo podle místních toponymů. Podle (Raševa, 2008, str. 243) nekropole Devnja-1 a Devnja-3 náleží jak Bulharům, tak i Bersilům. Raní Bulhaři užívali velice často etnický příznak pro utváření osobních jmen a toponymů. Příkladem může být etnonym Kotrag, odpovídající rodovému jménu Kotragů, Kutrigurů, Palgar jméno vysokého zástupce vyslaného knížetem Borisem do Říma na jednání s papežem, Askal jeden ze tří vládců ve Volžském Bulharsku v 10. století a Paris as-Saklabi (Paris-Boris) místní obyvatel Volžského Bulharska, který doprovázel Ibn-Fadlana arabského cestovatele. Jméno Persian (v letech 836-852) a jeho syn Boris (852-889 + 893) pravděpodobně spojené s názvem Bersilů. Má se za jisté, že kníže Boris nosí jméno podle barse, totémového zvířete Bersilů (Rašev, 2008, str. 264), z čehož pochází i samotný název Bersilů. Bars je staro íránský název subtropického dravce z rodu kočkovitých, žijících v hluboké dávnosti ve vlasti Bersilů pohoří jižně od Kaspického moře.

 

 

Název Sugdea jednoho velkého a dávného města v Azovském moře pochází od etnonymu Sogdijců, národa blízkého Prabulharům, kde se předpokládá, že první obyvatelé města byli Sogdové ze střední Asie. Dnešní srbské město Smederevo je rozloženo v oblasti osídleném do 19. století především bulharským obyvatelstvem. Ve svém cestopise nazývají arménští cestovatelé  Churas Ingžeuženaj a Stepanos Kjuver Adonc (1789-1800) jmenují město názvem Semender a ukazují, že obyvatelé města sem přišli z Asijské Sarmatie (Golijskij, 2001, str. 55), tj. Bersilie. Jiné podobné toponymy z Volžského Bulharska jsou Suvar, město je centrem oblasti osídlené národem Suvarů a Tetjůš město národa Tetjuzů, které je také považováno na bulharské. Je zajímavé, že jeden z komitátských (provinčních) centrů Dunajského Bulharska ten se nazývá Tetel, město je severozápadně od Bělehradu, dnešního hlavního města Srbska.

 

Toponymy Tetel a Tetjuš jsou blízké etnonymu Tetal, se kterým jsou Persové nazývání Heftalité národ spřízněný a shodný s historickým osudem Prabulharů (Vojnikov, 2009, str. 218). Část Heftalitů migrovala na západ a objevila se v Evropě jako Varchonité, Avaři. Ne náhodou se město Tetel nachází v oblasti dávné Avarie, spojené s Bulharskem po porážkách Avarů od Franků a Bulharů.

 

V souladu s tímto etnickým způsobem utváření toponymů a jako následek dunajské přítomnosti Berylů se může vysvětlit i název druhého bulharského hlavního města Preslav. Tradičně se tento název odvozuje ze protislovanského významu slavný, přeslavné město. Ve skutečnosti vzniká město Preslav jako vojenský tábor podobně jako město Pliska, aul nedaleko řeky Tiče a mnoho jiných příkladů z doby panování kanas uvigi Omurtaga. Bylo by nepochopitelné, aby vojsko Omurtagovo pojmenovávalo svůj vojenský tábor se slovanským názvem, ještě více je nejasné co přeslavného může být v polních kasárnách. Mimo to jsou ještě dvě soudobá bulharská města nosící podobné jméno Preslavec, nacházející se na břehu Černého moře poblíže Konstanci, milované město kyjevského knížete Světoslava a Malý Preslavec, nacházející se na břehu Dunaje poblíže Tutrakanu. Do té doby protoslované nestavěli města a je nepravděpodobné, že by přenechali svá jména novým prabulharským městům v pohanských dobách.

 

Je pravděpodobné, že toponym Preslav je prabulharského původu a je utvořen po vzoru názvu nedaleko rozložené Plisky, která je ve skutečnosti nese originální prabulharský název Pliskav, Pliskavá. Podobné je tomu i u názvu pozdějšího sídliště Aboba, umístěného nedaleko ruin Plisky, o kterém se ví, že je prabulharského původu (Abobo-Pliska, 2007). Aboba je pravděpodobně pozdější fonetická varianta Abava, stejně tak jako Krkižába (obec nedaleko prabulharského rvu, rovu v oblasti Vračansko) může být soudobou variantou Krkizava, tj. Hradiště, pevnost. Veregava (pochází ze slov berg, pohoří + přípona ava) je prabulharským označením pro Starou planinu, ze které pochází i místní jméno města Berkovica.

 

Nejstarší registrované jméno Kyjeva je Kioava (a tak, všichni ti Rosové se pustili po řece Dněpr a shromáždili se v pevnosti Kioava, také nazývané Sambatas (Bagrjanorodnyj, 1989, str. 375). Arabové pojmenovávají stejné město Kujaba (Kujafa), a ve skandinávských ságách se město nazývá Könugardr (Kenugard Kanovo město). Je možné odvodit, že toponymu Preslav je přítomné i stejná přípona -av, -ava, charakteristické pro další raně bulharské názvy (Pliskav, Veregava, Abava, Kioava, Krkezava). Pokud vezmeme v potaz právě tuto příponu a oddělíme základ slova, získáme PRESL, které doslovně opakuje název národa bersil. Je pravděpodobné, že podobně jako u názvu Pliskav (i Abava), je Preslav prabulharským toponymem označující bersilský stan, město osídlené Bersily.

 

Pod tlakem jihosibiřského národa Hun-nu (Hunů, Gunů, nutno odlišovat od Hionitů Honů=Saků) do oblasti Kavkazu (rok 370) se část Alanů a Prabulharů včetně Bersilů vydává až do západní Evropy. Z tohoto důvodu se jméno Bersilů přenáší na mnohá místa. Velmi je populární hypotéza, že hlavní město Katalánska Barcelona nese jméno Bersilů bulharsko-alanského národa, který společně s Alany a Vandaly v 6. století utvářejí svůj stát v této oblasti.

 

Mnoho toponymů z Kavkazu, Volžského Bulharska a Dunajského Bulharska pochází z názvu národů, kteří je budovali a osidlovali. Těmi jsou výše uvedené názvy Bulgar, Biljar, Ošel, Belendžer. Raně bulharské město Ungvar (dnešní Užhorod) byl centrem nejsevernějšího komitátu (provincie) Dunajského Bulharska komitát Onogurie, jejíž název se přenáší i na později došlé Maďary Uhry. Název Ungvar označuje onogurské město z prabulharského var, varoš město (Dobrev, 2005).

 

Historicky je možné odůvodnit i hypotézu, že hlavní město Slovenska Bratislava také nese jméno odvozené od Bersilů. První písemné názvy tohoto římské osídlení je v latině Gerulata (r. 50 naší éry), Polonium (z toho je pozdější Pozsony, ́), Istropolis (město na řece Istros- Dunaji). V období let 805 (panovník Krum) 819 (kníže Boris) je město včleněno do rámce Prvního bulharského státu (komitátu-provincie Onogurie). O něco později se v německé kronice z roku 907 objevuje nový bersilský název města Brezalauspurc = Bersilské město (Brezalau-bersilské, purc, burg- město). Z německého Brezalau můžeme sestavit jeho originální bulharsko-bersilský název mající prabulharský sufix, příponu -av, -ava Berslav, Berslava (porovnej s toponymem Brašov v dnešním Rumunsku). Tento bulharsko-bersilský název se zachoval nejdéle, od doby bulharské vlády (Krumovo) do roku 1919, kdy je přejmenováno do německé podoby na Pressburg, maďarsky Prešporok, Prešporek. Roku 1919 se město stává novým hlavním městem Slovenska a přijímá označení Bratislava, které je v podstatě mnohem blíže jeho originálnímu bulharsko-bersilskému pojmenování Berslava. Je zjevné, že místní slovanské obyvatelstvo pamatuje jméno předané od jim spřízněných Bulharů a Bersilů jen je lehce poslovanštěno. (Pro nezaujatého české čtenáře, který si v tuto chvíli pomyslel, že se jedná jen o pouze náhodné určení bulharské přítomnosti v této geografické oblasti, lze uvést hned několik místopisných pojmů, které výše uvedený fakt potvrzují. V dosahu Bratislavy je dnes pouhých 170 km na jih jiné město odkazující se na bulharskou minulost město Polhrad (Bolhrad). Jiným směrem 370 km východně od Bratislavy leží další město Polgardi (Bolgardi). Pro úplnost lze pouze dodat, že ve směru pouhých 100 km severně od Bratislavy leží nedaleko sebe dvě obce blízko Mikulova, které o dávné minulosti také něco říkají, obce Bavory a proti nim ležící Bulhary. O přítomnosti Valachů v Beskydech asi nikoho v Čechách přesvědčovat není nutno. Co je však jiné, je že v místopise obce Jablůňkov nebo v místním muzeu se český čtenář dočte, že jeho obyvatelé odvozují svůj původ od Jazygů, což dokládá i jejich folklor.- pozn. překladatele)

 

Výše uvedený závěr o shodě výrazů persi-bersili v některých kronikách se dá podepřít dopisem- Ivana Alexandra (1331-1371) pro benátského dožete Andrea Dandala, kde je možné se setkat se zatím nevysvětleným určením na několika místech jsou neřeckým písmem z cyrilice názvy bulharské-persijské (Petrov, Gjuzelev, 1978, str. 255-256). Pokud jsou psaná fráze bulharské a persijské čtena jako bulharské a bersilské dostává to nový smysl. Skutečně, nové dobře podložené hledisko bulharské historické vědy je, že cyrilice byla sestavena v Preslavské škole v době cara Simeona a představuje doplnění řecké abecedy o znaky převzaté z prabulharského runnového písemnictví. Nová neřecká písmena mohou být nazvána jako bulharská stejně tak preslavska, tj. bersilská, protože byla utvořena v Preslavi. Přesně toho chtěl vyjádřit car Ivan Alexander, kde místo preslavské nechal napsat bersilské (v podstatě persijské pokřiveně) protože stále ještě nevěděl, že preslavské, bersilské a bulharské jsou jedno a to samé.

 

O významné přítomnosti Bersilů v Prvním bulharském státě na Dunaji, mimo přítomnosti nekropolí, panovnických tytulů (Boris, Persian, Persijana) a toponymů (Preslav, Preslavec) hovoří i role barse totému Bersilů v dekorativním umění raných Bulharů. Historik Zdravko Ždrakov (Šumen, 2008 v tisku) upozorňuje, že bars (horský leopard, verze rysa) byl v erbu Středověkého Bulharska i za Asenovců, bars byl vyobrazován i na kovových sponách opasků Prabulharů. Tři základní tvorové vyobrazovaní u raných Bulharů jsou bars, jelen a drak (had), které byli asi rodovými znameními prabulharských národů.

 

Po porážce zrádné agrese byzantské armády roku 680, která byla odražena, Asparuchovo národ zabral jako kontribuci území na jih od Dunaje. Je to byzantské provincie Malá Skytie, dnešní jižní a severní Dobrudža, kde od dávnosti žili Skytové. Ještě ve 2. století před naší érou tito Skytové zde měli svůj stát. Jsou známá jména šesti panovníků tohoto státu: Kanit, Tanuza, Akroza, Elis, Charasp a Sarin, jejichž jména jsou typicky skytská a íránsko-jazyková (Metodi Manov. Nové typy mincí skytských panovníků Kanita a Erozi. Numismatika, sfragistika a epigrafika. 3, část I. (2006), str. 81-94). Tito Skytové, které bulharští dějepisci vědomě vynechávají, jistě poskytli své bojovníky Asparuchovi a bezkonfliktně se slili s příbuznou íránsky hovořící masou nově příchozích Prabulharů.

V prvních letech Asparuchova Bulharska bylo místní zde nalezené protoslovanské obyvatelstvo Mízie odstraněno a posláno na západní hranice. Z byzantských kronik není zřejmé o jakém počtu a o kterých protislovanských národech byla řeč. Má se za to, že již bylo sedm, přestože je možné, že šlo o jeden národ s názvem podobným sedmi. Je důležité, že z nejasného původu národa Severů, vyslaných Asparuchem hájit jižní hranice a pohoří Beroie před byzantskými vpády. Naposledy si stále více razí cestu názor, že Severové nejsou protoslovanského původu. Je možné, že jsou částí ze Sevarů (Savirů), předků dnešních Čuvašů, kteří žijí nejdříve v oblasti severního toku řeky Donu, přes které dnes teče řeka Severski (!) Donec.

 

Uvedená stať cituje nesčetné údaje, že v oblastech Kavkazu, Kubrátova i Volžského Bulharska byli přítomni zejména tři spřízněné prabulharské kmeny Bolgové, Bersilové, Esegelové. Předložené údaje ukazují, že v obšírné oblasti Balkánského poloostrova je shodné etnické složení a různojazyčné obyvatelstvo zde mohlo sestavit prvopočáteční prabulharský substrát Dunajského Bulharska. Podstatnou částí obyvatelstva nového státu byli i Protoslované a pozůstatky pořečtěného a romanizovaného tráckého obyvatelstva. Následně po pokřtění byla přijata i nová oficiální písemnost a jazyk, tato etnika se slévají v jednu bulharskou národnost, kdy na některých místech se formují oddělené etno-folklorní skupiny. V tomto etnogenezním procesu se jazyk Protoslovanů, díky jeho blízkosti s oficiální jazykem přeměnil v novou podobu lingua franca, právě proto se vymezil jako páteřní jazyk nové bulharské národnosti.

 

Literatura:

 

Fedorov A. J., Ferorov G. S., . oskva., 1978. str. 70

Artamonov M. I., , Leningrad, 1962, str. 184.

Novoselcev . P., , Moskva, 1990

Sukri ., Ašcharacujc, Benátky, 1881, str. 25-26.

Dimitrov D, , Varna, 1987, str. 98

Beševliev V., . (Vydavatelství Otečestven front, Sofia, 1981), str. 31

Grigorov V., , časopis , 2006, r. XLVII, kniha 1-4, str. 47 - 64

. , . . , . . , . . , . . . . , 2006. . , , , . 353.

. . . i , , , , . ., 1869 ., . 23

. . . --, . 6 14 1980 ., . 12

. . (VIII - X- ), , . 5, , 1981

 . . . . , 1995, 2, 5-17;

. . . . : . . , , 23 -3 1986 ., , , 1987 ., . 294-300

. . . , , 2009, . 218

. . . . . 2005

. . . . . . 2005

, . . , 1968

. . , 1831, . 60-62, 161-162

. . . ., 1989, . 375

. . VII . ., 1877, . 15-16

. . . . ., 1962, . 130, 132

. . . VVI . . .: . .; ., 1940. .86

. . . . 1984, . 3, . 36-40

. . . , . 3, 2001 . . 44-56

. . . . 1, II, , 1979, . 104

. , . . , 2. . . . 1978, . 255-256, . Codice Trevisaneo, f. 447  - Archivio di Stato, Venezia

. . . . . 1981, . 326-327

. . . -, 1997

. . VII - IX . " ". , 2008, . 243, . 264

. . . - Studia protobulgarica et medievalia europensia. . . ., 1993, . 23 - 33

. . . . . 2002. . 67.

. . - - . Acta Musei Varnaennsis. III-2. (VII - XVIII .), , 2002, . 73-93

. . () . . . . . . 94, , 1996

. . . . . , 2006

.-. . . . . 2004

Aboba - Pliska: A palase iceland in the cottage sea. p. 234-240. Capter V. Pliska - Town and Hinterland. In: Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium. Volume 2. Byzantium, Pliska and the Balkans.  Eddited by Joachim Henning. De Gruyter. 2007

D. Ludwig. Struktur und Gesellschaft des Chazaren-Reiches im Licht der Schriftlichen Quellien. Munster , 1982. S. 86

Michel Ie Syrien. Chronique. P., 1901, T. 2. P. 364

 

Přeložil:

N. Nikolov

10. 12. 2011