Asparuch – panovník a státník

 

Ivan Tanev Ivanov - Stránky o Prabulharech. Jazyk, původ, dějiny a víra ve statích, knihách a hudbě.

http://protobulgarians.com

 

Překlad Nikolaj Nikolov - http://www.nikolov.sou-stravovani.cz

převzato s laskavým souhlasem autora

 

 Ivan Tanev Ivanov

 

Následující stať se pokusí pohlédnout soudobým a svobodným náhledem na důležité události bulharské státnosti a doby, kdy Asparuch a jeho národ jsou nejodpovědnějšími účastníky dějinných událostí. Je to dosti složité, protože nejenom historické prameny těchto událostí jsou psány cizinci a jejich soudobý výklad byl učiněn poprvé také cizinci. Jedni i druzí mají ve zvyku popisovat Asparuchovi Bulhary v nepravém světle. Na jedné straně jsou zaujatí byzantští kronikáři (Teofan Zpovědník, patriarcha Nikifor, Anastasius Knihovník), východní letopisci a geografové (Zachari Riton, Michail Sofijský, Ananius Šikaraci) jsou více nezúčastnění. Někteří z nových a nejnovějších historiků (K. Jireček, S. A. Pleteňová, A. V. Komar) projevují slovanizující úsilí při pohledu na Prabulhary jako málopočetné pozůstatky Attilových Hunů, čímž znevažují jejich účast na etnogenezi a kultuře Prvního bulharského carství. Tímto způsobem K. Jireček dotvořil obraz Asparuchových Bulharů jako málopočetných, silně organizovaných a agresivních kočovníků.

Značnému pokřivení raných bulharských dějin došlo neodůvodněným přiřazením Kutrigurů do souhrnu bulharských národů. Podle pramenů jsou Kutrigurové kočovním národem na pokraji Kubratových Bulharů, kteří uskutečňovali mnohočetné dobyvačné útoky na jih od Dunaje společně s Avary a Praslovany. Ve skutečnosti první z Bulharů, kteří vstoupili na jih od Dunaje to je Asparuchův národ, tzv. Onogchontor Bulhaři nebo z byzantských a latinských pramenů známí Bulhaři-Onogunduři. Asparuchovi Bulhaři jsou starým státotvorným národem, který zastavil do té doby nekonečné rozvracení a rozkrádání území podél Dolního Dunaje.

Podmíněně lze přijmout rok 681 za okamžik založení Bulharského státu na Dunaji. Tehdy Aspachuch (Ispor car) uzavřel s Byzancí smlouvu, kterou bude dostávat peněžní kontribuce, dosažené svým bleskovým vítězstvím roku 680 nad armádou císaře Konstantina IV (668-685). Ve skutečnosti jsou základy bulharské státnosti položeny daleko dříve.

Představa o dřívějším utvoření státu je založena na již nejhodnověrnějším historickém prameni domácího původu, „Jmenovitém seznamu prvních bulharských panovníků“. Ten byl nalezen ruským slavistou A. Popovem roku 1861 a od počátku byl pojmenován „Imenik prvních bulharských knížat“ (Fraňo Rački v roce 1870) a Altbulgarische Fürstenliste (Markvart). Tento seznam obsahuje jména prvních 13 panovníků zároveň s krátkým popisem o každém z nich. Zde je soudobý překlad textu podle M. Moskova (r. 1988):

 

1) Avitochol žil 300 let. Je z rodu Dulo a jeho rokem je dilomtvirem;

2) Irnik žil 150 let. Je z rodu Dulo a jeho rokem je dilomtvirem;

3) Gostum, zástupce, 2 roky. Je z rodu Ermi a jeho rokem je dokstvirem

4) Kurt vládne 60 let. Je z rodu Dulo, a jeho rokem je šegorvečem;

5) Bezmer vládl 3 roky. Je z rodu Dulo, a jeho rokem je šegorvečem

        Tato tři knížata vládla knížectví na druhé straně Dunaje 515 let s ostříhanými hlavami a po nich přišel z té druhé strany Dunaje Asparuch kníže a dodnes;

6) Esperich kníže 61 let. Je z rodu Dulo a jeho rokem je verenialem;

7) Tervel 21 let. Je z rodu Dulo a jeho rokem je tektitem;

8) Tvirem 28 let. Je z rodu Dulo a jeho rokem je dvanšechtem;

9) Sevar 15 let. Je z rodu Dulo a jeho rokem je tochaltom;

10) Kormisoš 17 let. Je z rodu Vokil a jeho rokem je šegortvirem. Tento kníže zaměnit rok Dulo, nazván Vichtun;

11) Vinech 7 let. Je z rodu Ukil, jeho rokem je šegoralem;

12) Telec 3 roky. Je z rodu Ugain, jeho rokem je somoraltem; I sij inogo rad;

13) Umor 40 let. Je z rodu Ukil, jeho rokem je dilomtutom.

 

Ke každému panovníkovi jsou dodána dvě slova. První slovo (zvýrazněno podtrženo autorem stati) název zvířete a ukazuje rok 12-ti cyklového kalendáře Prabulharů a druhé slovo je pořadová číslovka zakončená íránskou koncovkou (-om, ev) označující měsíc.

Ze 13 panovníků pouze jména tří z nich jsou vědomě zvýrazněna očím čtenáře – Avitochol, Asparuch a Tervel. Jejich jména začínají velkým písmem, psaným červeným inkoustem. Tímto autor Jmenovitého seznamu (Imeniku) očividně zvýrazňuje zásluhy těchto panovníků, což prozrazuje jeho vysoce vlastenecké pohnutky při sepisování soupisu.

Podle soupisu již 515 let před tím, než Asparuch překročil Dunaj (r. 680) postavil Avitochol základy státu tj. počátek státu je umístěn do roku 165. Skutečně podle soudobých archeologů a historiků je první státní útvar utvořen v polovině druhého století v Bersilii (dnešní Dagestán). Jedním ze základních badatelů tohoto státu je soudobý dagestánský vědec prof. M. G. Magomedov, vedoucí katedry dějin Dagestanu Státní university Dagestanu v Machačkale, zasloužilý činitel vědy Dagestanu, je autorem knih „Drevnee bolgarskoe carstvo na Kavkaze“ (2005) a „Drevnie gosudarstvenie obrazovania Dagestány“ (2006). Není překvapením, že tyto jeho objevy a závěry jsou hořce hodnoceny výše uvedenými badateli S. Pletněvou, A. Komarem a dalšími.

Mimořádně přesně lakonicky Soupis ukazuje na hlavní Asparuchovu zásluhu. Je šestým v pořadí bulharským panovníkem, který poprvé ovládá a zabírá území na jih od Dunaje, což je očividné z uvedeného písemného dokumentu. V očích autora dokumentu a tehdejších Bulharů je jejich stát utvořen ne Asparuchem, ale dřívějšími panovníky a on jej pouze rozšiřuje na jih od Dunaje. S jistotou autor Soupisu věděl i o dalších Asparuchových přínosech – vyvedení Bulharů-Onogchontorů daleko z dosahu chazarské vlády, fyzickou záchranu tohoto národa od byzantského meče, upevnění státu na dolním Dunaji a mírové a  přátelské vztahy s místním praslovanským (původním skytským pozn. překladatele) obyvatelstvem.

Z hlediska soudobého historického poznání je zvýraznění jména Tervela autorem Soupisu je také zdůvodnitelné a pochopitelné. Ještě před několika staletími je Tervel jediným bulharským panovníkem, známým v Evropě jako svatý Terbelius, kterého takto označila katolická církev (jako ochránce Evropy před Araby pozn. překladatele). Tervel je velkým diplomatem, stratégem, vojevůdcem a státníkem, který prodloužil mírovou a spojeneckou politiku svého děda Kubrata a svého otce Asparucha vůči Byzanci, bez ohledu na nesmyslné a bolavé obraty byzantské diplomacie vůči Bulharsku. Na rozdíl od svého otce, který stále ještě neměl dostatek sil zapojit se při prvním arabském obklíčení Konstantinopole (v letech 673-678), při druhém obklíčení (v letech 717-718) je Tervelovo aktivní zapojení na straně Byzantinců jedinou záchranou jejich hlavního města a možná i Evropy od arabského náporu.

Možná právě tyto momenty bulharsko-byzantských vztahů měl na mysli letopisec Presianův (v letech 836-852), který na jednom kamenném nápise z Filipi píše: “Kdo hledá pravdu – bůh to vidí a kdo lže – bůh to také vidí. Bulhaři učinili mnoho dobrého pro křesťany (Byzantince), ale tito na to zapomněli. Ale bůh to vidí“.

Někteří cizí historikové se pokoušejí nám vnutit představu, že Asparuchův národ se skládal z kočovníků, kterým je jedno zda pasou své ovce na březích řek Manič a Don nebo podél břehů Dněpru a Dněstru. Roku 2007 pod vedením prof. L. Dončevové-Petkové byla nedaleko Balčiku odkryta nejranější u nás prabulharská nekropole, kde jsou pohřbeni přímí současníci Asparucha a jejich přímí následovníci. Archeologické nálezy z nekropole ukazují, něco zcela jiného z cizího pohledu. Asparuchův národ nebyl kočovný, oral půdu pomocí volů, choval krávy, telata, vepře, ptáky a žil ve stálých sídlištích. Skutečně, archeologické dědictví Asparuchův Bulharů od prvních desetiletí jejich státu se neblyští velkým bohatstvím. Je to zcela vysvětlitelné, protože jeden vyhnaný národ, který si vybrat život ve vlastním a ne cizím státě si s sebou bere jenom to nejnutnější.

Podle údajů antických autorů, ze všech národů severně od Kavkazu měli pouze Bulhaři a Alani svá města. Vinou Chazarů byla celá tato sídlištní soustava a materiální bohatství utvořená a organizovaná Kubratovým státem nechána na pospas osudu. Na nových místech jsou tyto obnovovány – na dolní Dunaji. Během pouhých 200 let zde v tzv. Karvunské zemi se objevuje na 50 nových měst a pevností, dvě z nich Pliska a Preslav jsou největšími v tehdejší Evropě. V Anonymní bulharské kronice z 11. století se říká: „A tehdy byl nalezen jiný panovník v bulharské zemi – ještě dítě, nošené po tři roky v košíku, kterému bylo dáno jméno Ispor car, který přijal za své bulharské carství. A tento car založil veliká města na Dunaji – Drastar město a velikou stěnu od Dunaje až k moři; ten vystavěl město Plisku. Tento car zahubil množství Izmailtjanů. A tento car osídlil celou Karvunskou zemi”. V tomto domácím dokumentu se opět píše, že Asparuch ne vytvořil, ale přijal za své bulharské carství a že není kočovník a zakladatel měst a pevností.

Slovanizující autoři určují stát Organům a Kubratův jako kmenový svazek, příkladně náhodný svazek dvou tří národů. Rozdíl mezi kmenovým svazem a státem je zejména v jejich rozsahu, síle a vnitřním uspořádání. Z hlediska toho čemu vládl Asparuch severně od Dunajské delty před útokem Byzantinců je bezesporu stát. Představu o rozsahu a síle tohoto státu nám dávají dobře doložená fakta. První hlásí, že Konstantin zaútočil na Asparuchův „Ongol“ (jádro státu) s celou armádou, která byla k dispozici zahrnující ne méně než 60 000 profesionálních vojáků skládajících z pěchoty, jízdy a loďstva nejmocnějšího v té době státu.

Druhým faktem je ohromná rozhodnost a krutost s jakou Byzanc nastoupila proti Asparuchovu státu. V té době, kdy Arabský chalífát cíleně a usilovně pohlcuje staré státy a veliká území samotné Byzance. Pouhý rok před tímto se s nesmírným úsilím zbavili pětiletého obklíčení Konstantinopole, rozhodl císař Konstantin jedním úderem zničit Asparuchův stát na severovýchodě. Samotný císař se postavil do čela pochodu proti Ongolu, když poslal velkou pěší armádu napříč dunajskou deltou a sám s druhou armádou uskutečnil námořní výsadek na černomořském pobřeží.

Obě armády v čele se samotným císařem útočí na opevnění Bulharů, ale utrpí katastrofální porážku. Samotný Konstantin utíká na lodi a velká část jeho vojáků je vybita. Z takto uvedených okolností je zřejmé, že v čele nových příchozích Asparuchových Bulharů zpoza Dunaje viděli Byzantinci ne jednu z mnoha „hord kořistníků spokojených kořistí nějakého města”, jak je popisují byzantští letopisci, ale velkou a dobře organizovanou sílu se zájmy a plány zcela odlišnými od zmiňovaných kořistníků. Když víme, kým je Asparuch a odkud přichází, můžeme pochopit tyto plány – obnovit stát svého otce na tomto novém místě bez vlastníka. Pro Byzantince však tento nový stát může zpochybnit panství v oblasti, a proto spěchají jej zničit v zárodku.

Výše uvedené okolnosti vysvětlují důvody, pro které císař Konstantin zariskoval proměnit Byzanc (alespoň na chvíli), z nedávno Araby obklíčeného státu, málem v agonii ve stát – agresora, který se vydává na cizí území a vytyčuje si za cíl zničení celého národa. Je očividné, že Konstantin spoléhal na rychlý a úplný výsledek, cestou fyzického zničení Asparuchova národa z historické paměti bez možnosti pomsty.

Moment byzantského útoku byl skutečně mimořádně vybrán. Před pouhými deseti lety došlo k mimořádnému útoku na Asparuchův národ ze směru od Bersilie, od Chazarů a národ byl donucen zanechat svá odvěká sídliště na severu Karkazu (tzv. Koňské nebo Bulharské planiny podél toku ředy Manič). Celý národ se v obraných válkách přesunul k řekám Dněstr a Dunaji. Fakticky je válka s Chazary permanentní, protože pouhé 4 roky po vítězné bitvě s Konstantinem zahynul Asparuch v bitvě s Chazary někde na severovýchodě od delty Dunaje blízko Dněpru, kde byla nová východní hranice Asparuchova státu. Je pravděpodobné, že Asparuch nemohl spoléhat ani na neutralitu Avarů, přestože vztahy mezi Avary a Byzancí byly ve velmi špatném stavu po posledním avarsko-slovansko-perském obklíčení Konstantinopole roku 626. Ze sousedních národů mohl Asparuch spoléhat na pomoc nebo na neutralitu jedině ze strany v nových místech usídleným Praslovanech (Skytech pozn. překladatele), protože tito jsou po staletí ve stálé válce mezi Praslovany a Byzantinci.

Konstantinova agrese proti Asparuchovým Bulharům měla v podstatě za následek utvoření podmínek budoucího svazku mezi došlými Asparuchovými Bulhary a zde sídlícím praslovanským obyvatelstvem. Po tomto útoku již jedni i druzí byli přesvědčeni, že Byzanc je jejich společným nepřítelem, který k nim přistupuje shodně jako obyvatelstvo nepřátelské pro Říši. Z toho vyvstala myšlenka společné obrany Prabulharů a Praslovanů při vzájemné pomoci proti společnému nepříteli – Byzantincům, která (jak je vidět) již neměla alternativu.

Ve svém záměru se císař Konstantin velice hrubě zmýlil. Místo aby zničil Asparuchův národ, přeměnil jej ze svého spojence a ochránce severní hranice v budoucího nepřítele. Konstantin jistě věděl, že jeho praděd Iráklius (v letech 610-641) uzavřel mírovou smlouvu s Bulhary vedenými Ogranou a Kubratem. Bulhaři dodržovali dohody a severní spojenec Byzance v jeho těžkých letech, když nejdříve Persie, posléze Arabové zabrali její východní území a Avaři, Kutrigurové a Praslované pustošili evropské provincie. Jako dovětek, vojska Asparucha zachovávala neutralitu ve výše uvedené době i v době pětileté arabské blokády Konstantinopole. Nezávisle na věrolomném Konstantinově napadení dodržovalo Bulharsko spojeneckou politiku vůči Byzanci i v dobách Asparuchova následníka – Tervela, který v rozhodující arabsko-byzantské válce v letech 717-718 pomohl velkým vojskem při rozbití a vyhnání Arabů od Konstatinopole.

Ještě jedním a nesporným faktem, který dokazuje, že útvar kterému panoval Arparuch v průběhu 10 – 15 let severně od Dunaje byl státem s velkým demografickým potenciálem a přísnou organizací a ne kmenových svazem. Ihned po odražení byzantského útoku přechází Arparuch a jeho národ Dunaj a zabírají majetek byzantských území – Malou Skytii (dnešní Dobrudža) a značnou část Dolní Mízie až ke Staré planině. Byl to Asparuchův na první pohled dosti riskantní krok, jehož zisk byl dosti nejasný, když vezmeme v potaz nebezpečí, kterému byl národ vystaven. Je pravděpodobné, že Asparuchův národ měl na sever od Dunaje dostatek území a nepociťoval nutnou potřebu pro rozšiřování, ještě více že jde o rozšíření na úkor mocné sousední říše. Je očividné, že ovládnutá území jižně od Dunaje sloužila jako kontribuce nebo odplata za utrpěnou škodu v době byzantského napadení. V následujícím roce byl uzavřen mír a smlouva, zavazující Byzanc posílat a platit roční daň Bulharsku. Asparuch jako státník očividně odsoudil Konstantinovu nezodpovědnost dobře promyšlenými sankcemi zahrnujícími to, co se dodnes nazývá kontribucemi nebo reparacemi tj. územím a zlatem.

Připojení území Malé Skytie a Dolní Mizie k novému Astaruchovu státu bylo podloženo i jinými dalšími důležitými důvody. Připojená území jsou teritoriálně izolovaná a dobře chráněná. Pouze ze západu jsou otevřená, zatímco ze severu, východu a jihu jsou chráněna přirozenými překážkami. Na druhém místě tato území byla po dlouhá léta napadána Praslovany, Kutrigury a Avary území bylo do značné míry vylidněné původním křesťanským obyvatelstvem. Nové obyvatelstvo především praslovanské si přálo odtrhnout se od Byzance být pod jinou vládou chránící jeho zájmy. Na třetím místě římská a byzantská provincie Malá Skytie (Dnešní Dobrudža) byla od dob antických osídlena Skyty, roku 450 se zde usídlil i alanský národ Sadagariu, jejichž vůdce nosil jméno Kandík. Osud tohoto základního obyvatelstva Malé Skytie – Skytů a Alanů, spřízněných s Bulhary je málo známé. Zbytky těchto obyvatel si jistě přály připojení s Asparuchovým státem pro větší jistotu, kterou jim Byzanc očividně nemohla zajistit.

Tímto zcela zdůvodněným a dobře promyšleným činem, k vlastnostem vojevůdce, se Asparuch představuje i jako velký státník, který dobře zná zásady mezistátních vztahů platných i dnes. Když jeden stát bezdůvodně napadne jiný a pokusí se jej zničit v jeho těžké chvíli, zasluhuje přiměřené potrestání. Tyto Asparuchovi skutky rozbily na padrť představy vystavěné cizími historiky (K. Jireček), že to byl pouze „pohlavárem malé kočovné hordy“, podobné Kutrigurům, kteří se zabývali krádežemi a násilím na původním obyvatelstvu. Odkud pramení toto Asparuchovo rozsáhlé státnické myšlení a budovatelská zkušenost při vedení vojska, organizaci státu a obyvatelstva? Je nesporné, že on sám měl odpovídající osobní vlastnosti, ale mnohem důležitějším je, že měl zkušenost, kterou zdědil od svých před ním panujících panovníků bulharského státu. Jak již bylo zmíněno výše v „Soupisu“ není Asparuch prvním panovníkem, jak se podmíněně přijímán z pohodlnosti, ale byl jedním z mnoha po sobě vládnoucích.

Výše uskutečněné momenty byly Asparuchem upevněny dohodou, ve které Byzanc přiznává statut Quo, Bulharsko se zavazuje chránit její severní hranice. Možná jako vzdálená ozvěna těchto událostí zapisuje antiochijský patriarcha Michail Sofijský (ve 12. století) legendu, ve které se říká:“V těch dobách se vydali tři bratři (Bulgarios, Chazarig a pravděpodobně Bersilios) z území Vnitřní Skytie (dnešní Střední Asie), doprovázeni 30 000 Skyty a cestovali 60 dnů od sklonů pohoří Imeon (pohoří Belur-Belurtag, dnešní Pamir). Cestovali v zimě, aby nalezli vodu a došli až k řece Danais (řeka Don), která vyvěrá z jezera Meotida (Azovského moře) a vlévá se do moře Pontijského (Černého). Když dosáhli hranic Říma Bulgarios si vzal svých 10 000 mužů a oddělil se od svých bratří. Překročili řeku Danais směrem k Dunaji a požádali Mauritia, aby jim přidělil půdu, na které by se usadili a stali se spojenci Římanů. Císař mu dal Horní a Dolní Mízii a Dakii, kvetoucí země, které před tím národ Avarů zpustošil v dobách Anastázia. Všichni se zde usadili a stali se obránci Římanů. Tito byli nazváni stejnými Bulhary. Ostatní dva bratři Skyti došli do země Alanů, která se jmenuje Bersilie“.

Je dobře doloženo, že Asparuch upevnil status Quo ne jenom s Byzantinci, ale také se zde v Mízii usedlými Severy a Praslovanskými národy. V obou dvou případech aktivní strana, která staví své podmínky je Asparuch a jeho národ. Byzantští kronikáři zapsali, že Asparuch si smluvně zavázal slovanské kmeny a Severy, obsah těchto úmluv však není znám. To, co je známé je, že se slovanské kmeny přemístili na západ, kde hájili západní hranice před Avary a Severové se přemístili na jih (na tzv. Borujské planiny) proti Byzantincům. O stejném přesídlení obyvatelstva provedené v prvních letech záboru území na jih od Dunaje píše i byzantský biskup Teofilakt Ochridský (v letech 1084-1107): “…když se tento národ (Avaři) stáhl, přišel jiný ještě více nezákonný a sveřepý, tzv. Bulhaři, ze skytských předělů. Překročil řeku nazvanou Istar (Dunaj), přišel těžký bič, poslaný od boha na západní hranice (Impérie). Neznali jméno Kristovo a ve své skytské neúctě sloužili Slunci a Měsíci a jiným hvězdám. Rozmístili obyvatelstvo z nížin do hor a lidi z pohoří do nížin…“.

 

 

 

 

Rekonstrukce Trůnního paláce Omurtaga v Plisce. Pohled od východní brány. Obnova podle dr. J. Vasileva, technické provedení – inž. Marin Christov

 

 

 

Vzniká základní otázka, jakmile Asparuchův národ stihl v krátké době osídlit celou dnešní Dobrudžu a Severní Bulharsko a zároveň si udržel panství na územích severně od Dunaje až po Dněpr, jak početný byl tento národ? Je očividné, že co do počtu byl tento národ rozsáhlý v tehdejších poměrech. P. J. Šafařík zcela tendenčně odhadl počet 300 lidí. Jeho zeť K. Jireček je více rozšafný a odhaduje počet na 15-20 tisíc lidí, kteří podle něho všichni Asparuchovi Bulhaři „jsou všeho všudy jedno plémě“.

Po dlouhou dobu byl tento počet uznáván mnoha bulharskými historiky (V. Zlatarski, P. Mutafčiev, D. Angelov, A. Burmov). Posléze bulharští historikové oceňují tento počet na 100 tisíc (G. Atanasov) nebo 300-350 tisíc (P. Petrov, R. Rašev, S. Stanilov). Nesčetnost Prabulharů může být porovnána jejich vojenskou silou. Asparuch se postavil 60-ti tisícové Konstantinově armádě jako rovnocenná síla, která v případě potřeby mohla ještě mobilizovat ze svého počtu obyvatelstva.

Roku 705 se Tervel vydal se svým vojskem pod stěny Cařihradu a již samotná přítomnost pomohla svrženému císaři Justinianovi II. k návratu na trůn; v letech 717-718 bulharská vojska přitekla na pomoc Byzanci a zničila 22 000 Arabů, čímž je donutili zrušit obklíčení byzantského hlavního města; v 8. století bulharská vojska mnohokrát vstupovala do boje s nesmírnými na tu dobu byzantskými armádami, skládajícími se z mnoha desítek tisíc bojovníků. To všechno probíhalo, aniž by došlo k narušení ochrany na hranicích s Chazary a aniž by bylo ponecháno hlavní město a okolí bez ochrany.

Je nesporné, že vojska Asparucha a Tervela se skládala i z dalších etnik – Praslovanů, Avarů, Severů, Dulebů (Doudlebů a Chorvatů pozn. překladatele) a dalších. Jejich počet však nemohl být významný, protože Prabulhaři neužívali peněžní vztahy, nájem nebo otrockou práci. Stejně tak spoléhali na své síly při výstavbě tisíců kilometrů zemních valů na hranicích a kolem pevností svého státu (Asparuchův val na Dunaji, Jižní a Severní val v Besarábii; Val v Galicii, obranné valy v dnešním Severozápadním Bulharsku, okolí Plisky, Varny, obec Bjala – oblast Varna, pevnost Markeli, pozemní tábor u Nikuliceli a na konec val Derbentu u Simeonovgradu), pro které bylo nutno mobilizovat velký počet pracovních sil.

Mnoho údajů je již známo o archeologické kultuře Prabulharů. Podle E. Angelové a L. Petkové-Dončevé jsou charakteristické využíváním keramických výrobků vysoké kvality zhotovovaných na hrnčířském kruhu, jejichž vzory jsou přeneseny Asparuchovými Onogchontory z jejich pravlasti – severní Bersilie. Nejvíce charakteristická pro rané Bulhary z východního Kavkazu je šedá lesklá keramika. Podle díla Istorija narodov severního Kavkaza s drenejšich vremen do konca 18. veka, Nauka, M., 1988, str. 133, B. B. Piotrovkij –red., je tato keramika utvářena nejdříve v údolí řeky Sulak, Terek a dalších, kde se nacházejí města Bulgar-Balk (Belendžer), Babandar, Semender a další. Později se rozšiřuje na Kubáň a do Dunajského Bulharska.

Pohřební obřad Prabulharů zahrnoval jak žárové pohřbívání ale také ukládání trupu do hrobu. Díky tomu praxi se archeologům podařilo odkrýt několik tisíc skeletů a kosterního materiálu z Prabulharských nekropolí v severovýchodním Bulharsku, Dobrudže, Muntenii a dalších. Průměrná výška Prabulharů, vypočtená podle antropologických výpočtů Pearsona a Trotter-Glesera odpovídá výškám 157-166 cm u žen a 168-177 cm u mužů.

V masovém hrobě poblíž obce Kjulevča, Šumensko, kde je pohřbeno 25 mužů, pravděpodobně prabulharských vojáků zahynulých v bitvě, se délka skeletů pohybuje mezi 175-197 cm. Na tehdejší dobu to jsou údaje nad průměrnou výškou obyvatel Evropy a významně nad údaji mongoloidního obyvatelstva Střední Asie. Podle dalších měření se Prabulhaři blíží rasovému typu charakteristickému pro Sarmaty ze severního Přičernomoří a Přikavkazí. Shodně jak to činili Sarmaté ze severního Přičernomoří, prováděli i Prabulhaři velmi často i tzv. posmrtné svázání končetin pohřbívaných, což bývá spojováno s vírou v možnou přeměnu nebožtíka ve vampíra po jeho smrti.

U Prabulharů se setkáváme velmi často (z 30-40% a více) četností umělé deformace lebky. Té lze dosáhnout vázáním pásku kolem čela u novorozenců a je charakteristická pro východoíránské obyvatelstvo Střední Asie. Bylo nalezeno deset prabulharských pohanských chrámů v podobě dvou vepsaných obdélníků nebo pravoúhelníků, podobné se vyskytují u Keltů, Římanů a Íránců.

Prabulhaři uctívali totemová zvířata, kterými jsou levhart, jelen a pravděpodobně had. Podle latinských pramenů používali Prabulhaři bojový povyk „barit“!, což pravděpodobně znamená „zvítězit“! (porovnej a avestijským veretra – vítězství). Podle V. Beševlieva skoro polovina osobních jmen Prabulharů (Gostun, Kubrat, Asparuch, Nezmet, Sibin, Mostič, Kuber, Kardam, Presijan, Boris) mají íránskou etymologii. Například jméno Asparuch se velice často vyskytuje u Sarmatů i Kavkazů a pochází z íránského slova „aspa“ – kůň a pravděpodobně znamená „bílý, blýskavý kůň“.

Podle byzantských písemných údajů (spory Omurtaga s byzantským zajatcem Kinamonem, texty Teofilakta Ochridského) hlavními bulharskými bohy byli Slunce a Měsíc jakož i ostatní pohyblivá tělesa hvězdy – planety: Jupiter, Venuše a další. Prabulhaři hádali podle rozmístění hvězd a planet jako dnešní astrologové před každou událostí bitvou, válkou nebo pochodem. Počítali, že jedna událost skončí dobře, pokud její počátek byl v době narůstání Luny. Je zajímavé, že Slunce a Měsíc jsou uctívány i v lidových pověrách, obyčejích a písních Bulharů do počátku 20. století. Například pokud Slunce bylo na úsvitu, bulharští sedláci smekali čepice. Když se jedlo na poli, lidé si nesměli sedat zády ke Slunci. Zajímaný fakt v této souvislosti popisuje kněz z obce Kolarovo, oblasti Stará Zagora ve své známé knize „Vidrica“. Turečtí výběrčí daní a správcové se divili nesmírné úctě Bulharů ke Slunci a využívali jí ve svém zájmu. V mnoha případech stavěli ráno Bulhary před úsvitem proti Slunci a nutili je, aby slíbili, že včas zaplatí své daně. Bez takového slibu se Bulhaři vymlouvali, že nemají peníze, že úroda byla špatná a tak podobně.

Stát Asparuchových Bulharů využíval pro Evropu unikátní kalendář, jehož prototyp (Enochovo kalendář) je soudobými odborníky považován jako velmi příhodný a perspektivní. Velké množství údajů svědčí, že tento kalendář je sluneční. Jeho poslední den roku se shoduje se dnem zimního slunovratu – 21. prosincem. Předpokládá se, že první den nového roku 22. prosinec byl prázdný (jedináček, nepočítaný), z toho důvodu ostatních 364 počítaných dnů se přesně dělí na čtyři sezony každý má po 91 dnech. Následující tři dny měsíce prosince 23 (pondělí), 24 (úterý) a 25 (středa) mají dávný smysl, protože v Bibli je zapsáno, že Slunce bylo utvořeno ve středu. Z toho důvodu noc mezi 24 a 25 prosincem se u mnoha národů slaví jako noc, ve které umírá to staré a rodí se nové Slunce, nejvyšší bůh těchto národů. V tomto kalendáři má každý den libovolného roku vždy jeden a tentýž den v týdnu.

Jak již bylo výše zmíněno v prabulharském kalendáři je počítáno 12 cyklů, jako každý rok cyklu býval nazván určitým zvířetem. Je to v podstatě dávný čínský způsob počítání let. U Prabulharů je známo 9 zvířecích názvů, jejichž smysl není znám, pouze se předpokládá, že se shodují s čínskými. Některé z těchto názvů mají mimořádnou indoevropskou etymologii, například SOMOR – pravděpodobně „myš“ z praindoevropského *smi – „polská myš“, VERENI – pravděpodobně «drak» ze sanskritu «varan» - velký ještěr. Jiné mají altajskou etymologii: ETCH – pravděpodobně „pes“, TOCH – pravděpodobně „slepice/kohout“. Výše uvedené fakty podporují názor, že tzv. prabulharský kalendář obsahuje mnoho prvků, jak vlastních, tak i převzatých z jiných zemí a národů.

Důležitým prvkem každého národa je jeho hudba. Dobře doloženým faktem je, Prabulhaři přinesli na Balkán do té doby neznámý hudební nástroj v tehdejší Evropě dnes nazývaný gusle. Ten se zalíbil kulturní elitě v Konstantinopoli a pod jménem lirica došel velké popularitě v evropské Byzanci a později i v západní Evropě. Prabulharské gusle se zde zdokonalovali a později se objevovali různé nové varianty – housle, viola, kontrabas a další. Ještě jedna hudební zvláštnost Bulharů – nepravidelné takty v muzice jsou zcela neznámé pro tehdejší i dnešní Evropany, Altaje, Číňany i Afričany jsou však známé Indoíráncům, možná právě od nich jsou doneseny Asparuchovými Bulhary sem.

Jako všechny národy světa tak i soudobý bulharský národ je utvořen sléváním několika rozdílných etnik. Jsou to Praslované (početně z 45% celkově), Prabulhaři (kolem 35-40%) a zde již usídleného křesťanského obyvatelstva (kolem 15%). Uvedená procenta jsou určena podle odhalených nekropolí z té doby. Úloha vědců je odhalit druh a zvláštnosti každé komponenty dané etnogeneze. Naši soudobí vědci dluží Bulharům, protože otročí vnucené zvnějšku nepravdivé představě o tzv. „málo početnosti”, „primitivismu” a „agresivitě” Prabulharů, zbavují tak naší vědu a národní sebevědomí přínosů, které si Asparuchův národ zasluhuje.

 

Přeložil:

N. Nikolov

4. června 2013